Karamelky

   Zvon kostela odbil – osmá... devátá... desátá – pojedenácté. Seděla na zábradlí a vyhřívala se v měsíčním světle. Už řadu nocí sledovala moderní budovu. Znepokojovala ji zář několika oken, stejně jako auta na parkovišti. Počet sálajících oken a čekajících aut byl shodný.

   Když se pozorně zadívala, zdálo se jí, že ze zářících oken něco vychází. Zaostřila zrak a málem spadla ze zábradlí. Z oken vylétávali motýli. No, tedy motýli – bylo to o něco větší a mělo to blanitá křidélka jako mušky a oči jim zářily do dálky, asi měsíčním světlem. Viděla jich takhle ufrnknout nejmíň deset... A teď se chystal další. Sedl si na parapet, smutně se ohlédl, jako by se chtěl vrátit, pokrčil rameny a zmizel ve tmě.

   Seděla tam dlouho a viděla uletět nepočítaně andílků – tak si je pojmenovala, lepší výraz ji nenapadl. Čekala až ti “pracovití” lidé půjdou domů. Lekla se, když vyšel první z nich. Šel shrbený, tvář měl popelavě bledou a zarudlé oči schovával před prvními paprsky slunce. Tak vypadal i zbytek jeho kolegů.

   A dívku to trápilo. Přemýšlela o těch lidech a o andílcích a o souvislosti mezi nimi. Noc co noc se vracela k budově a “její” lidé vypadali hůř a hůř a andílků vylétávalo míň a byli smutnější. Těm lidem s andílky ubývá i energie a radost a možná i rozum. Jinak to nemůže být. Říkala si.

   Zase seděla na zábradlí a s hlavou zakloněnou koukala do oken. Přemýšlela, jak andílky donutit, aby zůstali. Mlaskala – pusa se lepila karamelami, které měla ráda. Lidi uvnitř jen tušila, zato andílci mizeli. Až jeden místo aby odletěl do tmy, zavětřil nosíkem, zakroužil dívce nad hlavou a usedl vedle ní na zábradlí. Byl docela maličký, do dlaně by se vešel. Toužebně se zadíval na pytlík karamel. Tak tak to tedy je! Usmála se pro sebe a dala andílkovi bonbon. Ten ho rozbalil a se slastným výrazem vložil do pusy, papírek způsobně vrátil do pytlíčku.

   Každý andílek, který vylétl z okna, přistál u dívky a chtěl karamelku. Za chvíli jich na zábradlí sedělo celé hejno a všichni cumlali. Nemluvili, jenom smutně koukali do oken. Přišlo ráno a z budovy se trousili vyčerpaní lidé. Dívka do andílků šťouchla a oni nadšeně vlétávali za “svými” lidmi do aut a lidé jako by ožili, protáhli se a usmáli do slunečného dne.

   Dívka teď každý večer nosí k zábradlí pytlík (radši dva) karamel a ráno, když venčí psa, sbírá prázdné sáčky.