*ROZHODNUTÍ*

SIROTEK

Jana si naplánovala dovolenou u Černého moře. Proč ne? Vždyť ještě ve svých třiceti moře neviděla, jako  její známé, vdané, které tam  byly i s dětmi několikrát. Ona je  už deset let vdovou, muž se jí zabil na motorce krátce předtím, než se narodil Jenda. Tvrdý život dělnice v továrně na obuv: práce na akord v zápachajícím  vzduchu z umělých hmot, honička, stres, chronická únava. Musí vydělávat i na matku, která má   mizerný důchod. Je ale ráda, že ji má, kdo jinak  by se o Jendu staral?

  Letos se jí obzvlášť stále  optává: „Mami, proč  někdy o prázdninách nejedeme k moři, jako moji kamarádi? Ti  toho vždy navypráví a  mně je přitom do breku!“
„Jendo, peníze  musím nejprve vydělat,  pak našetřit , abych mohla zaplatit pobyt u moře. Letos  ti ale splním, co si už dlouho přeješ, to ti slibuji.“

Dva týdny před odletem objeví v podpaží zduření, malé jako třešnička, nebolestivé. Teď k doktorovi? Pak určitě na rentgen a kdoví, co ještě!  Dovolenou může odepsat, Jenda bude k nevydržení. Ne, do Bulharska se poletí! Doktor  musí počkat.
Vrátila se po dvou týdnech odpočatá, oba do bronzova opálení. Její třešinka se mezitím o něco málo zvětšila, v druhém podpaží našla nové, nebolestivé zduření. K doktorovi se jí nechce, má strach, že už stejně je pozdě. Další týdny utíkají,  než se svěří  matce. Ta jí zoufale radí: „Chyba, děvče, velká chyba! Už jsi u něho dávno měla být, okamžitě se přihlaš!“

„A tak mě tady máte, pane doktore“, dovyprávěla mi svou story, během níž jsem  uvažoval o tom, co všechno musím udělat, abych napravil její velký omyl a dohonil časovou ztrátu, která tím vznikla. Bylo mi celkem jasné s čím mám co dělat a vyšetřením jsem si  to jen potvrdil.
  Rentgenové snímky  prokázaly, kromě zhoubného  bujení v obou podpažích, navíc  dosud naprosto nehmatná prvotní ložiska v obou prsou a metastázy v páteři. Přes naše další usilovné léčení  chřadla Jana stále  víc a Jeník se stal bohužel do roka sirotkem.
Možná si nikdy neuvědomí, že jeho matka zmeškala z lásky k němu včasné rozhodnutí, které pak zaplatila životem...

NEMOCÍ KU ZDRAVÍ

Přišla poprvé k preventivní prohlídce a byla oproti ostatním   padesátiletým nezvykle ostýchavá. Na mou otázku proč tomu tak je, odpovídá: „Znám se s  vaší maminkou a jako chůva jsem vás vozívala v kočárku. Proto je mi nezvyklé, že tu před vámi dnes stojím napůl svlečená“  a sklopí stydlivě zrak.
„Když se už tedy tak dlouho známe, tak si můžeme přece tykat, Anežko, co myslíte?“ chci humorně odbourat  neviditelnou  zeď  mezi námi. Ulehčeně souhlasila.

Měla  myom velikosti  pěsti. Potíže žádné a tak chodila každoročně jen na kontroly. Zjara mi hlásí už před prohlídkou, že si naplánovala třitýdenní letní dovolenou u moře, na kterou se moc těší.
„Nechvalme dne před večerem, Anežko. Máš nějaké obtíže?“
„Až na trochu divný tlak v podbřišku při chůzi, jinak nic, co by stálo za řeč“, jakoby se divila, proč se vůbec ptám. „Něco nového?“ ptá se mě zvědavě,  když ji vyšetřuji

.
„Myslím, že z té dovolené v létě sejde, Anežko. Leda snad až na podzim, půjde-li vše dobře“, končím prohlídku a vduchu se připravuji na obtížný pohovor.
„To snad nemyslíš vážně, Jiří? Povídej přece!“

Začnu opatrně a trochu ze široka: „To je tak, Anežko. Myomy se časem buď nemění, nebo se zmenšují až třeba vymizí, nebo se zvětšují, jako třeba teď u tebe.  Dosáhnou-li určité velikosti, musí se odstranit i když nečiní  žádné potíže. Vřele ti to doporučuji  a rozhodni se k tomu ještě dnes“, říkám jí důrazně.
Kupodivu, nebyla ani moc překvapena: „Nu dobře, mám tedy smůlu, hlavně ale že to není rakovina!  Za těch pár týdnů se toho nemůže  moc stát, ne? Vždyť já si celkem na nic nenaříkám, takže můžu jít na operaci klidně až po dovolené, no ne?¨
„Anežko, ty znáš jen sama sebe. Ale já už měl před tebou tolik pacientek, jako jseš ty a vím tedy, o čem mluvím. Proto ti opakuji: dej se operovat teď! Vždyť bys tam neměla klid a stále jenom myslela na to, co tě  ještě čeká. A když tam třeba začneš krvácet? Nemocnice v cizině, zkažená dovolená, předčasný návrat, to všechno se ti může přihodit!“ neustávám ji přesvědčovat. Přestala mi protiřečit. Dlouze se zamýšlí a pak se přece  rozhodne, jak  si přeji.

Nebylo snadné vyoperovat orgán velikosti dětské hlavy. Nejvíc nás ale překvapilo, co jsme vůbec netušili: zhoubný rozsev velikosti makových semínek z levého vaječníku!  Tehdy totiž ještě neexistovalo ultrazvukové vyšetření a zevně se naprosto nic nedalo zjistit.
   Pro Anežku to byl ovšem velký  šok. S něčím takovým též  nepočítala, těžce ji to deprimovalo. Následovala chemotherapie a  ozařování na radiologii. Anežka ztratila přechodně všechny vlasy, dostavily se masivní zažívací potíže a celková tělesná slabost.

Teprve za několik týdnů se laboratorní testy upravily,  deprese znatelně ustupovala, začínala se cítit se jako znovuzrozená. „Zbývá  doufat, Anežko, že jsme to ještě podchytili zavčas. Operovat až po dovolené, to by byl absolutně tvůj konec.“ Vděčně mi dala zapravdu.
Při zářijové kontrole jí sděluji: „Anežko, máš ode mne zelenou na cestu k moři. Doufám, že si tam ráda uvědomíš, jak skvěle  jsme to společně zvládli!“  Vyřinuly se jí slzy, neměla slov, radostně mě objala.

Tím, že se dala přesvědčit a zavčas se rozhodla, zachránila si  život. Až do vysokého věku jezdívala pak  k moři každoročně.