Přestřelka v brdských lesích

     Pracovní týden byl hrozný, nabitý k prasknutí a nejhorší byl samozřejmě pátek. Šéf zběsile pobíhal po kancelářích a vždy, když jsem měla udělanou urgentní zakázku, donesl další, ještě urgentnější. Tak dlouho jsem v práci nejspíš nikdy nebyla, domů jsem se přiřítila až večer. Naštěstí jsem měla sbaleno, takže jsem proletěla bytem jako uragán, posbírala pár zbylých drobností, popadla bágl a kytaru a mazala na vlak. Snad stihnu aspoň ten poslední nebo mě trefí šlak. Úprk nádražní halou a podzemními koridory k nástupištím byl určitě světovým rekordem a já se šťastně vydýchávala v kupé. Veškerá nervozita ze mě spadla, hladina adrenalinu začala klesat a já podle zvyku v duchu projížděla seznam a ujišťovala se, že všechno mám. Najednou ve mně hrklo. Čelovka! Musela jsem ji dát včera nabíjet a v tom spěchu jsem na ni pak zapomněla. Jsem bez baterky, sakra!

     No to nic, hlavně, že jsem stihla vlak. Vytáhla jsem notes s příběhem, ale psaní mi nešlo, nebyla jsem schopná vžít se mezi své hrdiny, neustále jsem myslela na to, že takhle dlouho na mě kluci nepočkají a já budu muset k lesu sama a navíc po tmě, ale už jsem se viděla venku u ohně a usínala za zvuku kytar a známých písniček. Byla jsem strašně unavená, potřebovala jsem se pořádně vyspat.

     Z vlaku jsem vylezla před třičtvrtě na jedenáct. Nástupiště samozřejmě zelo prázdnotou, tak jsem bez otálení nasadila svižné tempo, abych těch pět kiláčků co nejdříve zvládla. Cesta rychle ubíhala, za chvíli jsem nechala poslední domy za sebou a zanořila se do chladného oceánu obilí. Říkala jsem si, že teď, když už mám záři města za zády, určitě uvidím ohýnek z tábořiště, ale přede mnou byla jen temnota noci, ze které vystupoval pouze obrys brdského hřebene.

     Konečně jsem minula lípu na posledním rozcestí a pustila se přes louku k okraji lesa. Už bylo jasné, že ani tady kluci nejsou, šli spát rovnou nahoru. Miky zůstával dole nerad a přemluvit Bobíka mu jistě nedalo práci. Normálně bych šla za nimi, ale bez baterky teda ne, ještě bych si tam na šutrech zlomila nohu, rozsekala hlavu nebo dokonce kytaru. Shodila jsem batoh, rozložila karimatku na své oblíbené místo pod vysokými smrky, kde mě nebude budit vycházející sluníčko, zalezla do spacáku a usnula dřív, než jsem položila hlavu.

     Jenže jsem nespala snad ani pět minut a za rameno mě rozhodným stiskem chytila silná ruka.

     „Vstávej, Jess.“

     „Nemůžu. Spím,“ odpověděla jsem napůl ze sna.

     „Já vím. Ale musíme vyrazit.“ Ten hlas! Plný vřelého citu a přitom nekompromisně autoritativní. Nešlo mu odporovat, s největším sebezapřením jsem otevřela oči, ač jsem opravdu nečekala, že v půlnoční tmě cokoli uvidím.

     První mě překvapilo svítání. Slunce ještě nebylo nad obzorem, ale světla už bylo dost, takže jsem si toho, kdo mě budil, mohla prohlédnout bez problémů. Jeho ošlehaný obličej s jizvou na pravé tváři, hřívu tmavých vlasů, krátký plnovous a šedé oči přivřené do tenkých škvírek jsem nikdy neviděla, přesto jsem ho neomylně poznala.

     „Wille!“ vydechla jsem nevěřícně.

     Legendární William Shawnee Dean se na mě usmál a jeho tvář, napjatá starostmi, se prozářila. „Tak pojď už.“

     Začala jsem vstávat. Další překvapení, místo spacáku jsem byla zabalená do dlouhého pláště. Vymotala jsem se z něho a nejapně se zeptala.

     „Ten je tvůj?“

     „Ty vážně ještě spíš,“ odpověděl s novým úsměvem a natáhl ruku.

     Plášť jsem mu podala a sáhla vedle sebe, kam jsem včera položila kytaru - teď jsem místo ní nahmátla pušku! V hlavě jsem měla moře otazníků a cítila jsem rozštěp osobnosti. Jedno moje já bylo klidné a přesně vědělo, co má dělat, druhé bylo zmatené a nerozhodné. Ale tělu vládlo to sebejisté, takže jsem vstala a následovala Willa ke koním. Asi ne dost rychle.

     „Dělej, jsou blízko,“ popoháněl mě, když jsem nasedala.

     „Kdo?“

     „Jesse! Už se probuď, budu tě potřebovat. Nesmíme je pustit ke srubu.“

     „Ale na Brdě srub není,“ chtěla jsem protestovat, jenže on mě předběhl.

     „Je tam Chris.“

     Ta druhá ve mně to okamžitě pochopila, a tak jsme vyrazili, směrem na Brdu. Les rychle ubíhal a začaly přibývat neznámé skalky, až jsme se ocitli dokonce v úplné roklině. Ale ani jsem se nestihla podivit, Will najednou ukázal ke skupině balvanů a už jsme se k nim škrábali do svahu. Schovali jsme se každý za jedním a bedlivě sledovali soutěsku pod sebou. Naši pronásledovatelé to tu očividně také znali, věděli, co je čeká, a rozptýlili se v křoví.

     „Kolik jich je?“

     „Osm,“ počastoval mě vážným pohledem svých očí.

     Pevně jsem sevřela rty a přikývla. I mysl mi teď ovládalo mé uvědomělé já, ihned jsem věděla, co mám dělat, hlavou mi letěly jasné myšlenky a tělo uskutečňovalo jejich záměry.

     Je jich hodně, nesmíme je pustit až k nám. Jenže jsou daleko a Will má jen kolty, musím začít střílet já, už teď. Přiložila jsem pušku k líci a hledala cíl. Pohyb v křoví, krempa klobouku, výstřel, výkřik a hlaveň mé pušky už se přesouvala jinam. Jeden přebíhal mezi balvany, hlaveň ho lehce předběhla, výstřel, bandita padl a já už mířila znovu.

     Byl to vůbec bandita?! Will by po hodných přece nešel, přesvědčovala jsem se, navíc oni po nás střílí, jde nám o život. Stulila jsem se do zadního koutku své hlavy a nechala tu správnou dělat, co umí. Prostoupila mě zvláštní směs vzrušení a zděšení. Ona tak suverénně a obdivuhodně trefovala přesně to, co chtěla. V hledáčku pušky nacházela kožené pláště i kostkované košile vykukovat za kameny nebo v mezírkách mezi listím zarostlými větvemi a potom neomylně střílela. Ale zabíjela lidi, snadno, bez váhání.

     Mezitím útočníci, kteří sice prořídli, ale stále jich byla přesila, začali být opatrnější a vytrvale se přibližovali. I Willovy zbraně už přišly ke slovu a boj se přiostřil, ale my měli dobré krytí a výhodu stabilní pozice. Začala jsem mít pocit, že vyhráváme.

     Náhle jsem koutkem oka zahlédla ve stráni vpravo od nás pohyb a rychle tam namířila, ale vystřelit už nestihla. Ramenem mi projela ostrá bolest a puška mi vypadla z rukou.

     „Pozor, vpravo!“ varovala jsem Willa a dlaní si stiskla ránu. Mezi prsty mi začala proudit krev. Willova pistole zaštěkala a bandita se zhroutil, zatímco mně se zatočila hlava, nohy mě najednou neunesly a i já se sesunula na zem.

     „Jesse!“ vykřikl Will a v jeho hlase zazněl strach.

     V tom okamžiku zaplavila celou mou mysl panika. On vyleze! Opustí svůj úkryt, aby mi přispěchal na pomoc!

     „Nic mi není. Jenom rameno, jsem v pořádku,“ urychleně jsem ho ujišťovala, jen aby zůstal na místě. Moje vlastní vědomí bylo zase zahnáno do kouta, ona, ta silná, ovládala prakticky celou hlavu a všechny myšlenky věnovala Willovi. Její láskou k němu jsem byla úplně zavalená.

     A jakmile jsem byla zalezlá, moje zděšení, že jsem střelená, krvácím a hrozně to bolí, bylo potlačeno a s ním i ta slabost, co mě poslala k zemi. Pomalu jsem se zvedla do sedu a ruku stále tlačila vepředu do rány, ale cítila jsem, že kulka prošla skrz a i po zádech mi stéká pramínek krve.

     Will byl po pár výstřelech se zbylými bandity hotov a už se skláněl nade mnou. Provizorně mi obě rány zavázal a až potom se trochu uklidnil.

     „Je to dobrý, vážně jenom průstřel ramene,“ říkal asi spíš pro sebe, já to věděla. A potom mě políbil, bylo to jako sen! „Hrozně jsem se lekl, padla jsi jak podťatá a té krve… bál jsem se, že to šlo níž,“ zakroutil hlavou a sklopil zrak. „Odpusť, Jess, neuhlídal jsem tě.“

     Tolik lítosti v jeho šedých očích, tolik bolesti a něhy! I on mě vážně miluje, uvědomila jsem si. Ne, vlastně ji, opravila jsem se.

     „To nic,“ usmála se a v jejích myšlenkách nebyla ani stopa obvinění.

     Pomohl mi vstát a bezvládnou ruku uložit do závěsu mezi knoflíky mé košile.

     „Vezmu tě k Chrisovi, teď už tam bude bezpečno. Můžeš jet?“

     „Točí se mi hlava.“

     „Tak tě povezu.“

     Vysadil mě na koně, sám vyskočil za mnou a ochranitelsky mě objal. „Klidně se polož,“ vyzval mne. Opřela jsem se o něj a vyrazili jsme.

     Nebezpečí pominulo, takže ta silná přestala absolutně vládnout a já si zas začala uvědomovat tu ochromující bolest, zmocňovala se mě malátnost a bylo mi na omdlení. Zavřela jsem oči. Ona nemohla mou nemohoucnost pochopit, vždyť to není nic vážného, ale už to nedokázala přemoct a já stále víc ztrácela vládu nad svým tělem a přenášela váhu do Willova náručí. I on to cítil, pevně mě držel, popoháněl koně a pořád častěji mi šeptal do vlasů.

     „Vydrž!“

     Pak jsme konečně začali zpomalovat a nakonec úplně zastavili.

     „Shawnee!“ zaznělo poněkud zdálky. „Je zraněná?“ to už bylo blíž. Nepochybně to mluvil Chris, chtěla jsem se na něj podívat, pozdravit ho, ale nedokázala jsem otevřít oči, víčka jsem měla jak z olova.

     „S tebou není nikdy v bezpečí! Do čeho jsi ji to zas dostal, co?“ obořil se na Willa.

     „Já?!“ vystartoval Will. Ale okamžitě se ovládnul a jeho hlas se zklidnil. „Moc si nevyskakuj, Chrisi, zachraňovali jsme tvůj život.“

     Mezitím mě Chris převzal z Willova náručí a nesl do srubu. Položil mě na lůžko a užasl.

     „Můj? Jak to?“

     „Šel po tobě Sherridan s celou bandou. Zjistil jsem to včera ve městě.“ Will nás očividně následoval dovnitř.

     „Ježíši!“ vyděsil se Chris. „Kolik jich bylo?“

     „Osm.“

     „A Sherridan?“ Na čele jsem ucítila chladnou dlaň. Will měl ruce teplé, musela být Chrisova.

     „Už ti dá pokoj.“

     „Díky!“ Jeho hlas vzápětí zjemněl. „A ona? Budem vyndavat kulku?“

     „Ne, proletěla. Za pár dní bude v pořádku.“

     „Tak proč je v bezvědomí? Jesse, prober se!“

     „Jsem při smyslech,“ chtěla jsem jim říct, ale prostě to nešlo, nedokázala jsem promluvit stejně jako otevřít oči.

     Chris mě chytil za rameno a lehce se mnou zatřásl. „Jesse!“ Lomcování nabývalo na intenzitě.

     „Jsem jenom unavená, nech mě spát,“ snažila jsem se mu říct.

     „No tak, vstávej!“ opravdu se mnou zacloumal.

     A já otevřela oči. Nade mnou byl baldachýn smrkových větví a Bobíkův veselý obličej.

     „Jak můžeš bejt unavená? Je deset.“

     Posadila jsem se a vymotala ruce - ze spacáku. Vyjeveně jsem na to všechno koukala a pomalu se probírala.

     „Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe.

     „Ahoj,“ usmál se. „My mysleli, že už nedorazíš, čekali jsme na nádraží do devíti.“

     „Přijela jsem až posledním.“

     Pokýval hlavou. „Ale proč jsi za námi nepřišla nahoru?“

     „Zapomněla jsem si baterku. Navíc jsem byla úplně vyřízená. Lehla jsem tady a spala.“

     „A deset hodin spánku ti nestačilo?“ rozesmál se.

     Zívla jsem. „No, vzbudila jsem se těsně po svítání a…“

     „…a teď máš děravou košili,“ ukázal bezstarostně na moje rameno. A já, aniž bych rozepnula knoflíky a podívala se, jsem najednou věděla, že pod sepranou flanelovou látkou se sotva znatelnými skvrnami od krve bude možná ještě zarudlá, ale zhojená jizva po kulce.

     Bobík mezitím sáhl k mému batohu a vedle kytary sebral notýsek.

     „Hele, tys psala příběh,“ řekl napůl s výčitkou a napůl dychtivě.

     Zasněně jsem se zadívala na lehkým oparem zastřenou siluetu Příbrami.

     „Ne, Bobe, já ho žila.“

---