Hyperreálná bramboračka

Hypereálná bramboračka

Společnost transparence je společností bez básníků, bez svádění a metamorfózy. Tím, kdo vytváří scénické iluze, rozličná zdání, rituální a ceremoniální znaky a do protikladu k hyperreálným, holým faktům klade artefakty a antifakta, je totiž právě básník. Tolik Byung-Chul Han v knize Vyhořelá společnost. Možná právě proto ta emoční bramboračka, co denně probublává médii. Bludné strachy o pindíka uťatého islamistou kdesi na rynku za zvuku popravčího bubnu; ulice navršené až k prvnímu nadzemnímu podlaží znásilněnými ženami. Kdyby ti lidé měli víc vkusu, kdyby nějaký měli, podezíral bych je z přílišné lásky k obrazům bláznivého Vláma Pietera Brueghela. Daleko spíše je to oidipská emblematika promíšená se zpravodajskými šlágry. I tak může vypadat hyperreálno vyvřelé v stále jen reálném člověku.

Povedená Ariadna 21. století

Vlákna komunikace, svět už je celý protkaný tou neviditelnou vymožeností. A každá vteřina znamená její nepočitatelné znásobení. Chtěli jsme z labyrintu nevědění a jakási povedená Ariadna nám podala ne klubko, ale smotek miliard kilometrů banálních sdělení. Nemá to nic společného s cestou k poznání nebo ke svobodě, je to síť. Konečně – je to síť. Z osvoboditelky je pavouk. Pohled ze vzdáleného místa vesmíru: tichá planeta. Tady perspektiva odstupu nezmůže nic, je třeba stát se na chvíli mouchou, uvíznout. A pak říct své. Je deset minut před osmou. Jdu si pustit Top star magazín. 

V poušti skajpu

Pozoruji lidi v tramvaji. Dobrá polovina je ponořena do displejů svých telefonů a na nich skajp nebo jiný obdobný program. Smysl elektronické komunikace: přiblížit. Jsou si v těch barevných rámečcích lidé skutečně blíž? A jsou si blízcí? Anebo odevzdáním se médiu upadají ve zvláštní hypnózu, odstup. Skype: poušť, na níž vane studený vichr a slova nejsou než nahodile poletující zrnka písku.