včerejší

včerejší tvoření

inspirovaná svým světem

a pohledem do krasohledu budoucnosti

.. aneb už dávno tu vlaky nestaví

se sebou

 

sami kutáme lomy v srdci

když potřebujem cítit

a nejde to

 

sami rozervaní a plni rozporů

odstaveni na třetí kolej

a vlaky dál nejedou

 

sami se topíme v žalu

pláčem tak, aby to nikdo neviděl

a sobě si dokazujem..

 

sami se sebou

 

 

 

 

obrazy

 

sněžení je jako mluvení..

pláč vzpomínka

 

popraskaný smích

- zamazávám dolíčky ve tvářích

 

obrazy nahých žen

pěstuješ ve skleníku

.. snad jen pro ty

kypré tvary

které máš tak rád

 

a bytem voní bábovka

 

 

 

 

 

narážení

 

prošedivělé krajiny

jsem všude, kde bych neměla být

objala jsem sebe

jen tak naprázdno

 

vlaštovky lítaj docela nízko

 

jen pohled z okna

podané ruce

 

jen já a déšť

jen já a přívalové srážky

mám ráda to mokré narážení

 

jen kapky jsou stejně mokré

..

 

 

 

 

 

nádraží

 

i přesto, že nejsou pryč úplně

hlasy jsou mými jedinými kamarády

 

samota

 

jako kdyby nikdo nerozuměl mé řeči

nevěděl, co prožívám

blízcí se na mě dívají..

snad jsem tou, které nerozumí

bláznivá Jana, pořád tak tichá

ale uvnitř veliké hlasité nádraží

vzpomínek, myšlenek, nepochopení

 

a stále přijíždějí

- důležitější náklady

kdo to má zvládat?

jsem jediným výpravčím svého chování

 

nemůžu si pomoct

jednou mě dostanou

(nikdy nebudu plakat... nereálné!)

 

 

 

 

poznávání sebe

 

když se budeš pokoušet

číst v mé mysli

mysli na to, že budeš procházet

královstvím smutku a slz

hlasů a vizí

 

čím jsem, čím jsem v dětství byla

tak moc se nenávidím

za to, jak se cítím, když jsem sama

kolik mi dá času vstát a znova jít

milióny zklamání a tvrdých dopadů

 

jak moc to bolí

když pláču

 

nikdo mě nezná

(nikdy nejde popsat všechno v jedné..

to, co by zbylo, řekla bych prázdnou stránkou)

 

 

 

 

 

---