Alchymie aneb čarodějnictví

Protože si Evina matka myslela, že je ještě dost času, nenaučila ji, co se vaření týče, téměř nic. Když pak byla Eva najednou postavena před hotovou věc: budeš mít rodinu, budeš jí muset každý den něco uvařit, stála před sporákem s téměř posvátnou úctou. A taky hrůzou. Eviny kuchařské začátky byly otřesné.

K ruce měla jen pár kuchařek. Zpočátku se striktně držela psaných předpisů. Jenže dodržovat, co je psáno, nebylo nikdy nic pro ni, takže se celkem brzy stalo, že psané přestala dodržovat. Své první pokusy by mohla s klidným svědomím přirovnat k alchymii – občas jí to v kuchyni taky pěkně bouchlo.

Jenže láska prý prochází žaludkem a ona chtěla, aby děti měly otce. Takže se nevzdávala, ba naopak se snažila o to víc. Najednou ji začalo bavit objevovat, co se k čemu hodí, co je možno kombinovat a co se naopak pere a je lepší neslučovat, jaké koření k čemu a v jaké fázi procesu.

Výbuchů bylo čím dál míň. Dokonce po určité době zjistila, že nepotřebuje ani odměrky ani váhy, že si docela dobře vystačí s očima a ochutnáváním. Takže pekla, dusila, vařila, dělala buchty, masa, závitky, rolády, omáčky, polívky, kaše, noky, knedlíky i knedlíčky, zavářky, jíšky, přisypávala, přilívala, míchala, šlehala, pasírovala, dusila, pekla, smažila… Až si vypracovala pár svých postupů, které byla schopná se stejným výsledkem zopakovat a které by dnes mohla označit za rodinné oblíbené jídlo.

Není asi nic hezčího, než když vám děti po návratu od babičky, slovy tchyně, začnou při jídle spokojeně pobrukovat a poví:

„Mami, ty umíš nejlepší rajskou na světě. Lepší, než babička,“ pravdivost slov dokazovaly boule za ušima.

Evino srdce tenkrát zaplesalo hned dvakrát. Jednou kvůli pochvale, a podruhé kvůli tchyni. Od té doby vždycky na otázku, jaké je její mistrovské dílo, odpovídala, že rajská omáčka s masovými kuličkami. Většinou ale slyšela jen: „Pche…“

Jednou se neudržela a jednoho takového ohrnovače nosu na svou rajskou pozvala. Několikrát si přidal, a kdyby mu to nebylo trapné, určitě by si i nahlas pobrukoval, stejně jako její děti. Hned chtěl recept. Nechápavě se na něj podívala.

„Jaký recept? Vy doma rajskou neděláte?“

„Děláme, ale ne tak dobrou.“

„Aha. No já vlastně ani žádný recept nemám. Normálně vezmu protlak, koření a dám to všechno vařit. Když je to skoro hotové, přidám zásmažku, a je to.“

„No, ale jaké koření, a kolik, jak dlouho vařit…?“

„Kolik? Já nevím. Tak od oka. Jednou toho potřebuju uvařit víc, podruhé míň. Nic si neměřím.“

„Ty jako fakt nevíš, kolik tam čeho dáváš? Ale cukr snad odměřený máš, ne? Aspoň na lžíce…“

„Ne, normálně si vezmu do ruky zásobník, ten nakloním a cukr nasypu přímo do kastrolu. Jen to tak trochu reguluju lžičkou.“

„???“

Párkrát, když nevěděla, co by tak asi měla uvařit a na co by tak asi měla chuť, se jí taky povedl majstrštik. Ale protože přimíchávala ingredience tak nějak intuitivně, nebyla schopná to znovu zopakovat. To se na ni všichni zlobili, že si postup nezapsala. Však já si to zapamatuju, říkala si.  Bohužel, časem na to zapomněla. Zbývá jim jen jedno – dodnes vzpomínat na ta jídla s láskou a hubou plnou slin. Ale možná je to dobře, možná by to zopakované jídlo ztratilo své kouzlo.

Kdysi zase tak stála a nevěděla, co by. Něco vyndala z lednice, zpracovala a pak to postavila před manžela na stůl. Když dojedli, dozvěděla se: „Fakt nechápu, jak je to možné. Ty bys normálně i z hovna udělala delikatesu.“

Jenže tohle všechno už dávno neplatilo.

Dřív vařila ráda, ale dnes už jen proto, že musí.

Nejen že ji nebaví vymýšlet, nebaví ji ani to vaření, ochutnávání, dochucování. Nebaví ji stát u sporáku a míchat něco v kastrolu, nebaví ji skládat a rozkládat robota, kontrolovat teplotu v troubě, zkrátka v poslední době ji vaření vůbec netěší.

Inspiraci nenachází ani v časopisech ani na internetu. Všechno už tu tak nějak bylo. Něco jiného je, když se na pultech objeví sezónní zelenina, nebo ovoce. To zase jako by ucítila tu dřívější chuť. Letos na sobě takový záchvěv taky pozorovala, když se na pultech objevil chřest. Ten zelený by byla schopná schroupat jen tak za syrova, stejně jako mladý šťavnatý hrášek. Druhý zachvěv byl patrný, když dostala mísu jahod. Nejdříve nad ní stála celá nešťastná. To proto, že jí bylo jasné, že je nejsou schopní sníst a ona je bude muset tepelně zpracovat, aby neshnily. Bylo jich dost na tvarohové knedlíky, zmrzlinu, i buchtu. A ještě si na nich mohli pochutnat jen tak.

Nějak se k ní tentokrát připletla dcera a pomáhala. Eva nachystala na stůl mouku, udělala důlek, klepla vajíčka, osolila, přidala trochu oleje a tvaroh a dcera rukama zpracovávala těsto. Eva je nahlížela a kontrolovala.

„Hm… ještě trochu mouky přidáme,“ řekla a od oka přidala dvě hrstečky.

„To jako jen tak? Ty si to ničím nezměříš?“ podivila se Lenka.

„Ne, každý tvaroh je jinak mokrý a každá mouka jinak saje vlhkost,“ opáčila Eva moudro, které kdysi dávno pronesla její babička. Buchty, knedle a koláče vyráběla podobným odhadem. A jaké byly!

Pak se vrhly na zmrzlinu.

„Ochutnej to,“ řekla Eva. „Mám tam přidat ještě cukr, nebo to tak stačí?“

„Hmmm… je to dobrý, už bych tam nic nedávala,“ usmála se na ni a míchala. Chvilku se soustředila a pak řekla: „My jsme dnes jak dvě čarodějky.“ Měla na tváři takový záhadný úsměv.

Alchymie, nebo čarodějnictví? Je to vlastně jedno, důležité je, že druhým chutná, že to občas člověka přepadne a baví. A bylo vidět, že bude bavit i Lenku.