Sedmá perla

Vysoko nad mořskými útesy na holé skále strmě čnící vzhůru stál podivný kamenný dům. Jeho stěny hotovené kdys z bílého vápence oblékla móda prošlých staletí do zeleně sametového mechu a dřevěnou dubovou střechu zahalila hustým kobercem žlutých travin. Dům to byl vysoký a pevný, ale mnoho pohodlí nenabízel - za zimních sychravých dnů úkryt před deštěm a prudkým vichrem vanoucím od moře, za letního žáru chladný stín. Jen malými a úzkými okénky se díval na svět a pouze časně z rána jej polaskalo nachové slunce svými hřejivými paprsky. Po zbývající čas panovalo uvnitř domu šeré přítmí a i v létě chlad. Z půlnoční strany vedly dovnitř nevelké sukovité dveře pobité silnými železnými pláty a zajištěné těžkou dubovou závorou. Zavěšeny byly až vysoko nad zemí, dolů se stáčely dlouhé a úzké dřevěné schůdky na konci pevně zapuštěné ve skále. To proto, že ve zdejším nehostinném kraji dlel příboj zvláště zuřivý a plný síly, za temných nocí nebe těžklo černými mraky a vál divoký severní vítr, v jeho náruči se moře vzdouvalo vysokými vlnami a s burácením se valilo přes útesy, tisícem slaných potoků a řek se vylévalo z břehů a zaplavovalo širé okolní kraje. Avšak prahu bílého domu slané vody nikdy nedosáhly a zde se končila i všechna moc a vůle vodního krále.

Kdo onen osamělý dům postavil, nikdo z lidí neví, jisté ale je, že zůstával dlouhý čas opuštěný a nikdo v něm nepřebýval. Jen stoletý prach se zvolna snášel k zemi a pokrýval ji hustým kobercem šedivých závějí. Až jednou, odkudsi z daleka, přišel k moři chudý rybář, uklidil dům a usadil se v něm. Za rozbřesku vycházel ven a na malé, z jednoho stromu vydlabané loďce, vyplouval na širé moře, aby se navracel až při setmění. Nikdy neulovil větší množství ryb, vždy jen tolik, aby zahnal hlad a mohl se pokojně uložit ke spánku kolébán houpavou písní pěnících se vln. Žil sám, ale ve svém srdci se necítil osamělý. Den co den vhazoval zas a znovu své sítě vstříc modrým vlnám a trpělivě čekal na svůj velký úlovek. Ten však stále nepřicházel.

Rok za rokem plynul jak voda v potoce a rybář se každým stejně prožitým dnem začal více podobat samotnému moři v jeho odvěkém a neustálém pohybu na místě. Přesto v jeho nitru stále plál oheň neklidu a touhy a tak lidem podoben se i ten jeho příběh měl v jediném okamžiku znovu divoce rozeběhnout a bez varování roztočit mnohem kvapnější a krkolomnější cestou.

Po sychravém podzimu a nevlídné zimě se vlády nad krajem ujalo studené jaro. Jasné šaty mělo utkané z jinovatky, ze zpěvu ptáků a kapek rosy, královskou vlečku mělo prošívanou stříbrným svitem hvězd a něžnou vůní petrklíčů a sněženek. Toho rána, kdy modrou oblohou zakroužila první černá vlaštovka z dalekých krajin, seděla na posledním dřevěném schůdku bílého domu krásná dívka. Dlouhé rozpuštěné vlasy ji čechral svěží vánek a tisícero drobných krystalků soli se třpytilo na jejích šatech z blankytu září pravých perel a diamantů. Mile se usmívala na rybáře, který právě vyšel z domu ven. Ten ale o ni sotva okem zavadil, nedbale pod vousy ukryl pozdrav dobrého jitra, ale nezastavil se, naopak více přidal do kroku a rychle ke své loďce spěchal a chvatně na širé moře vyplouval. Dívka jej na cestu vyprovázela dlouhým snivým pohledem, ale slovy mu neodpověděla na pozdrav, jen na chvíli něžně sklopila oči. Neuměla totiž mluvit lidskou řečí, povahou zdála se být podobna tiché lesní tůňce ukryté ve stínu bezového keře, a když přeci promluvila, její zvonivý hlas se více podobal růžovému pírku pěnkavičky nesoucímu se zvolna ranní mlhou. Nemohla proto volat na rybáře, který se jí přitom ani trošku nesnažil naslouchat.

Ten si na ni opravdu za celý den ani nevzpomněl, zapomněl i to, že ji kdy vůbec ráno uviděl. Moře bylo toho dne velmi neklidné a tak měl plné ruce práce se sítěmi i lodí. Když k večeru znaven lovem připlouval zpátky ke břehu, nemálo se podivil, když neznámou dívku uhlídal sedět stále na tom samém místě - na nejvyšším schůdku těsně před zčernalým prahem bílého domu. Ale zas neřekl víc než jen dobrý večer, nevšímavě prošel kolem a jen sám rychle vešel dovnitř. Neopomněl za sebou zavřít dubové dveře na závoru.

Ten den ulovil jen jednu jedinou i když velkou rybu - stříbrného lososa. Začal jej připravovat k večeři, a protože nebyl žádný velký kuchař, byl s prací rychle hotov. Ale sám jíst nezačal. Slunce rychle klesalo za obzor a začal vát studený noční vítr, dunění příboje sílilo spolu s rostoucí hladinou přílivu. Ten večer to byl rybářův soucit, který zvítězil nad opatrností. Jen krátká chvilka váhání a dalšího příběh by býval docela jiný. Rybář vyšel znovu ven. Dívka tam stále ještě byla a v záři posledního slunečního paprsku se na něj zase mile usmívala. Když se jí zahleděl do očí, sklopila víčka a on tak mohl poprvé spatřit vůbec nejkrásnější řasy, jaké kdy v moři vyrostly.

"Tento dům mi nepatří," řekl potichu, "nepostavil jsem jej ani nezdědil po předcích. Žiji zde sotva několik let, a proto nemám větší právo v něm bydlet než ty, která jsi sem přišla hledat útočiště až dnes. Pod jednou střechou je pro dva dobré vždycky místa dost. Moře nás také oba uživí a hlady neumřeme. Dnes se rozdělíme o to, co mám a zítra toho nalovím víc, budeš-li si přát tu nějaký čas zůstat se mnou."

Podruhé dnes dívka rybáře překvapila, to když se po jeho slovech její usměvavá tvář ještě víc rozzářila teď přímo nadpozemskou krásou a její oči zasvítily radostí jak Jitřenka s Večernicí. Vyskočila, objala jej kolem krku a chtěla ho dokonce políbit na ústa, ale to jí rybář nedovolil, vytrhl se jí a rukou vlídně pokynul na znamení, aby šla dál. Ona ho za to odměnila lehkou úklonou, jen co jí úzký schůdek dovolil, a ladným tanečním krokem se přenesla přes rozpraskaný práh s půvabem padajícího javorového lístku. Moře v té chvíli zašumělo. Potom oba společně povečeřeli lososa, kterého rybař ulovil a i druhý den ráno svorně posnídali u jednoho stolu. Žili spolu v malém domku po všechny přicházející dny jara, léta i podzimu.

Kdo byla ona tajemná bytost, vytušil rybář hned, když jí uviděl poprvé a odtud i pramenil všechna jeho nejistota. Byla dítě moře, její srdce bylo veselé jak hejno racků, ale mysl stejně tajemná jak mořské hlubiny. Žila s ním sic pod jednou střechou, ale to bylo vše, co měli společné. Nebyla člověk jako on, ačkoliv měla lidskou podobu. I nadále se proto její společnosti obával, i když mu s ní jinak bylo dobře. Přesto měl jeho strach své opodstatnění. Byl mužem a dívka moře, přes všechny rozdíly svého rodu, zůstávala ženou. A ačkoliv si tuto myšlenku rybář nepřipouštěl, měl sám celou řadu předností, pro které si jej mořská panna vybrala za svého a rozhodla se s ním žít, ačkoliv jeho vlastní plány byly docela jiné. Nikdy se nezeptal na její jméno aniž jí kdy řekl své. Ve skutečnosti spolu vůbec nemluvili slovy, ale ani jednomu z nich to nevadilo.

Když se další den vrátil rybář z lovu, shledal, že ten stříbrný losos, kterého včera s mořskou pannou společně snědli, je zas celý, ani jediná kostička z něho nechybí. A tak jej znovu povečeřeli a další den zrovna tak. Co zbylo - hlava a kosti, se přes den, co byl na širém moři, pokaždé znovu obalily novým masem a pokryly čerstvými šupinami a večer byla ryba zase celá. Platilo to však jen pro toho prvního stříbrného lososa a žádnou jinou rybu. Věděl, že je to dílo dcery moře, ale nikdy se o tom slovem nezmínil. Postupně ale přestal lovit další ryby docela, opatrně je vyplétal ze sítí a živé navracel zpět jejich domovině. Jeho dny se tak stávali jasnější a radostnější a časem k jeho loďce připlouvala celá hejna velkých a pestrobarevných ryb nejrozličnějších tvarů, jaké nikdy dřív v moři neviděl, jejich šupiny se leskly na slunci až oči přecházely a rybáře se pranic nebály.

Ten se nikdy nepokusil žádnou z nich chytit a navečer přivážel na dně loďky jen hnědé a zelené trsy mořské trávy a chumáče řas, které se zapletly do sítě, a z nich společně s mořskou pannou připravovali ranní polévku. Důvodem, proč rybář dál vyplouval každý den znovu na moře, však nebyla ta trocha řas ani pohled na krásné ryby, co bylo skutečnou příčinou a cílem jeho každodenního snažení, nikomu neprozradil. Přesto toto tajemství nemohlo zůstat skryto tomu, kdo dokázal číst v lidské tváři a osudu.

První polovina podzimu minula a nadešla druhá, mrazivější. Rybář si všiml, že se mořská panna za nocí chvěje chladem a její tvář je den ode dne bledší. Přenechal jí proto i svou druhou prošívanou deku, ale nic to nepomohlo a dívka se stále za temných nocí nedokázala sama zahřát. Byl zrovna nov, obloha bez hvězd přikrytá černými mraky, a moře rozbouřené vichřicí, když rybář uprostřed noci ucítil, že se k němu mořská panna něžně přitiskla a o jeho tělo se zahřívá. Té mrazivé noci v sobě nenašel sílu ji odehnat. Později měl ještě nastokrát příležitost oné slabosti znovu litovat.

Přicházel soumrak dalšího dne a bylo to zrovna na rok přesně, co mořská dívka poprvé vstoupila do jeho života. Rybář sám teprve před chvílí otevřel poledním sluncem ztěžkla víčka a viděl, že jeho loďka se zatím ocitla v zajetí bludných proudů, které ji zanesly daleko na širé moře. Zle se tak končilo jeho sladké snění. Nic platno, že začal ze všech sil mocně veslovat zpátky ke břehu. Slunce klesalo k obzoru stále rychleji, až nakonec zapadlo docela a zanechalo jej samotného uprostřed temných vln. Černá noc rozprostřela svá mračná křídla přes obzor a na nich přilétala bouře - divoká a běsnící. Zbrázdila poklidnou tvář mořské hladiny a začala malou loďkou prudce zmítat ze strany na stranu a zalévat ji vysokými vlnami. To už rybář pochopil, že nesvádí boj jen s časem, ale i se smrtí a vlastním osudem. Vesla skřípala námahou a on se obával, že se přelomí. Nakonec to ale byla vodou přetížená bárka, která se potopila a on musel v rozbouřených vlnách plavat sám. Slané vody jej objaly chladnou náručí, tísnily vlnami ze všech stran a stahovaly do hlubin. Rybář v nich brzy ztratil orientaci, už vůbec nevěděl, kterým směrem leží spásný břeh. Síly mu stačily sotva k tomu, že se občas vynořil nad hladinu. V té chvíli tělem narazil na cosi tvrdého a ucítil palčivou bolest v levém boku. Byl to malý korálový útes dosud vystupující nad hladinu, který jej zranil, ale také mu alespoň na okamžik poskytl oporu. Oběma rukama se jej zachytil a držel dál ze všech sil, ačkoliv si dobře uvědomoval, že do půlnoci se hladina moře zvedne mnohem výš a příboj zaplaví vše kolem a on sám nejspíš utone v nekonečných rozbouřených vodách.

Čas pro něj přestal plynout a slil se v nekonečné množství vody kolem. Zdálo se mu, jako by samotná klenba nebes oddělující vody od vod zmizela a celý širý svět se navrátil k prapočátkům prvého dne stvoření. Když potom uviděl modré světlo vystupovat z hlubin, myslel si, že už je to pouhý sen před smrtí. Zář sílila a jasněla a pozvolna nabývala tvaru zářivé siluety modrého draka. Nebyl to ale žádný přelud, ani mámení, ale jeden z mořských knížat ve své dračí podobě. Opatrně ale silně uchopil rybáře do mohutného spáru, vysadil ho na svůj šupinatý hřbet a bezpečně nesl přes rozbouřené moře, navzdory bleskům a vlnobití. Když bouře utichla, nastal odliv a vody začaly opadávat, připlul k úpatí kamenného domu, postavil rybáře na nejvyšší dřevěný schod a řekl mu:

"Jdi domů a zítra v poledne se vrať na místo, kde jsme se dnes v noci setkali poprvé."

"Byl to zvláštní sen," pomyslel si rybář. Posadil se a otevřel oči dokořán. Pomalu vstal z lože, usmál se na dívku a došel až k prostřenému stolu. I ona se na něj tajuplně usmála. V té chvíli od hladiny moře vzhůru k čistému nebi šlehl blesk. Rybář neuslyšel zaburácet hrom - jen tichý zvuk slabý jak tenké vlákno přetržené pavučiny. Hbité prsty mořské dívky vylétly prudce vzhůru a do prázdna začaly psát sadu mocných runových znaků, avšak své kouzlo už zachránit nedokázala, prasklo jak mýdlová bublina na slunci.

A rybářovu mysl znovu obestřely chmury tíživé pochybnosti, které dívka prve zaplašila svou čarovnou písní. Nikde v domě neviděl své sítě, zato oknem v dálce až teď spatřil malou dřevěnou loďku vyplavenou na pobřeží a opodál i jedno z vesel. Stále ale nemohl uvěřit tomu, že všechno, co v noci prožil, se odehrálo i ve skutečném světě. Podíval se na své ruce. Měl dlaně dosti odřené, zda-li však od tvrdých vláken sítí nebo ostrých výstupků korálů, to na první ba ani druhý pohled nezjistil. Prozkoumal proto ještě pečlivě levou stranu své šedé rybářské košile. Byla nasáklá solí, pachem moře a na jednom místě objevil ztvrdlý cíp látky s velikou černou skvrnou. Byla to jeho vlastní zaschlá krev, která na hrubém plátně vytvářela obraz podobný stínu letícího draka. Toto poslední znamení jej přesvědčilo.

"Nikdy bych si nemyslel, že se kdy setkám s živým drakem," povzdechl si pro sebe. "A ani ve snu by mě nenapadlo, že se jej kdy sám vydám hledat na širé moře." Dívka ta tichá slova zaslechla a přestala si zpívat docela. Zavřela dveře na závoru a výmluvně zavrtěla hlavou, to jako aby dnes rybář nikam nechodil. Ten ale její vůle nedbal.

Došel si pro svou loď, obrátil ji, nahrubo vyčistil od písku a vyplul na moře. Nevěděl přesně, kde má hledat malý korálový ostrůvek, ale sotva se jeho vesla jen lehce dotkla vodní hladiny, loďka sama se rychle rozjela vpřed. Rybář se nad tím nemálo podivoval. Všiml si ale, že kolem v moři pluje obrovské hejno snad tisíců malých mořských koníků. Ti všichni táhli a tlačili jeho loďku před sebou a pluli tak rychle, že vztyčená příď krájela ve dví hřbety vln jak ostrý nůž teplý chléb.

"Však ty dobře víš," zahřměl drak. "Dceru moře držíš ve svém domě. Propusť ji a budeme vyrovnáni."

"Možná je to tak, jak říkáš," vypustila dračí hlava oblak dýmu, "ale přesto máš vinu na tom, že směla překročit lidský práh. Kdyby se toho nestalo, odvedl bych si ji zpět do svého zámku sám." Drak znovu mocně zafuněl, až se kolem vše zahalilo do mlžného oparu, a připlul ještě blíž k loďce. Kdyby se toho rybář v té chvíli odvážil, mohl se draka dotknout pouhým natažením ruky.

"Dobrá tedy, učiním z tebe velmože. Je to má třetí a poslední nabídka. Daruji ti velikou truhlu plnou zlata, šperků, drahých kamenů a vzácných perel. Za tento poklad si budeš moci koupit lesy, pole, louky a vesnice, všechno, co jen budeš chtít. Staneš se zámožným mužem a jako velký pán si na rozbouřené moře v tichých komnatách svého paláce ani nevzpomeneš. Jediné, co pro to musíš udělat, je vyjít dnes v noci ven a vhodit mojí dceru do vln přílivu."

Rybář se shýbl a začal ji hledat na dně loďky. Než ji našel a znovu se narovnal, drak zmizel pod hladinou a toho dne se už více neukázal. Jen tajemná modrá zář, co ho provázela, zůstala na místě, kde se potopil, a podobna levandulové vůni se zvolna šířila na všechny strany. I vlny kolem se stávaly modřejší a jasnější než dřív a sluneční prasátka vesele tančila na hladině podobna tisícům rozsypaných zlatých penízků.

Rybář se ale víc než o čarovné dračí světlo zajímal o nově získanou perlu. Přidržel si ji konečky prstů před očima a zadíval se skrz ní přímo do slunce. A potom se poprvé po třech letech upřímně rozesmál. Vyndal z kapsy hedvábný šátek a opatrně do něj perlu zabalil. Svůj malý poklad zase pečlivě uschoval pod košilí a celou cestu ke břehu si vesele pískal první písničku, která mu přišla na mysl. Až když vytáhl loď vysoko na břeh a začal zvolna stoupat vyšlapanou cestičkou zpátky k domovu, uvědomil si, že tu melodii zná od oné tajemné dívky, se kterou se zítra ráno navždy rozloučí. Neměl sice v úmyslu ji předhodit drakovi, ať už je jeho dcerou nebo ne, ale sám už našel to, co tak dlouho a dosud marně hledal - kouzelnou perlu sedmého příběhu. S ní se bude moci konečně vydat na cestu domů.

Cožpak si mohl rybář opravdu myslet, že mu drak daroval právě tuto perlu jen náhodou? Příliš dlouho na ni ale trpělivě čekal den co den a upínal k ní všechny své myšlenky a teď, když se mu konečně ocitla na dosah, nepřemýšlel už více o ceně, jakou za ni ještě bude muset zaplatit. A přitom stačilo tak málo důvtipu, vždyť klíč k onomu tajemství ležel přímo na jeho dlani.

Ještě na posledním dřevěném schůdku přede dveřmi si znovu vzpomněl i na ty chvíle, kdy za nocí plné hvězd usínal v pokoji zalitém měsíčním svitem a s očima otevřenýma sladce snil o tom, že onu chybějící perlu v moři nikdy nenajde a do konce svých dnů zůstane žít v malém bílém domku jako prostý rybář spolu s dívkou moře a šepotem vln už napořád. Ten sen ale měl dnes skončit.

"To zrovna," pohodila vzdorně hlavou. Její dlouhé vlasy zakroužily nad stolem takovým způsobem, až se jeden talíř roztočil a kdyby ho rybář na poslední chvíli nezachytil, nejspíš by se skutálel na podlahu. Podruhé prudce otočila hlavou v opačném směru a ozval se třesk jako když práskne bičem a naráz nastalo ticho. I vánek za oknem se ukryl do štěrbin ve stěnách ze strachu před nastupující vichřicí.

"Myslela jsem, že ti na mě aspoň trošku záleží?!" Jejich zrak se střetl ale ona tentokrát nesklopila oči jako obyčejně a rybář poprvé uviděl, že její duhovky srší rejem tisíců jisker. V dálce nad mořem se několikrát mocně zablesklo. Nečekala, až si v jeho očích sama přečte odpověď na svoji otázku a prudce vstala od stolu. Celý širý kraj se následně otřásl strašlivým burácením hromu. Rozpoutala se taková bouře, jakou rybář dosud za celý svůj život nezažil. Měl přitom neodbytný pocit, že jí vyvolala ona. Přestal jíst.

"To jsem nevěděl, že jsi taková dračice, nejspíš po tatínkovi, " přemítal v duchu a opravdu hodně potichu, než došel na samý kraj místnosti. Ale i kdyby v tu chvíli zkoušel křičet nahlas, vše by zaniklo v řevu orkánu. V rohu podlahy nadzdvihl nevelkou rozpůlenou dlaždici a vytáhl odtud zlatou šňůrku s šesti navlečenými perlami. Celý čarokrásný náhrdelník pableskoval do šera prazvláštním matně mléčným svitem a bouře se naráz trochu utišila. Z hedvábného šátku potom vyndal perlu poslední a přidal ji k ostatním. Spojený zlatý kruh sedmi zářících bodů si pověsil kolem krku.

Jaká proměna v té chvíli nastala s chudým rybářem. Ačkoliv měl na sobě stále tytéž rozedrané šaty, už si vůbec nebyl podoben. Dívka poprvé spatřila jeho pravou tajenou tvář, podobu muže se silou a mocí, plnou vznešenosti bohatýrů dávnověku, obklopeného aureolou pověstí a vykonaných hrdinských činů. Ten obraz trval jen chvíli a rozplynul se spolu se svitem perel ukrytých pod hrubou plátěnou košilí. A zas tu před ní stál jen chudý rybář v hrubém oděvu, jen bohatýrský svit v očích mu už zůstal.

Dnes naposledy ulehli spolu na lože, tentokrát ale rybář nemohl dlouho usnout. A když se mu to přeci podařilo, zdál se mu zvláštní sen. Měl na sobě železné rytířské brnění, za pasem veliký meč a v ruce rybářskou síť. Stál na břehu šumícího moře. Chystal se právě nastoupit do dřevěné loďky, když uslyšel přibližovat se kroky. Ohlédl se a uviděl z husté mlhy halící celou pevninu přicházet dračí dceru. Její šaty byly celé z bílé mlhy utkané a proto její tělo vůbec neviděl, jen štíhlé ruce a nohy. Na hlavě měla zlatou korunku, lesklé blankytně modré šupinky na skráních a kolem krku pověšený zářivý náhrdelník sedmi perel.

"Můžeš tu zůstat se mnou, jak jen dlouho budeš chtít," konejšil ji. "Nenechám tě tu samotnou."

V tom se moře vzedmulo a obrovská vlna jak hora vysoká se vzepjala až k nebesům a oba je pohltila. Rybář plaval ze všech sil, ale nemohl se udržet na hladině pro těžké brnění, které ho stahovalo dolů. Nakonec se musel nadechnout vody a jeho vysílené tělo zemřelo a spolu s brněním klesalo dál vstříc propastné hlubině moře. On sám ale vyplaval lehce nad hladinu a vznášel se nad ní. Slunce ho zalévalo svými zlatými paprsky, ale na hladině kolem se neobjevil žádný stín. Vedle sebe spatřil dívku moře létat se stejnou lehkostí, s jakou plul povětřím on sám.

"Nikdy," zašeptal. V té chvíli mu jasný sluneční paprsek pronikl přímo do očí a tak se probudil. Ležel sám na tvrdé dřevěné posteli. Nad temný obzor halený do růžového mlžného oparu nesměle vykukoval cípek rudého slunce. V domě bylo ticho. Dveře zůstaly otevřené dokořán, mořská dívka zmizela a i dřevěný stůl, u kterého den co den společně jídávali, zel prázdnotou.

Šel dlouho a daleko. Za sebou zanechal rozlehlé přímořské kraje, přešel širé nivy trav i bažinaté pláně plné černých močálů. Na samém úpatí vysokých hor našel v tmavé jeskyni ukrytou svou bohatýrskou zbroj a meč. Navlékl si brnění a přepásal pás širokým opaskem. Jako zrozený motýl pozbyl naráz podobu chudého rybáře a v očích světa začal hrát roli, kterou před časem sám dobrovolně opustil. Stal se znovu urozeným rytířem vznešeného rodu, bohatýrem na cestách.

Mocně zapískal na píšťalku. Ještě zcela nedozněl její pronikavý hvizd a už v odpověď zašuměla vichřice ptačích křídel doprovázená hlomozem lámaných větví, praskajících stromů, pádem kamení a hřmotem pukajících skal. Sám král hor jako obrovský raroh podoben nejstrašnější bouři letěl povětřím a před jeskyní se snesl z oblohy na zem. Popatřil svým ostřížím zrakem na rytíře, a když uviděl na jeho hrudi zářit náhrdelník sedmi kouzelných perel, hluboce se mu poklonil. Potom jej opatrně uchopil do spárů a nesl přes strmé štíty hor i nekonečné sněžné pláně za nimi. Vzlétl až vysoko nad oblaka, kde v poryvech větru zaléhaly rytířovi uši a chlad mrazil jeho tělo i mysl. Rytíř nevěděl, zdali cesta trvala jen chvíli či byla-li naplněna věčností. Král hor nebyl v letu podoben žádnému tvoru z masa a kostí, nýbrž samotnému živlu vzduchu, obrazem prastarého a nesmrtelného vichru vanoucímu od věků. Letěli spolu daleko, protože nakonec přistáli v zemi, kde podzim teprve zvolna začínal. Listí na stromech a keřích rozkvétalo žlutou a červenou barvou, les voněl houbami, tu a tam zazněla do ticha tlumená rána pukajícího kaštanu. Byl to kraj rytířova mládí, hranice království, kde vyrostl a byl na rytíře pasován. Tady se s ním král hor rozloučil. Vzal si nazpátek i čarovnou březovou píšťalku, kterou mu před léty daroval na ptačím sněmu spolu s šestou perlu. Od té doby uplynuly dlouhé tři roky, než na ni směl rytíř poprvé a naposledy zapískat.

Ten musel dál jít pěšky. Alespoň do té doby, než si vyzvedl svého bohatýrského koně, kterého zanechal v jedné samotě na kraji dubového hájku. Dřevěný domeček tam už sice nestál, místo něj tu byl vystavěn honosný kamenný statek a u něj veliká ohrada plná krásných a vznešených koní, ale rytíř se brzy dovtípil, co za tím vězí. To chalupník, kterému svěřil svého koně do opatrování, využil příležitosti a založením ušlechtilého rodu sám rychle zbohatl.

Do prvního městečka dorazil rytíř rychlou jízdou až za šera. Přesto ihned zamířil na poštovní úřad a zaplatil vypuštění sedmi holubic s pentlemi v barvách svého rodu. Bylo to domluvené znamení pro princeznu Svatavu. Již brzy se s ní měl setkat a každá hodina odloučení mu teď připadala jako celá věčnost. Jak pošetilá byla jeho představa věčnosti.

"Neměla by ses do ní dívat," zdráhal se rytíř, když jí sundával z náhrdelníku . "Ty perly ukazují rozličné obrazy a to nejen děje minulé, ale i budoucí. Sám jsem v ní příliš nepátral, vím jen, že je tou sedmou a to mi stačí."

"Neznám její jméno a radil jsem ti, aby ses do perly nedívala. Dej mi ji zpátky."

"Naopak, teď chci teprve vědět všechno."

"Vidím modrého draka. A také tebe, jak s ním bojuješ mečem. Čepel se třpytí na slunci jako by byla ze zlata. To musel být strašlivý zápas, horší než před léty s vlkodavem Marginalem."

"Zadrž," vykřikl rytíř. "To, co říkáš, se nikdy nestalo. Vrať mi tu perlu, ať sám se podívám."

"Vždyť jsi ji prve nechtěl vůbec vidět," odporovala Svatava.

"Ale teď ano. Dej mi ji a hned!" řekl to takovým hlasem, že mu princezna i proti své vůli perlu podala. Čím déle do ní potom rytíř hleděl, tím více se mračil, až to ani měsíc nemohl vydržet a sám se raději schoval za mrak. Rytířova ruka vzápětí pomalu klesla dolů.

"Opravdu? A to jsi nevěděl, že královská dcera má vždy…"

"Ale já teď nemohu žádat o tvoji ruku, alespoň dokud nesplním i svůj poslední úkol. Perla mi ukázala čin, kterým se teprve skutečně stane mou a spolu s ní i ty. Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že mi už náleží. Byla to drakova lest, abych mu už nestál v cestě. Mohu sice i teď stejně jako v každé jiné chvíli odmítnout jít dál rytířskou cestou a třeba i tuto kouzelnou perlu na místě zahodit, ale potom bych přišel i o část sebe sama. Od chvíle, kdy jsem před sedmi lety odešel z této zahrady, abych pro nás dva hledal sedm perel, myslel jsem jen na to, až budeme zase spolu. To mi dodávalo sílu po celou tu dlouhou dobu, i v bezedné propasti v boji s nesmrtelným vlkodlakem a jenom pro to jsem dokázal propátrat ledovou říši a bojovat s trojí stráží a dnes se živý vrátit zpět. Má touha mě ale zaslepila a já nechal bez pomoci bytost, která ji nutně potřebovala. Přišel jsem o zrak a čest, a proto se musím zase vydat k moři a napravit, co se dá. Snad ještě pořád mohu zakletou dívku vysvobodit."

"Ale ty vůbec nevíš, jestli souboj s drakem vyhraješ, ani jak dlouho to bude trvat," plakala princezna. "A kvůli jaké mořské poběhlici odmítáš teď moji ruku? Byla jsem připravená si tě vzít i kdyby ses mi vrátil zmrzačený, třeba jen o jedné noze. Ale ty si mě nechceš vzít a místo toho jdeš zachraňovat úplně jinou dívku?!"

"Nemusíš se opakovat," zašeptala tiše princezna. "Dobře jsem slyšela, co říkáš. Do dnešního svítání máš tedy lhůtu na rozmyšlenou. Jestliže zítra požádáš mého otce o ruku, dostaneš ji. V opačném případě se už nemusíš nikdy víc obtěžovat. Co nevidět se bude pořádat rytířský turnaj. Jestli se se mnou neoženíš ty, vezmu si prvního rytíře vzešlého z tohoto klání. Nebudu čekat dalších sedm let nebo snad celou věčnost na tvůj další návrat. A kdo ví, s čím bys přišel pak. Čekání na tebe mě velmi vyčerpalo, ale věřila jsem v tebe po celý ten čas a čekala na tvůj návrat jako na smilování a doufala, že už budeme navždy spolu. Rozmysli se proto dobře a zítra ráno mě uvidíš v paláci."

Dlouze jej na rozloučenou políbila na ústa a rychle odešla záhonem rozkvetlých růží. Rytíř v šeru osaměl. Sám vyšel z parku ven a až do rána se toulal temnými uličkami města. Stejně nevěděl, co má dělat. A nebyl tu nikdo, kdo by mu uměl poradit. Když se rozezněly všechny zvony na věžích, nadešlo nedělní svítání.

Než slunce vystoupilo k poledni, držel král před sebou na dlani náhrdelník se šesti kouzelnými perlami. Devatero věhlasných mudrců zasedalo v čele nejvyšší rady země, aby potvrdilo nebo vyvrátilo jejich pravost. Tři perly musel rytíř přinést, aby zachránil svůj život a tři další, aby navrátil čest a postavení své rodině, která upadla u krále v nemilost poté, co vešlo ve známost, že se prostý rytíř sám dvoří jeho nejstarší dceři. Až sedmou kouzelnou perlu směl rytíř nabídnout výměnou za Perlu Říše, jak princeznu Svatavu její otec rád nazýval. Neučinil tak a nikdo kromě princezny ani netušil, že jen o své vůli. Král byl ale přesto nadmíru spokojen. Rád vyhověl přání své dcery a do úplňku měsíce nechal uspořádat velkolepý zásnubní turnaj. I rytíře samotného vyzval, aby se ho zúčastnil. Ten jeho výzvu, s podivem princezny, přijal, ale sám vypadl z boje o její spanilou ruku už v prvním kole klání. Neprohrál sice, ale stejně jako jeho soupeř nebyl sto nastoupit do dalšího zápasu, jak divoce a úporně se spolu ti dva pobili. To mu později měla princezna nejvíce za zlé, protože jeho sok byl princeznin dobrý přítel z mládí a právě jemu teď tajně přála celkové vítězství… Kdo jej nakonec získal, rytíř už nevěděl, aniž se kdy přišel podívat na princezniny zásnuby. Večer před oním dnem osedlal znova svého věrného hřebce a zamířil s ním vstříc nekonečné pustině. Za ní, jak pravila pověst zapsaná v prastaré kronice, se rozkládalo moře Amaio, kde od nepaměti vládl dračí král Amfortas a vody jeho rozlehlé říše dosahovaly k úpatí ledových hor a tam na písčitém břehu stál i osamělý bílý dům a jak se rytíř dozvěděl od kouzelné perly, čekala zde na své vysvobození i jeho zakletá dcera, sličná jak vodní květ.

Měřeno prostou vzdáleností byla cesta k moři přes poušť o mnoho kratší. Nikdo jí však nedokázal projít celou tam i nazpátek. Rytíř sám nevěřil, že by to prostě přesahovalo lidské možnosti. I v tomto, stejně jako v mnohém dalším, se velmi mýlil…

Po tisíc mil byl rytířovi bohatýrský kůň věrným společníkem.

"Měl jsem ho raději zanechat u posledního hospodáře, stejně jako před lety," vyčítal si později. Ale co naplat, padlého druha už vzkřísit nedokázal a tak musel jít dál sám. A všude kolem něj jenom slunce, písek a kamení. A oheň. Oheň s tisícem jazyků stravující vše ve svém nitru, spalující všechno, čeho se jen zlehka dotkl. "Co tady ještě může hořet?" ptal se rytíř sám sebe a klopýtal pustinou dál krok za krokem. Najednou uviděl na cestě před sebou králíka. Docela obyčejného malého šedivého králíka. Pozorně si ho začal prohlížet a najednou králík vzplanul a na jeho místě se vlnila drobná zelená housenka. To se rytíř odvážil přijít trochu blíž, ale než učinil další krok, housenka se žárem zkroutila do výše a rytíř se ocitl tváří v tvář modrošedé kobře, s pohledem chladným a smrtícím. Ale i ta naráz shořela a z plamenů povstala pevná hora. I ta podlehla proměně v ohni a nabyla zas jiný tvar. Znovu a znovu se opakovalo kolo dvaceti proměn a rytíř je všechny sledoval s posvátnou úctou a narůstajícím vnitřním klidem. Vždyť ten, kdo tu předváděl obraz kosmického tance, nemohl být nikdo jiný, než sám ohnivý král. Kdyby se k němu v té chvíli rytíř připojil, pozdravil slunce i oheň před sebou, potom se sám proměnil postupně v zajíce, housenku, kobru, horu a dokončil i celý zbylý kruh proměn a zopakoval jej znovu ještě třicetkrát, za každý rok svého života jednou, kdyby se nakonec znovu uklonil králi a kráčel dál cestou do pouště, zahořel by i v jeho nitru nesmrtelný oheň a rytíř sám naplněn novou silou a vytrvalostí by ušel více mil, než kolik hvězd kdy lidské oko na obloze spatřilo. Takto však zůstal sotva v polovině své cesty a už nemohl jít dál. Klesnul na zem vyčerpáním a hlavu opřel o roubení hluboké studně.

"Studna?!" To slovo v rytířově unavené mysli už nemělo žádný význam. Byl na konci svých sil.

"Je konec," pomyslel si, "úplný konec, cesty, snů a přání. Už tě nepotřebuji," řekl perle, která se mu, aniž věděl jak, náhle objevila na dlani a nedbale ji zahodil dolů do útrob země. Čekal, že se ozve nějaký zvuk, třeba stříbrné zazvonění nebo alespoň tiché šplouchnutí až dopadne na dno, ale spánek jej přemohl rychleji, než se tak stalo. Neslyšel proto hněvivé zasyčení ani sílící chřestění tisíce šupin třených o vlhký kámen. Měl oči zavřené, když se obrovská bytost podobná obrovskému hadu vynořila ze tmy studně do světla slunečního dne. Přesto jej spatřil nad sebou se naklánět, neboť mocný Naga žil a uchovával si stále stejnou podobu i tvář ve spánku druhých. Rytíř pocítil uštknutí i účinky jedu, kterým se mu démon studně odvděčil za to, že ho svou perlou z tisíc let trvajícího spánku probudil. Oheň prudký a jasný vzplanul na místě, kde ostré zuby pronikly jeho hrudí, a jako suchou slámou zahořel celým jeho tělem. Byl to ale plamen z míhajících se mečů cherubů, jenž nezabíjí, ale proměňuje. Hořel celý den a celou noc a při slunce východu rytíř konečně procitl ze spánku. Cítil se svěží a odpočatý jako nikdy předtím. Vstal a uviděl z pouště před sebou přicházet malého chlapce. Ten nesl v levé ruce prázdné dřevěné vědro. Došel s ním až k okraji roubení, u kterého rytíř stál a požádal ho, aby mu pomohl nabrat vodu. Rytíř přikývl. Mezi dva kamenné kvádry nalezl zapuštěný železný kruh a na něm přivázaný pevný provaz, jehož druhý konec se ztrácel ve tmě. Vytáhl jej a přivázal naň chlapcovu nádobu. Sám opatrně spouštěl provaz dolů, až ucítil, že se vědro dotklo hladiny a zvolna naplnilo vodou. Když se mu zdálo, že je plné, pomalu jej zase vytáhnul ven. Průzračná vodní hladina se třpytila na slunci jako broušený diamant. Chlapec poděkoval, napil se ale jen jediné kapičky a celý zbytek vzácné tekutiny vylil na vyprahlou zem. Žlutý písek vodu pohltil a sám zůstal dál suchý. Rytíř se tomu nemálo podivoval, ale chlapec byl nadmíru veselý, znovu mu děkoval a slíbil, že ho doprovodí na kraj pouště. Šli potom celý den a vážně i vesele spolu rozmlouvali.

"Ty se celou dobu vznášíš nad zemí," poznamenal najednou udiveně rytíř.

"Promiň, zapomněl jsem," odpověděl chlapec a spustil nohy dolů na zem. "Stejně se ale budeme muset spolu rozloučit, podívej, přicházíme zpátky do země zrozených." A opravdu, rytíř už rozeznával první hraniční kameny království, odkud přišel. Zastavili se na okraji hlubokého údolí.

"Slíbil jsi mi, že mě převedeš přes poušť," protestoval.

"A svůj slib jsem dodržel," odpověděl chlapec. "Vím, že jsi chtěl dojít už dnes na druhou stranu, ale radím ti, ještě tam tolik nepospíchej. Až přijde čas, jistě se tam oba spolu setkáme. Nezapomeň ale předtím ode mne pozdravovat maminku. A tady máš pro ni dárek," s těmi slovy podal chlapec rytířovi kouzelnou perlu. "Ležela na dně vědra, nevšiml sis?" dodal a spiklenecky na rytíře mrkl. Potom zmizel. To ale už rytíř neviděl, protože v tu chvíli se mu do zad opřel horký vítr fén, který je silný a suchý a vane na závětrné straně hor od vrcholu směrem do údolí. Nedovolil mu, aby se byť jen na chvilku zastavil nebo otočil, alespoň ne dřív, než jej přivál na práh rodného domu. Až tam jej propustil a rytíř si mohl konečně po dlouhé době zase odpočinout přirozeným spánkem - klidným a bezesným…

Ať potom žádal o radu kdekoliv, nikdo z lidí, ani kněží z chrámu, ani princezna Svatava, mu ji nedali. A tak se nakonec rozhodl vyhledat pomoc čarodějnice. Použil přitom osvědčený recept: vzal středně velký hliněný hrnec a po okraj jej naplnil zlatými mincemi. Musel nejprve prodat celé své jmění, ale to pro něj nebylo těžké, jednak že za poslední roky uvykl střídmému životu, podruhé že jej cesta pouští a ohnivé uštknutí proměnilo natolik, že už jej světské bohatství netížilo. Mince, které se do hrnce nevešly, rozdal chudým a potřebným. Když byl konečně hotov, pečlivě hrnec zapečetil vřelým včelím voskem a zakopal pod košatý strom na starém Šibeničním vrchu.

O půlnoci přilétla čarodějnice. Byla velmi pohledná a upravená - na čarodějnici - a to alespoň do té doby, než se začala holýma rukama přehrabovat v zemi a hledat ve spleti kořenů zakopaný poklad. Ve chvíli, kdy vítězoslavně zavýskla a vylovila hrnec z hluboké jámy ven, dokončil rytíř kolem celého kopce kruh ze zelených břidlicových kamenů. Na každém z nich byla vytesána jedna runa a společně vytvářely formuli, která čarodějnici uvěznila uvnitř. Stejný nápis vyryt do jednotlivých kroužků železného řetězu poutal na dně propasti i nesmrtelného vlkodlaka Marginala. Čarodějnice sama vládla též velkou mocí, ale pouto prastarých run zlomit nedokázala. Chtěla-li odsud odejít, musela rytíři nejprve po pravdě odpovědět na tři jeho otázky.

"Jmenuji se Taongo", řekla čarodějnice a pohodlně se rozvalila na hrnci zlata.

"Byl to tvůj syn, který se ti narodí."

"Také si to myslím. Druhá otázka - bude princezna Svatava v životě šťastna?"

"Jistěže ano," vyprskla smíchy čarodějnice. "To je vůbec nejhloupější dotaz za posledních čtyři sta let, co slyším. Každý člověk přeci bývá ve svém životě chvíli šťastný a jindy jej zas provází soužení, ale nic z toho netrvá věčně. Myslím si ale, že toto sám už dávno víš."

"Máš pravdu. Je ale těžké ptát se otázkou, na kterou bych vůbec předem nemohl znát správnou odpověď. Přesto ti položím další a to do třetice: kdo se stane mojí ženou a jak ji najdu?"

"Ve zdejším kraji přeci každý ví, že miluješ princeznu Svatavu a stále se jí dvoříš, ačkoliv se to všem, kromě tebe, jeví bláhové. Chceš snad, aby se i ona do tebe znovu zamilovala?"

"Nechci vědět, co se povídá, a už vůbec nemám zájem o lásku přivolanou někým jiným. Chci abys mi po pravdě odpověděla - kde je teď moje budoucí žena?"

"Tak na to ani nepomysli," zamračil se rytíř a pohladil svůj meč s jemně tepanými ornamenty, které ve chvíli, kdy na ně Taongo pohlédla, zlověstně zasvítily.

"Dobrá, dobrá." Kroutila se čarodějnice, ale z magického kruhu uniknout nemohla, to dobře věděla. "Správnou odpověď sice neznám, ale nemysli si, že ti hrnec vrátím. Seznámím tě totiž s někým, kdo ti poradí za mě. Je to můj pobratim lord Salamandr Gabriel, sídlí v horách na východ za městem. Snadno se na něj doptáš u lidí z okolních vesnic. Sám si nechává říkat mnoha vznešenými jmény, ale já a všichni v rodině mu říkáme Firefist. Má ve sluji kouzelné zrcadlo, které nepodléhá plynutí času. Pozdravuj ho ode mne, on ti určitě pomůže."

"To přeci nemůžeš udělat, to prostě nejde," zajíkala se těmi slovy na smrt vyděšená čarodějnice. "Ráno vyjde slunce a ze zlata zůstane hromádka uschlého listí, v poledne přijdou lidé a zabijí mě a večer bude pršet a já zmoknu."

"To máš pravdu, tak krutý nemohu být," usmál se rytíř. "Můžeš jít." A s těmito slovy odkopnul nohou jeden břidlicový kámen, kouzelný kruh se na tom místě porušil. Čarodějnice už na nic dalšího nečekala, popadla hrnec se zlatem a zmizela v povětří. Rytíř odešel vyhledat sídlo vznešeného lorda Firefista.

Taongo trošku přeháněla, když mluvila o okolních vesnicích. Široko daleko stála všeho všudy jedna polorozpadlá pastouška. Starý dědeček, který v ní přebýval, přesto rytířovi dobře poradil, kde má drak Firefist svoji sluj. Jenže tím neměl rytíř zdaleka vyhráno. Podařilo se mu sice draka probudit, ale ten jen líně otevřel jedno oko, změřil si ho na výšku i na šířku a zabručel:

"Lidský červe, táhni odkud jsi přišel. Teď vůbec nemám hlad, zkus to znova za sto let, až mi trošku vyhládne, potom se možná budu obtěžovat tě sežrat."

"Mám tě pozdravovat od tvé posestriny," nedal se rytíř odbít. "Dluží mi odpověď na otázku, kdo se stane mojí ženou."

"Ty jsi tu ještě?" podivoval se drak. "Ach tak, ta stará čarodějnice tě poslala za mnou. Ta toho ale někdy napovídá, nesmíš jí hned všechno věřit. Naposledy ti říkám, že ti neporadím, leda bys pro to měl pádnější důvody. A teď už jdi pryč."

A rytíř šel. Ale ne daleko a ne na sto let, jak by si Firefist přál. Došel jen do nejbližší kovárny a nechal si výměnou za svůj meč vykovat přesně stejnou harpunu, jakou mu prve nabízel dračí kníže Amfortas. S tou se o dva dny později znovu vrátil k dračí sluji. Když tentokrát drak líně otevřel oko, aby se podíval, kdo ho to zase ruší, hrůzou jej raději zase zavřel. Hned totiž poznal s jakou zbraní má co do činění.

"To jsi měl říci hned, že je to tak naléhavé," zasupěl. "Jenom tě musím upozornit, že jestli mě zastřelíš, tak ti bude kouzelné zrcadlo k ničemu, číst v něm je dosti komplikované a počítám, že tobě by mohlo trvat hodně přes tři sta let, než bys v něm uviděl alespoň svůj vlastní nos." Ale to už se drak pomalu šoural chodbami sluje, až se dovalil do velkého zrcadlového sálu, kde na stěnách bylo zavěšeno snad tisíc nejroztodivnějších zrcadel. Drak se do nich do všech najednou zahleděl a potom se začal strašlivě smát, až jedno z nich prasklo.

"Jsi věru odvážný, rytíři, přijít na ohnivého draka s pouhou atrapou. I když musím uznat, že je docela zdařilá. Jak jsi si ale věděl, že je Amfortas můj strýc? Už vím, mám jeho obraz zavěšený nad ložem. Máš neskutečné štěstí, že jsem se nejdříve podíval i na to, koho si možná vezmeš. A protože to je moje vlastní sestřenka, tak ti teď ani neukousnu hlavu. Třeba by ses jí jako bezhlavý rytíř už tolik nelíbil. " V průběhu řeči sundal drak ze stěny zlatý meč a přisunul jej tlapou k rytířovi.

"Vezmi si jej na místo té své hračky a dobře ho opatruj, kovali jej v nebeské kovárně. A nasedni si, máme před sebou dalekou cestou."

"Možná jsem přeci jen trochu tlustší, než jsem býval," povzdechl si drak, " křídla mě už asi neunesou, tak se dobře drž." Potom mocně zafuněl a udeřil ocasem o zem. V kraji to vyvolalo menší zemětřesení, ale drak se v tu chvíli i s rytířem vznesl vzhůru a uletěl povětřím několik dlouhých mil. Jednou nebo dvakrát přitom symbolicky máchnul křídly, ale zase toho nechal, opravdu to bylo k ničemu. Strašlivý ocasotřas zopakoval ještě tisíc devět set čtyřiasedmdesátkrát. Rytíř si každý ten skok až do smrti pamatoval, byla to vůbec ta nejhorší jízda, jakou kdy zažil.

A zas stál před známými dřevěnými schůdky bílého domu na pobřeží, jako už tolikrát předtím.

"Teď je to jenom na tobě a na Štěstí," řekl ohnivý drak, plácl ocasem a byl pryč. Rytíř došel k hranici moře na pobřeží. Jak mu Firefist poradil, vyryl do písku kruh a do něj vložil pohár zbrocený krví. Byl to osvědčený způsob jak přivolat Amfortase, byť by byl sebe dál. Ve chvíli, kdy se první malá vlnka dotkla kruhu, přehnala se přes ní druhá větší, hladina moře stoupla o celý sáh výš a rytíř se rázem ocitl po pás ve vodě. A z hlubin moře připlouval ke břehu sám dračí kníže se svým dvorním doprovodem, obrovskou krakaticí a třemi strašlivými žraloky.

"Na místě ho sežerte," nařídil svým služebníkům a namířil na rytíře koncem svého žezla, jen co poznal, o koho jde.

"Nemůžeme," odporovali společně žraloci s krakaticí, "děti moře s ním nebudou zápasit. Ten muž se jako první smiloval a uzavřel s mořem bratrství, když daroval život těm několika nepatrným, kteří uvízli v jeho sítích."

"Nevadí," řekl drak. "Budeme tedy zápasit spolu sami dva. I kdyby má dcera měla zůstat zakletá tři tisíce let, nedám ji prvnímu přivandrovalci, který ji zamotá hlavu. Do střehu!" zasmál se zlovolně drak a namířil na rytíře čarovnou stříbrem a perletí vykládanou harpunou. Ten zůstal stát bez hnutí i když ocelová špice zamířila přímo do jeho srdce. Až na poslední chvíli švihl dvakrát zlatým mečem sem a tam, první ranou odmrštil smrtelnou střelu daleko do vln, druhou přesekl lano, které ji poutalo, čímž harpunu dočista zničil. Kníže Amfortas na to jen nevěřícně hleděl. Měl ale dost soudnosti, aby pochopil, že se tentokrát pustil do zápasu s protivníkem nad své síly. Co si ale počít? Před svými dvořany si jen těžko mohl zachovat patřičnou vážnost a přitom nepokračovat v boji.

"Když jej nemůžeš porazit, přiber ho do rodiny," přispěchal Firefist svému bezradnému strýci na pomoc.

"Ale," mávnul tlapou ohnivý drak, "tak jsem se díval do zrcátka a co nevidím, chystá se svatba tvé nejmladší dcery a tak jsem tu."

"Budiž," souhlasil konečně kníže, když si vše důkladně promyslel. Potom řekl:

"Obstál jsi dnes rybáři v těžké zkoušce a můžeš se tedy oženit s mojí dcerou. Nejprve mi ale vrať kouzelnou perlu." Rytíř tomu všemu příliš nerozuměl, ale přesto ji drakovi vrátil. Ten ji sevřel v šupinatém pařátu jako v kleštích, jasně se zablesklo, když se rozpadla na dva kusy. Každý z nich zasadil drak do jednoho zlatého prstenu, které byly navzájem provlečeny jako články řetězu a podal je rytířovi řka.

"Teď jdi až k první zelené borovici na pobřeží, to je teď moje zakletá dcera. Volila věčné zakletí pro nepatrnou naději, že se k ní vrátíš. Navleč jí proto jeden prsten a druhý si ponechej na prstě sám. Stejně, jako jen v čase se mohou tyto dva prsteny odpoutat od sebe, zůstanete spolu až do smrti spojeni vzájemným nerozlučným poutem." A jak kníže řekl, tak se i stalo. Dračí dcera nabyla znovu svoji lidskou podobu a stala se rytířovi ženou. Ohnivý drak Firefist vrátil za nějaký čas svému strýčkovi kouzelnou harpunu, kterou mu prve vyměnil za tolik povedenou rytířovu kopii. Rytíř sám odložil navždy meč a stal se zas prostým mořským rybářem, dál lovil řasy, vařil z nich polévku a až do konce svého útěšně dlouhého života žil spolu se svou dračicí, dvanácti syny a dcerami na břehu poklidného moře.