Jeho jezero

Vítr strhl Sáře klobouček a vesele si s ním pohrával. Pronásledovala jej pěkný kus cesty až do chvíle, kdy se uvelebil na trsu levandule. Chtěla se pro něj ohnout, když si všimla jezera v oparu ranní mlhy.

"Zvláštní," špitla. Klobouk nechala ležet a vydala se ke břehu. Její saténové střevíčky rychle navlhly. Počítala dnes s dlážděním a místo toho procházela cestičkou v trávě plné rosy. Stébla jí sahala až po pás a hladina jezera celá jen jiskřila odrazem slunečních paprsků. Ptáci, skrytí ve větvích, v jeden okamžik zpívali jako kdyby jim šlo o život, aby v dalším okamžiku zcela umlkli a nechali vyniknout šumění rákosí. Sára došla ke starému molu skrytému mezi orobinci.

"Dobrý den, madam." Zaslechla za sebou a otočila se. Tři kroky za ní stál dokonale upravený gentleman s lahví červeného v ruce.

"Ach," vydechla,"překvapil jste mě."

"Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vyděsit. Jmenuji se Robert DeBauer. Dáte si se mnou skleničku?"

"Jistě, ráda," odpověděla a věnovala hezkému mládenci v perfektně padnoucím obleku úsměv. Pak lehce sklopila hlavu, aby urovnala nejneposednější prameny svých plavých kadeří.

"Máte ráda altány."

"Ano."

"Pak tedy pojďme," řekl a nabídl jí rámě. Sára jej rozpačitě přijala a pomalým krokem, skryti pod větvovím smutečních vrb, došli k altánku pro dva. Uvnitř se posadili na bělostné židličky k bílému stolku, na němž již čekaly dvě sklenice. Sára obě uchopila a poznamenala: "Tyhle nejsou vhodné na červené víno."

"Vím, ale líbily se mi. Netušil jsem, že budete takový znalec."

"Promiňte, nechtěla jsem vás urazit."

"To je dobré, nic se neděje. Sklenice nejsou nejvhodnější, zato víno je špička," holedbal se Robert právě načatou lahví. Přitom jim nalil až po okraj. Sára k moku přičichla, poté jej znalecky poválela na jazyku.

"Skutečně. Víno je vynikající... jiskrné, sladké tak akorát."

"Však stálo miliony. Byly ho jen tři lahve."

"Těžko ho tedy srovnat s originálem."

"Věřím, že je k nerozeznání."

"Je až směšné, že něco, co stávalo miliony, se dnes vyrábí recyklací odpadních vod, nemyslíte?"

"Nekazte, prosím, atmosféru odpadními vodami, madam... Apropo, jak je vlastně ctěné jméno?"

"Promiňte. Jmenuji se Sára."

"To já se omlouvám, že jsem byl nepříjemný. Samozřejmě mluvte, o čem chcete. Můžeme se bavit o čemkoli. Ještě jednou se moc omlouvám. Někdy bývám pedant a přitom vyberu špatné skleničky," zasmál se Robert. Sára se smála také a spolu s nimi se neslyšně smálo i jezero.

"Máte asi rád romantické schůzky, že?"

"Ano. Přímo je zbožňuji. Někdy jich absolvuji za den i deset. Člověk se tak pobaví s mnoha zajímavými lidmi... většinou ženami."

"Přeji vám, abyste konečně našel pravou spřízněnou duši, Roberte."

"Och... to je od vás milé, ale já ani nikoho nehledám. Vyhovuje mi potkávat  lidi  u jezer, vodopádů, nebo třeba na horách. Vás jsem podle šatů odhadl na jezero. Snad se vám líbí."

"Je překrásné, téměř dokonalé."

"Počkejte, něco pro vás mám," oznámil Robert nečekaně. Poté vstal, aby přinesl nazdobenou krabici. Sára opatrně rozvázala mašli, sundala víko a uvnitř našla klobouček. Podobal se tomu, který zanechala v levanduli.

"Je krásný. Děkuji," usmála se na Roberta, když si dárek prohlédla ze všech stran. Pak odložila krabici na zem a klobouček položila do klína.

"Myslím, že se k vám bude hodit lépe. Barevností podtrhuje vaše oříškové oči. Podle původního jsem vás odhadoval na zelenoočku."

"To vy jste mě trápil poryvy větru?" vyhrkla.

"Použít závan větru je finta stará jako lidstvo samo... Pochopitelně vycházím z teoretického předpokladu, že by ho lidé užívali k seznamování odjakživa, kdyby to uměli."

Sára se nad jeho slovy zamyslela, usrkla vína a zadívala se na jezero. Ranní opar se pomalu ztrácel a klidná hladina tonula ve zlatě slunečního svitu.

"Možná je tu až příliš rákosí, nemyslíte?" pronesla, když opět pohlédla na svého společníka.

Sotva větu dopověděla a rákosu znatelně ubylo.

"Teď už se vám zdá mé jezero dokonalé?"

"Naprosto!"

"Půjdeme se znovu projít, nebo snad chcete na loďku?"

"Nejraději bych poseděla a pokud mohu ještě poprosit... " cinkla prstem o prázdnou sklenici.

"Zajisté. Hned vám doleji."

"Pokud si tedy smím vymýšlet. Pak bych ráda na jezeře viděla labutě."

"Nebudou labutě poněkud kýčovité?"

"Podobná romantika je přece kýč už sama o sobě, takže pár labutí... Oh, promiňte, Roberte, takhle jsem to říct nechtěla!" vykřikla a zakryla ústa dlaní. Pak se zadívala do zelených očí mladého gentlemana. Ten však uhnul pohledem. Postavil se, rozhlédl po krajině a zřetelně zklamaným hlasem pronesl.

"Rozumím. Netrapte se tím. Necítím se uražen. Pokud chcete labutě, budou labutě. Mají se nenadále objevit třeba támhle za orobinci, nebo snad raději přiletět?"

Sáře by se líbilo, kdyby dvojice labutí přiletěla od Východu, usedla na jezero a pomalu plula směrem k nim. Víc však toužila Roberta potěšit. Jaká hořkost, vyžadovat po něm ty hloupé labutě a zmínit cosi o kýči. Nechtěla ho ranit a být za nevděčnici. Po krátkém zamyšlení se pokusila o tón znějící lehoučkým flirtem.

"Lidé, co chtějí být takovým mužem, jako jste vy, jsou obyčejně rádi iniciativní. Nechám se překvapit. Vymyslete něco originálního."

"Dobrá," usmál se Robert a tleskl, "překvapím vás, Sáro."

Zahleděla se tedy pozorně na jezero a hádala, kde bílé ptáky najde i kolik jich bude. "Přikouzlí" pro ni  jednu, párek, nebo celé hejno? Čekala, jenže se nic nepohnulo v rákosí, ve vzduchu, ani v zelení na březích, ať se rozhlížela jak rozhlížela. Začala být nervózní. Otočila se tedy zpět k Robertovi. Najednou ji cosi prudce udeřilo do obličeje. Lekla se a měla co dělat, aby udržela balanc. Její šaty obarvila replika Richebourgu. Sklenka zacinkala a na podlaze proměnila v diamanty.

"Odpusťte! To jsem nechtěl. Špatně jsem to vypočítal. Měla vás těsně minout, nikoli udeřit!" vykřikl Robert zděšeně. Mezitím labuť elegantně přistála na vodní hladině a urovnávala pocuchané peří.

Sára se začala chichotat: "Aha, to mělo být vaše překvapení. Hezky jste to vymyslel. Jen škoda nesprávného výpočtu. Nic si z toho nedělejte. To se stane."

Robert obešel stůl a starostlivě se díval na Sářinu lehce zarudlou tvář i vínem polité šaty.

"Bolí vás něco?"

"Kdepak. Nemám žádné zbytečné nervy a bolest moc necítím. Jsem vylepšená replika ženy jménem Sára Hoole, která před třemi lety tragicky zesnula."

Robert od ní najednou poodstoupil. Zadíval se někam k obzoru a zeptal se: "Takže vy vlastně nejste skutečný člověk?"

"Tak bych to nezvala. Vlastně skutečná  jsem."

"Promiňte, madam. Půjdu. Nezajímám se o stvůry. Nezlobte se,"  řekl a spustil se déšť.