Sleduj nit

Chápu. Pro mě je poezie proces. Ne výsledek mého snažení pro tebe jako čtenáře. Já jdu před tebou (dokonce někdy i před sebou) a ty vidíš jen stopy.  Můžeš je sledovat přesně, ale nemusíš. Ale pořád je vidíš. Když se ztrácím (přestáváš chápat první nejbližší obrázek/obsah), pak slyšíš mé kroky nebo trávu, jak se ohýbá pod mýma nohama - to už je vyšší úroveň - pokud já a ty jsme na stejné vlně. Podle stop odhaduješ, kdo jsem. Podle hlasu - kam asi tak jdu. Rozumíš mi?

Já to chci po tobě, a ty to chceš po mě (nás/všech/čtenáři). Otázkou je, co je životu příjemnější.

Osobně vnímám poezii ve všem a nepotřebuji mapu, ve které můžu jít, kam chci. To je můj normální život, tam můžu jít, kam chci. V básních chci mapu, podle které někam dojdu. Podle člověka, který mě tam zavede a něco mi ukáže. To je pro mě poezie.

Tohle je improvizace na cízí báseň. Máš pravdu, že bez textu prvotního impulsu je to kapku nesrozumitelné. Ale zase, sakra, vytvoř si něco svého v téhle mlze na mým palouku... Mě třeba cizí verše píchnou a unesou, i když jim nerozumím dokonale. Ba možná ještě víc, protože tam mám prostor.  Prostě jen pluju po cizí řece a pak najednou cítím, že už mě nese jiný proud - můj. Ale voda je tak trochu společná... A ty po mě furt chceš nějaké posloupné dění/myšlení a závěry a klíče od bytu a bůhvíco ještě...))