Óda na smysl, alias Červená hora

Na lodi. 

Procházím se po auditoriu.

Když přiběhne přitupělý Hajnsknöbel, jsem už naprosto vyčerpán, a zmůžu se maximálně na perný škleb. Divně se na mě podívá a vraví: "Drahý, odeslali jsme do Pripjaťcompu všechna požadovaná data, ale stále na nás posílají psy a kočky, a to velmi prudce!". K čertu, říkám si. Proč bych měl k sakru k čertu do prdele poslouchat tyhle magory.

Otupělý křiklavou pustinou siřičnanů a silic, který lítaj skrz otevřený okna do očí, se snažím kontemplovat, abych si zkrátil čas. Pokaždý, když se vzbudím, jsme blíž tý slastiplný červený hoře. Trpělivě počítám sekundy na prstech. Cítím, že mi z tý cesty jebne. Kor s Hajnsem po boku.

"Podívej, drahý Hajnsi, je mi to líto, ale nic víc s tím dělat nemůžeme". Hajns se odmlčel jak mrtvej skřivan, a cítil jsem, že za chvilku přijde slavnej shitstorm nářků z jeho nesklizených sklizní. A už to začíná. K čertu. "A co když na nás přijdou?" Kunda. "Co když nestihneme všechno schovat do původního stavu? Co když přijdou dřív než přijdeme my, na ně?" Povzdychl jsem si, a vzdušně jako páv jsem se přenesl přes jeho kokotismus až kamsi do oblaků snů, jen abych stama nabral ždibet trpělivosti. Jsem zpět. On si to zaslouží.

"Podívej Hajnsi, řeknu to znova, protože tě mám rád. A dlužím ti, konec konců. Za tou červenou horou se pro tebe neskrývá žádná naděje. Za tou horou není poklad nevyčislitelných hodnot a hodností, ani hodnost nevyčislitelných pokladů, nic. Ta hora je objekt. Tam jdeme. A jak tam dojdeme, pohnem se. Budem vědět, že jsme pohlí. Naprosto reálně pohlí. Z bodu A do bodu B. Teď mi prosím, Hajnsi, vysvětli, z čeho zas chytáš paranoiu? Žereš ty ty debilní prášky vůbec?"

"Žeru!"

"A nezdrháš před nima tak trochu?"

"Ale kam bych měl zdrhat?"

"Hajnsi do prdele vždyť letíme za Červenou horu! Nemáš kam zdrhat, nikdy nikam nezdrhneš, a právě proto tě beru s sebou, abychom někam reálně dopluli! Představ si místo A, kde jsi teď. Máš? Teď místo B, kam směřuješ..."

"Majn führer, vždyť směřujeme do ryzího pekla!"

Ty vole. "Říkám MÍSTO B, KAM SMĚŘUJEŠ! Tak, a teď si představ, že je to tvůj cíl. Mně je fuk, že ti to připadá jako peklo, to je tvůj problém. Když budeš směřovat do pekla, všechno ti bude připadat jako to dojebaný peklo. Je to TVŮJ dojebanej svět, vynech mě z toho".

Yes! Konečně zavřel víčka a vypadá, že se vší tichostí a pokorou usne. Uspat Hajnsknöbela chce lásku. Každej den zapomíná, kam směřuje, a každej den mu musím připomínat, že nikam směřovat nemůže. Zasranej Pripjaťcomp.

Vkládá slabochům jako je on do hlavy falešný cíle a za jejich nesplnění jim promítá štěnice a kočice. Nedá se to vytáhnout, musel bych mu prostřelit mozek ektofondánem, kterej chci splašit za tou horou. Neskutečně mě sere, že nestačí normální olovo, protože už bych ho dávno zabil. Pokud zkusíte prohnat obyčejnou slověnou kulku hlavou člověka, kterej byl domrdán Pripjaťcompem, ten idiot vám nedá pokoj a bude kolem vás bloudit, dokud z něj sami nechcípnete.

"Vstávej!" 

"Yes majn führer von click, mon manufactureur i laboro faculdade!"

"Co jsem ti říkal o těch kecech?"

"Nic."

"Ano! Tak kde se v tobě pořád berou, když to nikoho nezajímá?"

"Vás to ale zajímá!"

"Proč by mě to zajímalo, když ti k tomu nikdy nic neřeknu?! Nikam tím nesměřuješ!" 

"Majn führer, přece je třeba někam směřovat."

Do prdele. Mám dost. Každej den. Každou noc.

"Antoníne!" Hm? Co? To je přece moje jméno... "Antoníne, nechceš rum a ovesný vločky?" ZASRANÁ KOČKA! Svišť. Mrtvá. Rozbořil jsem ji o stěnu. Jsem nepřemožitelnej jako tunovej bagr. Kočka z Pripjaťcompu. Kočice. Narozdíl od Hajnse je poznám, ale i tak se klepu jak rosnička. Četl jsem o nich pár knížek a vím, jak se jich dá zbavit. Bohužel nevím, jak tohle naskládat do hlavy jemu samotnýmu. Uklidňuju se. Vize na mě působí jako koupel.

Existuje pár míst a měst, kde se tímhle zabývaj. Kde loví kočky a štěnice, aby mohli jít kamkoliv bez pocitu neustálýho nepřítele za prdelí. Anarchie, Pripjaťcomp vyřazenej ze systému. Out. Žádný podělaný EKG foťáky, VRT ani SUV. Chodí po svejch, užívaj si to. Všechno. Nic nepotřebujou. Neskutečný nihilistický města naplněný ničím než okamžikem. Nic se tam neděje, protože se tam děje všechno, a s výsledkem nezištný prosperity duše si tam lidi snídaj lásku z pohodlí druhých. V těchdle městech zapomenete, že se máte cítit. Jste městem samotným. Šedá duha se třpytí jak diamant okolo lamp, který fungujou jen za světla. Ježiši.

Sám jsem tam nikdy nebyl. Jsou to povídačky starejch bezcennejch fotrů a dědků, ze kterejch zbyl jen prach a zlato. Ale když se tak koukám, v jakým stavu je Hajns, začínám věřit na duhy. Tohle je marný. Třeba budem mít štěstí a za horou se na nás nějaký to fajný městečko vyvalí. Však to není zas tak nemožnej cíl, jakýma mě furt otravuje ten magor. Za pár dní jsme tam.

"Vstávej!"

"Si si mon führer von plutonium a fonte puro pura..."

"DRŽ PROSÍMTĚ HUBU!"

"V pořádku, Pane?"

"Jo, dneska jsem se jen moc dobře nevyspal, kor na tebe. Každopádně, jsme tu..." Bohužel, žádný město věřících nihilistů, jen pustina jak hajzl.

"Kde?"

"Za Červenou horou, pitomče."

"A kam poletíme dál?"

"Nikam". Ráno jsem šel sebrat ektofondán. Tím jsem si u oběda naládoval svůj tarbín. Namířil sem ho proti Hajnsovi. Byl překvapivě klidný, jako kdyby mě neviděl. Nebo nechtěl vidět. To je fuk, je to dement.

Ozval se křehký výstřel.

 

Léta Páně 2226.

Takto zemřel vlastní rukou Antonín Hajnsknöbel, osamělý kapitán lodi The Body, s níž plul za smyslem poznání.

V průsečíku třech bájných měst - Boretu, Sužio a Konterpeliónu - ukončil svou cestu u Červené hory nekonečných poutníků.

---