Krajina v bouři

Poslední tóny hravé předehry doznívají. Pomyslné ticho před bouří končí. Lehký vánek, který mne ještě před malou chvilkou příjemně ovíval, sílí a mění se v kvílející vichřici. Krajina je zahalena do černého pláště a oblohu ovládli vládci temné říše – krkavci. Z parného letního odpoledne jakoby se stala noc.

Zazněly první basové tony tympánů – koncert začíná. Koruny stromů se ohýbají v poryvu větru a špičky jehličnanů se klaní rozzlobeným pánům nebes. Louka se proměnila v zelené moře, jež se vlní v rytmu větru. Krajinu brázdí sladké slzy bohových poslů. Temná mračna pláčou. Oblohu křižující blesky, jako šípy z Perunova luku, varují před nadvládou tohoto mocného živlu. Bouře, ta nemilosrdná a krutá. Náhle symfonický orchestr utichl a nastalo hrobové ticho. Jediné co slyším, je tlukot mého srdce. 

Klid?. Z nebe se pomalu snáší slzy padlých. Déšť sílí. Prásk! Krutá paní znovu udeřila. Nebeský orchestr hraje Vivaldiho Presto. Hromy burácí s ozvěnami mosazných činelů. Impozantní dílo se blíží ke konci. Závěrečný tón zní široko daleko. Poslední decrescendo. Ladně padající kapky deště se ztrácí do piana a hromy s blesky mají ve svých notách už jen pomlky. Na obloze se objevily paprsky hřejivého slunce a jemná melodie ptačího zpěvu v krajině opět nastolila mír.