Frocek

Kto to tu rajtuje skrz den a noc?

To je ten tátynek a jeho froc ...

 

 

Johann Wolfgang Goethe: Král duchů, rok 1782 (přebásnění do pražského jidiš)

"Zase jsem nespal? Nebo se mně to jen zdálo? Kluk," ušklíbl se při tom slově v duchu Jirka Barvínek, "můj kluk je celou noc pryč."

Přitom mu zakázal kamkoli jít. Den předtím totiž kluk prodal svůj klarinet, ten, na který tak dobře hrál, když byl ještě "hodný".

Daneček (tak mu říkala babička) ale přes zákaz stejně v nestřežené chvilce zmizel.

No v nestřežené chvilce: Jirka slyšel, jak něco šramotí u okna z pokoje jeho syna, ale věděl, že nemá smysl se s ním prát nebo ho dokonce honit. Utekl by později, až by ostatní šli spát.

Co má Jirka dělat? Co bylo ve výchově špatně? A co všechno si od syna to odpoledne musel vyslechnout:

"Buď rád, že jsem ti odpustil, jaks mě nutil pořád na něco hrát! Jiný kluci si aspoň užívali a co já?"

"Víš, jak jsme s mámou na ten klarinet dlouho šetřili? Víš, že Erika kvůli tomu nemohla kolik roků jet na výlet? Co z tebe bude? Nic tě nebaví! Nic nechceš dělat!"

"Měli ste prodat barák a jít bydlet na sídliště jako vostatní!" 

Barvínek myslel, že ho vomyjou: Dům po otci, kde každý měl svůj pokoj, zahrada, lodžie, krásný výhled, to všechno by kluk vyměnil za cikánský sídliště, jen aby se nemusel vo nic starat?

Chtěli ho s manželkou vytrhnout z tý party. Dali ho soudní cestou do pasťáku. Jemu se tam zalíbilo. Nikdo ho nebuzeroval. Barvínek tam za ním jezdíval nebo mu posilali peníze na jízdenku domů.  

Ale co to bylo za ústav? Ráno žádná rozcvička. 

"Stejně by tam nikdo nepřišel, pane Barvínek," vysvětloval mu vychovatel.

"Kluk mi říkal, že do vyučování nikdo nechodí, že je tam s učitelem sám!" zděšeně popisoval Barvínek.

"To víte,  Romům je to jedno. Oni nemusejí nic dostudovat. Čekají tady, až jim bude osmnáct a pak půjdou na dávky."

"Proč teda stát platí takovej ústav" rozčílilo Barvínka, protože si vzpomněl, že to on měl na vojně mnohem tvrdší a to nikdy nic neukradl!

Pak se ještě dozvěděl, že za pozdní návrat je Véóčko - výchovné opatření - že provinilec nesmí tři dny ven a musí být sám na pokoji. Najíst ale dostane.

Klukovi taková samotka ještě ke všemu vyhovuje. Když se ho zeptá, kde bude bydlet, až ho s mámou z domu vyhodí, jen pokrčí rameny:

"V ústavu se teď uvolnila jedna cimra, tak tam."

"A z čeho budeš žít?"

"Nevim."

Barvínek se snažil usnout, protože už brzy mělo svítat, vtom ale zazvonil telefon. Skryté číslo.

"Policie nebo finančák," blesklo Barvínkovi hlavou a překotně přijal hovor.

"Promiňte, že voláme v takovou dobu, pane Barvínku," byl to nadstrážmistr z místní policejní služebny. Barvínek chodil do školy s jeho otcem, "nebyl dneska odpoledne náhodou váš nevlastní syn s mladým Andršem?"

"Nevím, ale nejspíš jo," věděl Barvínek moc dobře, že s nikým jiným jeho kluk být nemůže. S tím hazjlem Andršem všechno začalo. To on svedl kluka k chlastu a potom ho nechal tenkrát před šesti lety pozvraceného v bezvědomí, navíc  v zimě, v parku ve sněhu. Bral si od něho všechny věci, které mu kluk z domova přinesl, peníze, boty, oblečení, tablet, mobil.

Klukovi takové zacházení nevadilo. Naopak společně s Andršem se dali na marihuanu a asi nikdy nepřestanou. Určitě budou zase v té jejich boudě v lese za rybníkem.

To všechno proběhlo Barvínkovi hlavou, než uslyšel:

"Máme podezření, že Andrš spáchal sebevraždu." 

Tak. Sebevražda. Kolikrát si Barvínek přál, aby ten Andrš zmizel z dosahu jeho syna. Teď se to možná stalo. Barvínek si ale hned uvědomil, že stačí, aby se našel nějaký jiný podobný kamarád, a jeho kluk bude zase v marastu. 

---