On court off court pokračování

10/

Po celý zbytek noci jsem nemohla oka zamhouřit. Plakala jsem, nadávala, křičela a prosila. S hlubokým rozhořčením jsem se bezhlavě opíjela a vztekala se na Denyho, na Roberta, ale nejvíc sama na sebe.

Má minulost mne zastihla nepřipravenou a nelítostně mi vlepila políček. Co jsem si myslela? Že to Daniel vzdá? Je tvrdý a cílevědomý, vždyť ho znám roky, jak jsem se jen mohla ukolébat tak naivní představou, že moje odmítnutí nechá jen tak? Dokáže být tak nesmlouvavý! Tohle jsou přece vlastnosti, které jsem na něm měla ráda a obdivovala je!

Ano, protože je nikdy nepoužil proti mně!

Jenže Robert je jiný než muži, mezi nimiž já žiju, jiný ve své podstatě. Ale právě tahle jeho odlišnost mě přitahuje nejvíc. Není obyčejný, jak by se možná mohlo zdát. Jedná přímo, bez přetvářky a snahy se mi jakkoliv zalíbit nebo se vlichotit do mé přízně. Neoblbuje mě sladkými řečičkami a neláká mě na nejúžasnější místa na světě. Jemu stačí, že je sám sebou. Líbí se mi vkus, s jakým se obléká, střapaté vlasy, neposedně obklopující jeho obličej, hlas měkký jako samet i rozverný přístup k životu. Ale co víc, jako muž mě přitahuje tak silně, že jsem z toho naprosto zmatená!

Miluji jeho ležérní jedinečnost i ten zvláštní smutek, kterého se neumí zbavit, a který skrývá za úsměvy a lehkovážné laškování. Celý život se bráním, abych udržela své city pod kontrolou, disciplinovaně se snažím ovládat a nechovat se jako žena, abych uspěla ve své práci. On je jediný, s kým mi to nejde.

Nikdy mě nenapadlo, že bych se na muže mohla takhle zlobit…

Teď se zlobím. Vlastně se chci zlobit, ale nedokážu to. Zmatek, který mám v hlavě po jeho odchodu je frustrující. Nedokážu se zbavit bolesti, ani zlosti nad tím, co udělal.

Možná kdybych mu zavolala...

Nakonec usínám naprosto zničená na zemi vedle křesla.

 

11/

Zvonění budíku je nemilosrdné. A nemilosrdná jsou především zrcadla v koupelně záměrně umístěná tak, aby se v nich člověk viděl ze všech stran. Vlasy mám zacuchané a budu je jen těžko rozčesávat. Nejraději bych je ostříhala docela nakrátko, takový mám vztek. Nakloním se nad umyvadlo a rukou si chrstám do tváře studenou vodu. Když se narovnám, ze zrcadla na mě zírá přízrak s temnými kruhy pod očima; a nejsou to jen zbytky líčidla.

„Tak tohle ne!“ vykřiknu rozzlobeně.  „Žádnej chlap nestojí za to, abych se takhle ničila! Co řekl? Je to tvůj klub, nebo ne?“ křičím nahlas, aby byla zřejmá jízlivost a zloba v mém hlase.

„Jasně, že je! A taky půjdu na turnaj, kterej sponzoruju a budu se dívat na to, jak ti to jde! Protože, panáčku, ty se budeš muset snažit, protože hraješ i za moje peníze!“

V mém nitru se vzedmula prudká vlna vzdoru, přetrpěné bolesti i zaslepeného vzteku. Jen já vím, jak dokážu v takových chvílích chybovat, ale dnes, stejně jako včera, zapomínám na své okolí a soustředím se jen na jediné. Na svou uraženou ješitnost.

Za hodinu mám na sobě padnoucí bílý kostým, kratičkou sukýnku a lodičky na vysokém podpatku i klobouk s širokou krempou. Na nose černé brýle, ve tváři odhodlanost a v srdci pokořující ránu odmítnutí. S touhle výbavou vyrážím do tenisového klubu.

Výtahem sjedu do suterénu a ve svém bílém jedničkovém bavoráku zamířím ke kurtům. Je to kousek, mohla jsem jít pěšky, ale hrome, dnes určitě ne! V mém těle plane vztek, čím víc se blížím, tím je větší a tím horší myšlenky mě napadají. Jestli bych včera dovedla odpouštět, tak v téhle chvíli ani náhodou!

Ještě než dojedu k parkovišti, volá mi Zuzka. Kupodivu k ní necítím žádnou zášť.

„Romi, ahoj, nezlob se, že volám, ale všichni se už po tobě shání, dorazíš?“

Měla bych mít zahajovací proslov, já vím. Je to přece i můj klub a oni si nenechají ujít příležitost, jak se mi vlichotit. Robertovi jsem to záměrně neřekla, nechtěla jsem mu kazit radost, když mě zval, ale to byla jiná situace.

„Už jsem na cestě, za chvilku jsem tam,“ odpovídám do telefonu vlídně. Zuzka se snaží zavést hovor, ale já ji přeruším s tím, že si všechno řekneme až na místě.

„Hlavně, ať mám volné parkovací místo!“ vybafnu na ni, jako by s tím měla něco společného a hovor ukončím.

 S velkým sebeuspokojením zjišťuji, že mé parkovací místo je opravdu volné. Je správné, že chápou, co se sluší a patří, pomyslím si drsně.

Vcházím do areálu a bez povšimnutí míjím spousty lidí, kteří se různě přemísťují a postávají. Zamířím rovnou na terasu, kde jsem zahlédla pana Jeronýma. Jeho přítomnost mi naznačuje jisté únikové možnosti. Cestou mne však odchytí Zdeněk a táhne mě do vestibulu. Ještě než stačí něco říct, spustím já:

„ Nebudeš mi dávat kázání! Zahájení udělám, s tím se netrap, jenom ať mi dají na papír, kdo s kým, jak, však to znáš. Je tu někdo ze zahraničí? Je, OK. Tak to řeknu i v angličtině. Doufám, že je to všechno, cos mi chtěl teď říct.“

Nejen poslední věta je hrubá a já si překotně uvědomuji, že Zdeněk by rozhodně měl být vynechán z mých řízených útoků na muže. Sklopím hlavu, sundám si brýle a vrhnu na něj utrápený pohled. Můj výraz je najednou odevzdaný. Zdeněk je jediný, kdo mi dokáže vrátit rozum, jedinej chlap, kterej si nezaslouží být na pranýři a jedinej chlap, ke kterýmu dokážu být upřímná skoro stejně jako k sobě.

„Promiň, nemyslela jsem to tak.“ Položím mu ruku na rameno a on jen kroutí hlavou. Chová se jako můj otec a já ho tak někdy beru. Jako otec z romantického filmu, protože je mezi námi pořád všechno v pořádku. On má pochopení a já ho miluji tou zvláštní formou lásky, kterou cítíme ke svým otcům, jež pro nás zároveň jsou a nejsou muži.

„ Jak říkáš, tady máš, co potřebuješ, pak si promluvíme.“ Vtiskne mi do ruky lístek a bez dalších komentářů odejde.

Stojím jako opařená, už podruhé za 24hodin. Svět kolem mě se zbláznil a já s ním.

Mrknu na hodinky a rychle se vypravím na hřiště, kde už na mě netrpělivě čeká ředitel turnaje a ostatní funkcionáři, kteří už by rádi viděli turnaj jako zahájený. Chvatně se omlouvám a přes všechny bláznivé emoce, které mnou cloumají, zachovám chladnou hlavu.

Ještě jednou mrknu na papír, co jsem dostala od Zdeňka, a ozvěnou z kurtů zazní můj suverénní hlas: „ Dámy a pánové, ladies and gentlemen…

Jako bych dosud neměla nejmenší problém, jako bych tu stála hodinu předem a připravovala si svůj proslov, v tomhle jsem fakt dobrá. Baví mě takto komunikovat s masou lidí, kteří mají stejný zájem jako já.  Nedívám se však kolem sebe, přes veškerý profesionální odstup mám obrovský strach, že někde uvidím Roberta. Naštěstí jej nikde nevidím.

Můj projev sklidí potlesk i uznání od všech, kteří vědí, že jsem přišla teprve před chvilkou a že vlastně mluvím z patra. Je zvláštní, že dnes mě jejich slova chvály nijak netěší. Prohodím s nimi pár slov, než se vymaním z jejich společnosti a s divadelním úsměvem se vydávám hledat Zuzku a pak Zdeňka a pana Jeronýma a pak, možná…

Po cestě do budovy mi v ruce přistane sklenička šampusu. Mám žízeň, tak do mě nateče jako potopa a způsobí stejné škody. Když do sebe kopnu druhou, zatmí se mi v hlavě.

Uvidím Zuzku, ale než se k ní dostanu, chytí mě za ruku David a rozzuřeně na mě vyjede:

„Hele, ty nádhero, nemysli si, že sem budeš chodit a ničit všechny nový talenty, který se tady objeví. Že jsem já dopad bídně, je moje vina, o Martinovi nemluvím, raději odešel, Radek“… na chvilku se odmlčí.

Cítím se divně, a navíc se mi ho nechce poslouchat. Copak on ví o tom, kdo koho ničí? David mi stiskne pevně ruku, přitáhne si mě k sobě a zlostně cedí mezi zuby:

„Dej ruce dál od Roberta, je ti to jasný! Najdi si jinou oběť pro svoje hrátky, nebo budeš vidět, co s tebou udělám!“

Bouří se ve mně vzdor, ale malátnost a únava mi zabraňují bojovat. Snažím se vycuknout z jeho sevření, ale on se jen usměje, aby navenek našemu kontaktu dodal přátelský výraz. Pak přísně dodá: „Doufám, že si rozumíme, že víš, o čem mluvím, protože tvoje kousky taky vždycky nebyly dost košer!“

Z očí mi šlehají plameny. Ty mi nebudeš vyhrožovat, hajzlíku, pomyslím si nasupeně. Je potřeba si dávat pozor na takové panáčky, aby nemohli vést vyděračské řeči.

„ Nic na mě nezkoušej! O tom s kým se budu nebo nebudu bavit, si rozhodnu sama a ty mi v tom určitě nebudeš radit. Si toho svýho Roberta vem do postele, úchyle!“

Vytrhnu se z jeho sevření a nasadím pohrdavý tón: „ Nestojím o něj, neměj strach, nakonec se chystám odjet, tak můžeš být docela v klidu. A jak jsem už řekla, nezkoušej na mě žádný podrazy.“ V mém úsměvu je jed, avšak vztekem přivřenýma očima zahlédnu opodál Roberta. Ten pohled je jak ledová sprcha. Sleduje naši rozepři a mě jímá hrůza z představy, že by sem přišel. Je to mnohem horší, než jsem si myslela. Ani hádka s Davidem se mnou nedokáže zacloumat tak, jako pohled na milovaného muže, kterého nemůžu mít. Teď už to vím naprosto jistě. Nejen rozepře mezi námi, moje nepodařená minulost, ale evidentně i ostatní z klubu nevidí rádi naše případné sbližování.

S Davidem se rozloučím nevraživým pohledem; Robert se ze svého postu ani nehnul, tak i jeho pohrdavě změřím a spěchám si k baru pro kávu a samozřejmě i víno. Naštěstí tu narážím na Zuzku, tak se konečně mám ke komu uchýlit. Jsem vystresovaná, a je mi tak zle, že skoro neudržím skleničku, jak se mi třesou ruce. Zuzce to neunikne: „Romano, co se stalo? Prosím tě, mluv, jseš úplně grogy, poznám to na tobě! Pojď, půjdeme si sednout ven a musíš mi všechno říct.“

Zuzka je přísná, skoro mi připadá až zlá. Všeho je na mě jaksi moc, nesnažím se vzdorovat a jejímu návrhu se odevzdaně podvolím. Do křesílka nesedám, skoro do něj spadnu, cítím, jak mi nohy odmítají poslušnost. Jediné co zvládám, je sledovat Roberta. Nenápadně jako špion. S kým se baví, jestli jí nebo pije, a když se ohlédne, rychle sklopit zrak, aby si nevšimnul, že na něj koukám. Možná to cítí, stejně jako já jsem cítila jeho pohled na svých zádech. Aspoň si přeji, aby to tak bylo. Připadám si nenápadná, ale Zuzka je mnohem bystřejší: „ Nekoukej po něm pořád! Jsi tady středem zájmu, nemusí to každý hned vědět, nebo toho budou plné noviny, to snad nechceš, nebo jo?“ Nerada uznávám, že má kamarádka pravdu, ale cítím se strašně slabá, nemám sílu jí něco vysvětlovat. Zatočí se mi hlava. Pak zahlédnu Roberta, jak vchází na terasu. Jeho pohled je vážný, ale není v něm zloba ani pohrdání. Vedle něj jde Zdeněk a za nimi i David a ostatní kluci. Chtěla bych sklonit hlavu, aby neviděli, že se na ně dívám, ale místo toho se mi zatmí před očima.

Někde daleko odsud vidím ty úžasně hluboké oči a kolem spousty rtů, které se pohybují hovorem, který neslyším, a divoké grimasy ve tvářích běží kolem mne jako na pásku. Pak všechno naráz zmizí.

---