Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zlatá rybka

18. 06. 2016

2867

Autor

agáta5

taky jsem si zbyla sama v tomhle světě podivínů
kde zní slovo jako skřípot
nic je všechno uvnitř bídy
bylo nám to zapotřebí?

bylo bylo
moje drahá
zase s tebou poobědvám
budu plakat že jsem v tobě
neprostupná
budu lámat snahy zvenku
neboj moje nenechám se

zaoraný jizvy z loňska
nechala jsem v poli smutku
kolik ještě
kolik skutků
než si oddech zasloužíme?

Moje milá ještě stovky…

Třicet

Zase ji mlátí jako žito. Zacpávám si uši, schovaný za skleněnými dveřmi. Snažím se ze všech sil soustředit na mravence, který zrovna běží podél zdi. Možná se ztratil a teď hledá cestu, jak najít ty své.
Slzy ani neutírám a svírání na hrudníku už považuju za normální. Každý týden přijde má drahá sestra o pár minut později, každý týden dostane svých třicet, který si musí počítat nahlas. Máma svírá přezku od pásku, klouby bílé, kůže napnutá, v obličeji nesmlouvavost. Neoblomí ji ani mé vzlykání. Umím počítat do deseti, tak počítám a civím na své prsty. Pět, šest. Ségra se snaží dostat za gauč. Už, už, jenže máma ji chytne rychle za vlasy a už ji táhne ven. Sedm, osm.
Když je po všem, odchází vykonavatel trestu do chodby, pověsí pásek za přezku na skobu a jde si udělat kafe. Dneska k výprasku přidala čtrnáct dní vězení. Všude je ticho jako v hrobě.
Pomalu se šourám ke své posteli. Ségra potáhne nosem, vstane a urovná si košili.

„Nebreč!“ poručí mi a zvedá cíp deky.

Signál pro mě. Rychle, aby si to nerozmyslela, skáču šipku pod voňavou peřinu a přitulím se. Její bok hoří a já se ho opatrně dotýkám. Zítra bude svítit modravě a za týden žlutě a pak bude zase normální, než přijde dalších třicet.
Pro mě je to jeden z nejhorších a zároveň nejkrásnějších dnů. Ponížená ruka mě přikryje až ke krku peřinou, ještě mi projede prsty po vlasech, rozcuchá je a začne vyprávět příběhy. Probouzí fantastický svět víl a bojovníků. Poslouchám její klidný hlas, dokud neusnu.
Moje krásná Agáta. Rebel a dobrodruh. Táta vždycky tajně, aby máma nevěděla, říkával, že jednou udělá díru do světa. Nevím, co tím myslel, ale věřil jsem mu. Byla něco jako Bůh. Miloval jsem její nekonečnou fantazii a dobrou náladu. Časem jsem nabyl dojmu, že jí to bití svým způsobem svědčí. Byla čím dál silnější a otevřenější. S ní byl svět barevný a snesitelný.

Ráno je zase stejný jako všechna rána mého života. V kuchyni voní melta a na stole už je připravená snídaně. Agáta kape na chleba med, mrkne na mě a nožem vyryje na krajíc srdíčko. Tancuje u sporáku v kaďatech s netopýry.
„Dělej, máme fofr,“ pošle ke mně rozkaz a jde se namalovat.
Poslušně do sebe házím chleba, srdíčko mizí. Nakukuju do koupelny, protože tenhle ranní rituál sleduju obzvlášť rád. Černá tužka mění její oči na černý koláče. Vypadá jako upírka.
„Tyhle boty ne, ty jsou sváteční,“ říkám tiše, když mi v chodbě nazouvá modrý kozačky.
„Dneska je svátek,“ směje se.
„Jo?“ jdu do školky, tak určitě svátek není.
„Svátek rebelů. Jsi rebel?“
„Jsem!“
„No tak vidíš,“ spokojeně uzavírá zipy na mých kotnících.

Odpoledne se máma nad zablácenými kozačkami jen nadechne, neřekne nic. A doma zase třicet, pár vzlyků a rebelský pohled upírky.

„Kolikrát jsem ti říkala…“
Zacpávám si uši a brečím do sebe pro svojí krásnou Agátu.
„Nebreč!“

První

Pod peřinou se dá číst, snít a seznamovat se. Přišla za mnou jedný noci. Byla stará, ve vlasech zapletený kosti. Myslím, že byly ze slepic, které jsem kdysi vídávala u babičky Ludmily. Pořád se jí ztrácely a ona nadávala jako ďas. Běhala po dvorku ve vyšmajdaných dědových pantoflích, šlapala ve slepičincích a řvala. Bála jsem se jí. Ústa stažená do tvrdý čárky, pevně svázaný vlasy v drdolu a vždy připravenou ruku na facku, když jsem cokoliv vzala do levé ruky.

„Dášo, ta holka je divná,“ sdělovala mámě.
Máma pokrčila rameny a výhružně pokývala bradou směrem ke mně. Hlavu jsem měla až u kolen, oči přilepený na linu a bezhlesně zpívala sprostou písničku, kterou mě naučil děda Kobliha.
„Holčičko, na světě jsou takový radosti, že tohle je hovno z kozla,“ hulákal, když jsem ho táhla po Opavě na vozíku.
Neměl, chudák, nohy. Boty po něm odchodila Ludmila. Bylo mu to jedno. V hospodě u nádraží vyprávěl skvělé příběhy a všichni chlapi se mohli přerazit, aby mu zaplatili pivo. Dal si těch svých pět a zase jsme se kodrcali zpátky. Děda mával rukama, vyprávěl o vojně a já byla šťastná jako blecha.
Babička Ludmila mu ubalila z každé strany dvě facky. U nás se prostě všechno řešilo fackami.
„A tu holku ještě taháš sebou. Vona má takhle dost starostí sama se sebou a ještě ty si přisaď,“ nadávala.
Děda Kobliha na mě mrkl a babičce odsekl:
„Z vás by se akorát tak člověk zbláznil,“ udělal vozíkem půlkolečko, odřel babiččinu komodu a odjel spát.
„A ty mazej taky,“ kývla na mě a šla leštit tu svou odrbanou parádu.
Rychle jsem utíkala do pokoje pod půdou, aby mi, nedej bože, nějakou taky nepřišila.

Moje čarodějka vesele zachřestila kostmi a přitáhla nad námi cíp tlustý peřiny.
„Máš tu teploučko,“ libovala si.
Přitulila jsem se a usnula.

Tisíc

Brácha leží v posteli, lampička zhasnutá. Nikdy neuměl dráždit hada. Poslouchal jako hodiny, jako porouchaný hodinky s chybějícím kolečkem.
„Spíš?“
Trochu se to tam zahýbe a už vidím jeho hlavu.
„Stejskalo se mi,“ zašeptá.
„Já vím,“ zvedám peřinu. Vyběhne z postele rychlostí blesku.
„Řekneš mi, kde jsi byla?“ jeho zvědavost je milá.
„To víš, že řeknu,“ rozcuchám mu vlasy a začnu vyprávět o hvězdárně a obrovským dalekohledu, kterým jsem viděla všechny hvězdy na nebi a taky jiný planety. Na jedný seděl kluk.
„I ne,“ už je velký na pohádky, ale já se nedám.
„Fakt, nevím, jestli to byl kluk, ale bylo to něco jako kluk. Seděl tam a klátil nohama na takový malý planetě a mával klackem“ vyprávím dál.
„Proč měl ten klacek?“
„Nejspíš pásl nebeský ovce.“
„No ale to už si vymýšlíš.“
„Nevymejšlím, vždycky počítáš ovečky, když nemůžeš spát, ne?“
„ Hmmm…počítám… a vezmeš mě tam jednou?“
„Vezmu.“

Devět

„ Pojď,“ táhne mě na skládku za městem. Klopýtám po kamenech, ale nepolevuje. Drží mě za ruku a jde jako robot.
„Uděláme si ohýnek,“ zachrastí sirkami.

Přemýšlím, že na zahradě táta k ohýnku vždycky vyndá buřty z červený tašky. Agáta žádnou tašku nemá.
„To se nesmí,“ vrtím hlavou.
„Já vím, ale dneska je den výjimek a to se smí všechno,“ usměje se.
Moc tomu nerozumím, ale je velká, tak ví tutově co je za den.
Hledáme dřívka a uschlý větvičky. Na pátý pokus vzplane oheň. Ségra si rozepíná bundu a vytahuje zpod svetru pásek. Beze slov ho hodí do ohně. Oba mlčíme. Čumíme do ohně a já se hrozně bojím.
„Tak a teď musíš ohýnek počůrat, aby po nás nezbyla žádná stopa,“ kývne směrem ke mně.
Čůrám na ohořelou sponu. Tlačím jako o život. Tak, poslední kapka.

„Neboj, všechno dobře dopadne.“
Není den výjimky, ale vařečky, s kterou táta obrací v prádelně vypraný prádlo. Ségra tančí po pokoji a uhýbá. Vařečka se láme o stůl. Devět.
Tenhle den fakt dopadl dobře. Táta seděl na zemi v našem pokojíku a vyprávěl historky z vojny. V ruce držel vařečku, kterou precizně omotával režnou nití. Agáta se usmívala do stropu, já seděl v tanku a střílel nepřátele.

Ráno bylo stejný jako všechna moje rána. V kuchyni voněla melta a ségra mazala chleba máslem. Černý koláče vynechala. Srdíčko bylo větší, přes celej krajíc.

„Dneska nebudeme rebelové.“

Navlíká mi hnusný galoše přes bačkory a drtí kotníky sponou. Jak já ty hnusný boty nenávidím.

„Vydrž, už jsi skoro chlap, ne?“

Polknu slzy. Vydržím!

Líbne mě na tvář, rozcuchá vlasy a šoupne do třídy. Ještě se za ní ohlídnu. Je mi smutno ani nevím proč.
Všechno jsem vydržel i zradu. Toho dne se nevrátila domů a pak jsem ji dlouho neviděl. Máma dělala, jako by ani nikdy nebyla. Neotevřený dopisy trhala na malý kousíčky a házela do koše. Druhý den jsem je lovil mezi slupkami od brambor, skládal dohromady a hledal svý jméno. A taky něco, co by dávalo smysl. Táta mlčel, jen mě brával víc ven. Byl jsem neskutečně ztracený…

52 názorů

bixley

04. 09. 2018

Československá literární komunita

Zlatá rybka

Autor

52 názorů

Sdílení