Crimen laesae feminae

Svátost pomyšlení

Svou svátost pomyšlení sevřela dnes do sněhobílých šortek. Jen opálená stehna a pak už nekonečná touha. Takhle jde se svým milým, jehož neznám, a přesto ho rád nemám, mostem k náplavce, k trhům s ručním tovarem. Dají si distingovaně mošt na košt, nebo si nezřízeně zmastí brady ovarem? Ať tak nebo onak, večer v soukromí se jemu zaleskne brada a vůbec u toho nebude mít distingovaný výraz. Bude chutnat svátost pomyšlení.

Svítí svou syrovou

V Náplavní ještě krvácí výloha řeznictví. Flákoty svítí svou syrovou a kolemjdoucím připomínají chvilku hladovou. A jde kolem taky pětice holek, dorostlých jatečním mírám a vahám. Ale kdo vlastně může s jistotou říct, co je to, co z výlohy svítí svou syrovou? usmívá se za sklem muž v kostkované zástěře a nožem si vytahuje cosi z mezery v zubech. 

Srdcem napřed!

Do antikvariátu ve Spálené přišla dívka s ohromující hrudí. Snad v ní chová stejně ohromující srdce, jenže to se jen tak nepozná. Cizinka s kamarádkou. Koupila si barvotiskový obrázek v rámečku za rovnou stokorunu. I ona by zasloužila rámeček, mohla by se z něj drát na svět, ať už barevná nebo ne, hlavně srdcem napřed!

Crimen laesae feminae

V Kvádriu jsem potkal svou dávnou intimní kamarádku. Brčkem usrkávala sladký nápoj pro děti a urputně se dívala stranou. Tak jako už minule v tramvaji. Nenávidí mě, už dobrých sedm let. Nenávidí mě nenávistí, jaká je obvykle vyhrazena lidem jako byli Hitler nebo Čikatilo. A přitom, z mého pohledu, nemá žádný důvod. A není to nakonec úžasné, dosáhnout takového významu, aniž by člověk cokoli spáchal? Jenže, vím – nespáchat manželství je pro ženy horší zločin než vyhladit polovinu lidstva.

V bezmasé jídelně

V bezmasé jídelně máma s dcerou. Ta je podobná Botticelliho andílkům, i když už stojí na úsvitu dospívání. Dojedí a každá se chopí svého ajfonku. Chvíli do nich ťukají a pak je v téměř scénickém gestu proti sobě obrátí. Ukazují si fotky a tváří se u toho jako děti, co proti sobě prvně obracejí svá obnažená pohlaví. Ale kdo ví, co je na těch fotkách… 

Dva zmoklí vrabečci? 

Ta dívka už světu řekla své první ale! Prsíčka má ještě jako dva zmoklé vrabečky, jak chtěl bys je vzít do dlaní a hřát, šíji už ale rovná s vůlí přísného geometra. Té jednou otrne, možná brzy, a narýsuje ti co a jak. A ty půjdeš v těch přímkách a úsečkách a zmáčený do slana budeš vzpomínat na vrabečky. Nebudou z nich než dravci na tvých játrech, milý Prométhee.

Dívka na kameni

Fotí se opřená do balustrády. Kamenné kuželky by se snad i rozsypaly, kdyby jim teplo jejího zadku šálilo smysly jako procházejícím mužům. Jenže jsou to jen věci, ti mlčenliví soudruzi. A tak drží všechnu tíhu i lehkost dívčina pozadí. Tak se věci mají o sobotním odpoledni na Mostě legií.