Sen slečny Sáry

Zdravím tě, ženo v modrém kostýmku

Zdravím tě, ženo v modré kombinéze, provoněná jarním větrem a olejem. Verše Jana Pilaře z roku 1950 by našly své uplatnění i dnes. Jen s mírnou obměnou. Ženy už sice neovládají jeřáb a neřídí nákladní automobil, ale nadšení do budování, nyní kapitalismu, jim nechybí. Teď jsou z nich manažerky a pod sukní voní, řekněme s Horáčkem, každá „stejnou Sabatini“. A taky plní plán na stodvacet procent a oči (jinotaj) mají jen pro předáka, co se mu v univerzálním jazyce říká senior manager. Aneb historie se opakuje. 

Sen slečny Sáry

Slečna Sára sedí v koruně stromu a pro ČT art předčítá ze své knihy. Píše na jeden zátah, po vzoru Hrabala, čte na jeden zátah, nemůže jinak. Příběh o lásce ke Kristiánovi, s kterým touží pít kávu v Louvru, přejít řeku a milovat se na Petříně. Sára nezapomíná ani na poněkud stereotypní sen o znásilnění. Má se ho na ní dopustit samotářský soused s plnovousem; násilník by neměl být mimo trendy. Sára ten sen klade na scénu s dívčí něžností a staví ho do cesty unikajícímu Kristiánovi. Jak vše dopadne, nevíme, je to jen krátká ukázka. Láska, znásilnění, další díl má nepochybně zaděláno na téma - dítě.

Fotbal, teror, vládní krize

Fotbal, teror, vládní krize. Člověk musí spoustu věcí dělat z prostého zvyku, třeba hledět do obrazovky televize už nedává žádný smysl. Proč by mělo člověka zajímat, co vzkáže ze studia na Kavčích horách ministr zemědělství policejnímu prezidentovi? A proč by měl 79 minut čekat, než padne první gól? Teror.

Virtuální gulag

V Událostech informují o novince internetu: virtuální gulag. A dodávají, že nyní už si skutečně každý může vyzkoušet, jaké to tam bylo. A nechybí v té simulaci náhodou něco? V té malé mezeře řeči se skrývá celé moře bolesti. Říkám si: je za tím ironie, nebo jsme se z internetu definitivně pomátli?