Nulový stupeň digitální identity

Post coitum omne animal triste

Rustika namířila telefon k reproduktorům hi-fi soupravy a za chvíli už z displeje četla: Čajkovskij, Valčík květin. Taman jí dolil víno, snad chtěl utlumit její vášeň pro vymoženosti techniky. Ona si ale dál pohrávala s přístrojem, nemělo to daleko ke zlozvyku dětí zkoumat své genitálie i za společensky nevhodných situací. Tak tedy Valčík květin, řekl v naději, že obrátí milenčinu pozornost zpátky do kruhu živých, mezi ně dva. Namísto toho přišla na řadu chvíle listovat fotogalerií. Tady jsme s kámoškou na plese, ukázala obrázek. Hbitými pohyby prstů jich projela celou řadu, variace na plesové téma. Když na displeji fotky zvětšovala, používala podobný grif, jako když si ve chvíli rozkoše před Tamanem roztahuje přirození. Nadechl se, že jí ten postřeh nějakým rafinovaným způsobem sdělí, ale předběhla ho: Počkej, právě mi píše… Odešel do vedlejší místnosti pro kladivo.

Nulový stupeň digitální identity

Narodila se jim holčička. I dali jí jméno Florida, neboť, jak se shodli, takové ani v soukromé školce žádná jiná mít nebude. Matka jí ještě v porodnici za jednoho dlouhého večera zřídila fejsbůkový účet. To máš ode mě k svým nultým narozeninám, pošeptala děťátku. A hlasem zmedovělým vyplaveným estrogenem dodala: Tady mezi těmi obrázky budeš už navěky bydlet. 

Bali, ten sladký předmět touhy

Ten sladký předmět touhy jménem Bali. Prvně jí o kokosovém ostrově povídala sousedka. Tedy, povídala, poslala na oběžnou dráhu fejsbůku řadu fotografií s komentářem: supr, bomba, pecka. Těch obrázku bylo zhruba kolem tisícovky, komentáře se však variovaly mezi oněmi třemi výrazy. Verbální katalog současného člověka. Pak o dovolené slyšela v práci. Za dlouhých chvil v kuchyňce, u kávy s mlékem, vyslechla černobílé povídání o barevných koktejlech, krabím menu a průzračném moři. Taky že tam bylo teplo. To už bylo jasné, že na Bali musí. Nejlépe o Vánocích a společně s novorozenými dětmi, neboť, jak se říká, ty vzpomínky už jim nikdo nevezme.