Durman a bledule aneb Slasti a strasti interbotanické symbiózy

Mám k těmto veršům velmi osobní vztah. Kdysi jsem je napsal své milované ženě Marcele.

A navíc - dialog ve vázaném verši je řádně zapeklitá disciplína a když se jakž takž podaří, dostaví se z tohoto cvičení rytmického metra a rýmů příjemný pocit.

 

Bledulko bílá,

kam jste se skryla?

  

   Tady jsem, pane Durmane.

   To si tak vítr umane,

   že na mne fouká v jednom kuse.

   Do sebe potom

   uzavřu se.

 

Taková smutná po ránu?

Víc se vás příště zastanu...

 

   Mluvíte krásným, milým hlasem,

   až z toho studem

   pobledla jsem...

   Tak třeba včera. Větry duly,

   kdo by se staral o bleduli?

   Keře spíš kryly levanduli,

   za tím svým vilným zátarasem.

 

Ať si jde k šípku, ochechule!

Kdo o ni stojí -

není gurmán.

Já měl vždy slabost pro bledule

a byť jsem obyčejný durman -

 

   - též nejsem žádná Uma Thurman.

   Neurazíte-li se tedy,

   připravím vůni k oslavě...

   Chci ještě jednou,

   naposledy,

   poznati lásku... bodavě...

   Co je vám? Vždyť jste celý bledý!

 

Já miluji vás!

Bezhlavě.

 

   Och, to jsou věci. Vážně? Vskutku?

   Vždyť budeme všem pro smích v lese.

   Neplačte. Proč jste plný smutku?

   Teče vám šťáva. Otřete se.

 

Takže se na mne nezlobíte?

Jak já se těším na oslavu!

Ukroutím jointa.

Ráda trávu?

 

   Ani ne. Chci mít čistou hlavu.

   Jsem slušná kytka,

   vždyť to víte...

 

 

...

 

 

 

 

 

 

---