Věci mezi člověkem a trávou

Malé české Sarajevo

Být Jon Bon Jovi z Prahy, opanoval by kopce nad Radotínem a spustil z nich sólo pro elektrickou kytaru. Je to o mnoho lepší, než když z podobných kopců spustili znesváření Jugoslávci sólo pro těžký kulomet. Radotín, malé české Sarajevo.

Věci mezi člověkem a trávou

Za Dobřichovicemi v poli shrbená postava. I trávy kolem se hrbí, jak do nich sedá vítr. Kolikrát už tudy ten člověk šel, a kolikrát ještě půjde. To ale nikde nepíšou, a že toho jinak píšou stohy, kterým se dnes říká terabyty dat. A tak jde ten kulhavý poutník stezkou v lukách jako znamení informačnímu průmyslu: jsou věci, k nimž není klíč, jsou věci mezi člověkem a trávou.

Pivo víno limo

Pivo víno limo. Triáda žízně, na perónech erbovní heslo zaprášených stánků. Obřadní nápoje: pivo je pro ty, co musí „chmelovou paličkou utloukat křehký žal“; víno je krví a krev spaluje jako benzín na závodní dráze touhy; a limo? ze všech je mi nejmilejší ta žlutá nebo červená sodovka sládnoucí až ke dni dětství.

Felliniovský vagón

Vlakem k Chebu cestují i školáci, někam na výlet. Starší ženská za sebou zaklapla dveře toalety, za chvíli jeden z kluků lomcuje klikou. Oba, kdoví jakou náhodou, připomínají postavy z Felliniho Amarcordu. Ženská ječí „obsazeno“ a kluk se culí, jako by mu to ani nevadilo. Nechme scénu domyslet mistra: klukovi se podaří dveře otevřít, popatří prvně v životě na obnažený podbřišek, ženská si ho přitlačí tváří do té ještě zvlhlé spousty a hlasitě radí „olizovat“! A aby to ten soplák pochopil, sama se divě olizuje. Tento vlak ovšem nejede do Říma, ale jen do Chebu, vše je jinak…  

Kouzelný kraj

Stříbrem šla večerní nálada a jinak nikdo. Snad ti lidé v tuto dobu odcházejí do přilehlých březových hájků, kde plní úkol svěřený jim mocnou přírodou. A pak zpití štěstím zas odcházejí dolů do města za rodinami, kde už na ně čeká horká polévka, nebo hladový manžel. Je to tady kouzelný kraj. 

Symbol

Na kraji Plzně, kousek od nádraží, ohromný komín. Trčí k nebi jak kamenný úd. A jako trčící úd i on je jen dávno zapomenutou zkazkou, neboť svou práci již vykonal: žijeme v době postindustriální, stejně jako v době konce vztahů: jakmile muž splní připsanou úlohu trubce, buď je na odstřel, nebo může žít jako rarita v bezpečné vzdálenosti, jejíž přesnou výměru určí rodinný, případně trestní soud. Ach, ten hořký symbol z kraje Plzně. 

Planá krajina

Chodová Planá má všechno, co má česká krajina mít: palouky a stezku s pár stromy, kopce a kaňku dobré vody a taky navečer dotek slunce, to vše v mírném provedení. Horal stříbřitých úst odkudsi z Kavkazu by snad, svou řečí národa Nochči, podotkl: A není ta krajina tak trochu planá?