Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVe 22.30 hodin, jižní Francie
Autor
Gora
Láskyplný člověk raději sám prožívá bolest, než by ji jiným způsobil. ( Robert Burns )
Ve 22.30 hodin, jižní Francie
Nastupujeme do patrového autobusu na odstavném parkovišti před Montpelier. Je začátek června, devět hodin večer, ještě docela světlo. Uvelebeni do sedadel, nasloucháme hlasu vedoucího zájezdu z reproduktoru.
„Jste všichni na svých místech? Každý má svého souseda?“ Když se ozvalo sborové ano, pokračuje. „Dnešní noc strávíme v autobusu. Jedeme stále po dálnici E15 směrem na Lyon, pak budeme míjet Nancy. A zítra ráno, někdy kolem osmé, bychom měli být u Frankfurtu. Příští zastávka za dvě hodiny na parkovišti před Lyonem“.
Autobus se zvolna rozjel z odpočivadla. Všechno se zdálo být v pořádku. Přesto jsem se nespokojeně zavrtěla na svém sedadle číslo 31. Vedle, na třicet dvojce, seděl můj manžel. Pohlédla jsem Petrovi do obličeje. Nervózně projel dlaní krátký sestřih hnědých vlasů a úkosem na mne kouknul. Na to, že se vracíme z pobytu u moře, nijak jásavě. Jistě mu také není vhod výměna našich míst z prvního patra autobusu do druhého, navíc nad schůdky, kde je ještě stísněnější prostor.
„De to, ale dře to…“ zavtipkoval na můj dotaz, jak se mu tam sedí. Před chvílí dopil venku plechovku s pivem, chlazenou a u šoféra koupenou. Bude se mu brzy chtít …už se u něj začíná ozývat prostata. Opálený obličej nese paradoxně příchuť vyčerpání. V tuto chvíli mu tipuji možná i víc než sedmapadesát roků. To ta dlouhá zpáteční cesta. Odevzdaně zavírá oči, aby vše prospal. Tak blízký, po těch letech. Znám každé gesto jeho rukou, také výrazy obličeje. Ostatně doufám, že dovolená splní účel i jakéhosi restartu našeho manželství. Doma uvidíme, soukromí v papundeklových stěnách pokojíčků jako dlaň bývá hodně nejisté.
Při nejbližší přestávce se zeptám, co vedlo delegáta k výměně míst u nás a několika dalších dvojic. Snaha zajistit co nejlepší výhled do krajiny pro oblíbence? Rozhodně se zeptám.
Rozhlížím se po dalších cestujících. Ještě včera v hotelu ve Španělsku jsem pociťovala sounáležitost s nimi, ale už teď jsou to cizí lidé. Největší zábava byla asi s dětmi. Tvořily více než polovinu osazenstva. Puberťák přes uličku uvolněné visí ze sedadla, žádný stres, no problem… Ta jejich učitelka by potřebovala namočit chodidla a skalpelem opracovat paty. Na to mám fakt vycvičený zrak. Jak tak koukám, ani depilace by nebyla marná, nikdo paní kantorce asi nevysvětlil, že in natura dávno není in. Při vystupování jí dám svoji vizitku. Za těch pětadvacet roků už jsem měla ve škopku namočených tolik nohou, že při té představě mne okamžitě bolí za krkem. Sakra, a tady si ty své ani nemůžu kvůli hloupým schůdkům pořádně natáhnout. Na chvíli necítit nepohodlí, jen nasát levandulově voňavý vzduch jižní Francie. Přivírám oči. Znovu se nadnáším a houpu v moři. Ach jo. Minulost…
Tichým pohybem, skoro jako vakuem v kosmické lodi, se vysouvá plochá obrazovka závěsné televize. Alespoň jedna výhoda, bez záklonu hlavy je obraz dobře viditelný. Vratné láhve. Dloubnu loktem do manžela, je to jeho oblíbený film. Neškodila by mu taky trocha Svěrákovy milostné fantazie, usměji se jen tak pro sebe . Nejsme přece ještě tak staří.
„Chceš žvýkačku? Je z tebe docela cítit to pivo,“ vyslovím s výčitkou v hlase, za Svěráka i za ten závan. Jen kroutí hlavou, jako že ne. No tak si trhni, myslím si. Vyloupla jsem si obdélníček a strčila do úst. Škvírou v okně proudí osvěžující větřík, který mi načechrává účes. To budu vypadat. Čert vem vlasy, je to fajn. Usínám.
Horda postav zahalených černým hábitem se samopaly v rukou donutila řidiče zastavit. Naskákali do autobusu a vytáhli zkoprnělé muže, taky mého, ven do pouště. Děti a ženy postupně vyvlekli taky, ale ty se nesměly přidat ke svým partnerům. Na ně pak ti maskovaní namířili své zbraně. Muži si museli lehnout na zem. Začala jsem křičet a se mnou další ženy. Zazněly výstřely. Nejprve stříleli chlapům na nohy. Řvali bolestí a snažili se instinktivně odplazit pryč. Pak do nich pálili hlava nehlava. Cítím beznaděj. Muž umírá …a co bude se mnou? Mám z nelítostných bojovníků hrůzu. Uvědomuji si zcela jasně, že i můj život končí…
„Pusť mne do uličky, musím na záchod…,“ probírá mne z opakovaného příšerného snu manželův hlas.
„Vidíš, neměl sis to pivo dávat, za půl hodiny je pauza, to nevydržíš?“ zlobím se. Vzbudil mne, ale samozřejmě ho nechám projít. Posunuji se zadkem k oknu, místo něj, až přijde zpátky, bude se mu snadněji usedat.
Ospalou pohodu rozsekla hlasitá rána. Škubnu sebou. Co se děje? Probůh, Petr padá na zem jako podťatý. Udělalo se mu špatně? Další hlasitá rána. A podivný zápach.Kvílejí brzdy autobusu. Zvuk roztříštěného skla. Musím pomoci manželovi z té podlahy. Je to jako v tom snu. Střelba, asi je to střelba. To je konec. Nedaří se mi vstát. Polykám nějakou tekutinu. Ta prýští rovněž z mého nosu. I z očí. Zvedám ruce k obličeji. Na levé tváři hmatám jakousi slizovou bouli. Spousta krve mi protéká přes prsty přitisknuté k tváři.
„Potřebuji pomoct, jsem zraněná. Můj muž také. Je tu lékař?“ Slyším neznámý hlas. Svůj hlas. Všichni křičí a děti pláčou. Autobus zastavuje na krajnici. Sklání se nade mnou blondýna, kterou znám z dovolené. Dusím se krví.
„Volejte záchranku, paní má vážné zranění! Jsem zdravotník,“ vzrušeně křičí směrem k řidiči. Propadám se do nějakého jiného časoprostoru, v němž necítím a nevnímám nic…
Dusím se krví…..nemohu dýchat…co je s Petrem…miluji ho…musím mu to říct…děti…co moje děti…nemám nic dokončeno…žádný tunel…bolest…tma…hrůza…to bylo mé levé oko v té dlani…bože.
Pomalu se vracím do reality. Slyším houkání záchranných vozů. Nakládají mne na lehátko a do sanity. Přes obličej nějaká látka. Tma vzrůstá. Uvidím ještě někdy světlo?
Valence, traumatologické oddělení nemocnice. Dva pacienti, oběti střelby loveckou zbraní z náspu u dálnice po náhodně projíždějícím autobusu poblíž města Montélimar. Jsem to já a můj muž. Psychicky se složil, byl zraněn střepinami skla v oblasti dolních končetin. Já mám zlomenou lebku a přeseknut očnicový oblouk. Velmi vážné poranění levého oka, zůstalo zachovéno, ale nevidím na ně. Vnímáni prostoru a pohyb v něm se pro mne zcela změnilo. Hledím do stropu nad postelí. Část vlevo jako by se propadala.
Naštěstí žijeme. Kdybychom si na poslední chvíli nevyměnili sedačky, byl by to Petr, kdo by přišel o život či zrak. Myslím, ne, vím, že takhle i při vší bolesti a hrůze je to lepší. Já to vydržím. Naučím se žít i bez oka a budu dál pracovat. Seženu si pásku, ale ne černou, co mi dali tady. Pěkně barevnou, ke každým šatům ten správný odstín.Vždycky jsem měla šmrnc. Já to prostě dám. Je mi teprve čtyřiapadesát.
Zítra nás povezou domů. Do Českých Budějovic. Dovolená skončila.
...................................................................................
Je to skutečný příběh, odehrál se 4.června 2016. Protagonistkou je moje kamarádka paní Hana.
63 názorů
Jeff Logos
13. 06. 2018Inu, to je tedy hrůza.
Ten muž, co ho zasáhly střepiny, do roku umřel na následky zranění, a paní nevidí na oko...
Jeff Logos
13. 06. 2018Ne, myslel jsem, že je to fikce.
Jeffe, ale to je skutečná událost, nevím, zda jsi o tom slyšel, byla toho před pár lety plná televize...ten sen jen předcházel událostem...díky
Jeff Logos
13. 06. 2018Skvělý kontrast zážitků snad z celkově pohodového výletu v kontrastu s děsivým snem. Manžel neměl to pivo pít, třeba by měl snový příběh jiné vyznění.
Irčo, děkuji. Je dobře, že jsi o paní Haně napsala, její příběh může být povzbuzením pro mnohé lidi, kteří propadají depresi.
Jano, tohle jsem napsala čerstvě po oněch tragických událostech. Teď, po roce, stále pracuje jako pedikérka, a nedá se...statečná žena. Jsem ráda, že jsem o ní napsala.
Smutný příběh velmi pěkně a sugestivně napsaný. V záývěru mě zamrazilo... Kdyby člověk věděl co ho čeká... Obdivuji paní Hanu, že se s tím, co ji potkalo, dokázala vyrovnat. TIP
reka: asi to neumím napsat. snad se ještě vypracuju, děkuju za čtení. Následná povídka Pán prasat se mi dle ostatních povedla víc:-)
Začátek je dobrý, postřehy o cestování fajn, ale od Ospalou pohodu rozsekla hlasitá rána je to spíš popisné než akční, navíc strašně chaotické. Čekal bych, že v tomhle momentě se do textu dostane akce a dynamika, ale místo toho jsem jen tápal, co se to stalo. Škoda. Téma fajn.
Skarabea: děkuju za názor, budu přepracovávat, až mne napadne, jak lépe:))
príliš sa ti nepodarilo zachytiť atmosféru, skôr to občas pôsobií kŕčovite, tá snaha o naliehavosť......v úvode mám pocit, že sa jedná o reportáž alebo niečo také,možno to potom viac posunúť týmto smerom...ale ako poviedka to je monotónne, chýba tomu skutočný príbeh
Najezený: no, to je silné slovo...dělám, co umím:( a tobě děkuji moc...ještě jsem se k tomu doplnění nedostala, nerada se vracím, ale měla bych...
Opět jsem si tvé dílko přečetl, a nelituji. Píšeš excelentně. Přidávám tip..:))
K3: děkuji, Karle, za čtení a argumentaci. Možná, že jsem měla "přimontovat" ještě nějaké postavy. Zkusím ještě předělat tu "střílecí" část. Na druhou stranu jsem celkem hrdá jednak na to, že mi Hana vůbec dovolila toto napsat, tak jsem chtěla použít její slova, ona má totiž svérázný způsob vyprávění. Je to žena činu, s ničím se nijak nemazlí, ani sama s tím, co ji potkalo. Vím, že já bych nedokázala neproklínat osud a podobně, ona nad sebou nepláče a snaží se tu krutou realitu zvládnout. To mělo být ono poselství, o něž se tady snažím, ne jen nějaká aktuální střílečka:))) Děkuji ti. Těším se na tvé další příběhy.
Já si málem ani nevšiml Tvoji nové věci. Začátek se rozvíjí dost pomalu, sice, ale už je cítit něco ve vzduchu. A pak když to přijde je to drama.
Jestli je něco špatně, tak jsi to sama popsala. Že to je, hlavně konec, doslova záznam psaný ústy hrdinky. Tak to dost působí, jako záznam. Zkus třeba do takového záznamu přimontovat několik dalších, pestrých postav, vymyslet si je. Určitě by to nezkazily, spíš obohatili. Aby to víc působilo jako tvoje vyprávění a ne jako převyprávění. Asi jsem Tě nenadchl, ale z toho si nic nedělej. Já mám taky několik zajímavých příběhů, ale zatím nevím co s nimi, spíš mám strach aby nebyly moc aktální. Radši je dám na čas k ledu a pak zjistím, že by z toho byl docela pěkný příběh... Tip.
agáta: děkuji, žes četla a dočetla:) Třeba s tou prof.deformací tam je myslím dostatečné vysvětlení, že za pětadvacet let měla ve škopku namočených tolik nohou, že ji při vzpomínce na ně ji hned bolí za krkem...to kromě profesionálky-pedikérky snad nikdo jiný nemůže o sobě prohlásit.
Závěrečný odstavec a poslední větu mám téměř doslova psaný ústy hrdinky. Takhle mi ty své pocity a své představy o budoucnosti sama pověděla, už jsem k tomu nechtěla nic dodávat...připadalo mi to samo o sobě jako silná výpověď...
Spíše pozměním tu část přímo o střelbě... A dialog je tady vlastně jen jeden, jak manžel ji budí z toho snu a potřebuje jít na toaletu, jiný tu není:)
Díky za názor...
mám to podobně jako Lakrov. Některé dialogy mi nesedí, některé části jsou jako by střiženy a na mě působí neuceleně. Určitě bych si s tím ještě pohrála. Popis sedadel je nejspíš klíčový, vzhledem k následující střelbě, ale určitě bych se na ten odstavec soustředila a upravila. S depilací a úpravou pat - tam by se hodila nějaká věta typu "ozývá se moje profesionální deformace.. atd... " aby to nepůsobilo tak, že se hrdinka stará o něco, do čeho je jí houby. Mě dát někdo vizitku, že mi udělá nohy, tak ho pošlu do paďous ať se stará o svý... :))
Konec bych celý předělala - napsala bych ho ústy hrdinky, vyznělo by to přirozeně...
vezou nás domů.... a následně bych popsala, co se vlastně stalo
ale přečetla jsem celé - je to něco, co se čte dobře, i když to má mušky :)
Lakrov: děkuji moc. Ještě ten text projdu a s "ústřední scénou" něco zkusím provést, aby to vyznělo napínavěji...
Je dobře, že jsi kritický.
Dočteno, takže komentuji. V úvodu mě zarazila ta časová nesrovnalost (...22.30... v nadpisu a ...devět hodin večer... v textu), na konci však zjišťuji, že je důvodná. Z dalšího textu pak vyznívá jakási nervozita, možná to způsobuje zmínka o ...restartu manželství... nebo ono kritické pozorování spolucestujících. Se vsuvkou skloněným písmem (záznam snu) se vloudí náznak napětí. Popis dalších událostí ale příliš spádově nepůsobí, vlastně mám dojem, že je méně spádový a víc popisný, než byl text předtím; a přitom se jedná o ústřední akční scénu! V nepoměru je i (velký) prostor věnovaný úvodnímu představování "kulis" a ona akční scéna, na několika řádcích poněkud nevěrohodných přímých řečí, následovaných pasáží, přecházejících od "novinové zprávy", k líčení z pohledu účastníka. To, že ta snová předtucha a následná událost má možná navodit nádech mysterióznosti, mi došlo až při psaní komentáře. Oceňuji námět, jímž je žhavá aktualita, a myslím si, že k přenesení její nálady na čtenáře, by bylo třeba s textem ještě něco udělat. Naštěstí taky vidím, že ostatní čtenáři tak kritičtí jako já nejsou, takže je nejspíš vše v pořádku a jen já dnes trpím šťouravou náladou :-)
blackie: zůstala jsem její klientkou, je nyní důležité, aby ještě navíc nezkrachovala v podnikání:-) musíme si pomáhat
blacksabbath
13. 07. 2016víš....to se nedalo jen jednou ...... :-(((...paní Haně...můj obdiv...Tvém naspání...děkuji
blacksabbath
13. 07. 2016všichni už napsali....*/***
Květoň Zahájský: jasně, cestovka ani nikdo krom střelce /mimochodem, dosud neobjasněno policií/ není vinen. Děkuju ti /za palec a tak:-)/
Květoň Zahájský
13. 07. 2016Každá dovolená je dobrodružství a může skončit jakkoli. V křesle u televize se ti nic nestane, že, ale je to nějaký život?
Já dávám palec nahoru.
Karpatský knihomoľ
13. 07. 2016dej z ktorého cítiť atmosféru *
Karpatský knihomoľ
13. 07. 2016dej z ktorého cítiť atmosféru *
aleš-novák
13. 07. 2016když delegát přesazoval cestující, měl možná nějaké tušení...
Zdenda: děkuji za přečtení, Zdendo:-) Paní Hanu nelze než obdivovat. Za statečnost, jiné slovo se nedá asi použít... No a jak se ti /ne/líbí mé ztvárnění příběhu v ich formě?
Kolobajda: Pavle, děkuji za komentář a všechno:))) Dovolená snů /dle reklamy CK Saturn/ skončila...
Dovolená - lidi ji plánují a těší se na ní celý rok. Pak spokojeně jedou domů a naříkají pouze na nateklé nohy a bolest v páteři z dlouhé cesty autobusem. A teď tohle: Dovolená skončila (to je nejsilnější věta celé povídky). Velmi zvláštní konec, ale bohužel pravdivý... /****
Horác: to slovo jsem použila úmyslně pro zdůraznění paradoxní situace:-)
Děkuju moc, Horáci...
Ono v tý jižní Francii je to taky samej šmant... a sem tam nějaký vínem indisponovaný lovec *
Kočkodan: není to veselé čtení, děkuju ti moc, a radši si prosím nic tak zlého nepředstavuj:-)
okoloidúci
12. 07. 2016Goro, čítal som nielen bez okolků, ale aj s radosťou, takže ďakujem ja Tebe :)
Evženie Brambůrková
12. 07. 2016Je to děsivé. Taková hloupost nějakých pitomcu zničí život.
Hezky jsi to napsala.*
okoloidúci
12. 07. 2016... výborne vyrozprávané *