Žena 21. století

Mohla by pracovat kdekoli, v Exxonu, O2, Mattoniho minerálním impériu nebo třeba v Price Waterhouse Cooper, prostě kdekoli. Je na to totiž program. Linkedin. Do něj uložila svou podobenku, ovšemže pořízenou v profesionálním studiu, podala zprávu o své protokolární identitě a přidala veselou tečku: má ráda hudbu, lyžování, moře, víno a golf. V době, pro niž se vžila metafora tekutosti, není vůbec podivuhodné, že jeden a tentýž člověk může protékat řadou korporací a pozic, a přitom každé takové místo obsadit s úspěchem; a o takovém úspěchu pak podat zprávu do svého životního protokolu na linkedin.

Tak tedy, mohla by pracovat kdekoli, ale přimysleme jí, třeba jen z důvodu tradičního pojetí příběhu, místo v nadnárodní auditorské společnosti. A vypravěč by chtěl být konkrétnější, ale jsou věci mezi nebem a zemí, a tak její pracovní pozice je neurčitá až tajemná: manažerka obchodního oddělení.

Může se jmenovat třeba Lenka a věkem se blíží čtyřicítce. Prošla si pár vztahy, ale bylo to pro ni jako prodělat neštovice. A tak volí single way of life. Ne, neuzavírá se do klauzury, právě naopak: to, že je single, jí umožňuje žít společensky. Společenská verze života pro ni znamená přibližně toto: chodit s kamarádkami do kaváren, vináren a restaurací, jezdit s nimi třikrát do roka na kokosové ostrovy nebo do Alp, účastnit se kroužků a zároveň mít rozhozenou síť flirtu, v níž se čas od času zazmítá sexuálně vyhládlá rybka; ten pohled ji pak těší, je to lepší než hledět do zrcadla, jak je krásná.       

Svůj život Lenka poměrně přísně dělí mezi práci a odpočinek, už od starověku ten model funguje v tisících variantách poměrného rozdělení. Současná varianta je podobná té z doby těsně před nevolnickými vzpourami, kdy se robotovalo od rána do soumraku, jen s tím rozdílem, že samotná práce dnes naplní jen desetinu pracovní doby; zbytek je vyhrazen symboličnu: šéf, zástupce neviditelného velkého šéfa z New Yorku, Paříže nebo Frankfurtu, musí mít libý pocit z toho, že někoho může držet v zajetí; posezení u kávy, pasiánsu nebo dokonce ve vyhrazených volnočasových prostorách v houpací síti nebo kostce z pěny je tolerováno, odejít dříve než padne tma nikoli.

Lenka už dávno uvykla diktátu nadnárodní korporace, podobně jako se osvícený vězeň smíří s faktem mnohaletého trestu a najde si únikovou linii, třeba v psaní žalob na stát pro nedostatek životního prostoru anebo v posilování s palandami. A tak když ráno odjíždí metrem za prací, její výraz není zlý. Do uší si zastrčí sluchátka, někdy zavře oči a nechá se unášet toky fantazie někam do přítmí luxusní restaurace, kde jí společnost dělá bohatý muž, anebo na pláž kokosového ostrova, která je jen její a bohatého muže, jemuž pro změnu dělá společnost zase ona. A někdy myslí na docela prosté věci, o nichž nevíme nic.

Ještě než dorazí do práce, koupí si kávu od bratrů Costových, velký kyblík s dávkou mléka. Skoro každá s takovým kyblíkem přichází, je to znamení, řekněme se semiotikem Macurou znamení zrodu: tady se zrodila vášeň pro luxus.

V práci bere místo a žhaví telefon. Telefon je jedním z anestetik, kterými velký šéf umrtvuje útrapy zaměstnanců:_každý zaměstnanec má právo vybrat si z nabídky chytrých přístrojů, mezi nimiž nechybí ani ajfon; jistěže zvolila ajfon, miluje ho jako by to byl nejlepší z jejích přátel. Když se nevěnuje telefonování a psaní e-mailů, diskutuje obchodní záležitosti se svým pracovním týmem. Když je vydiskutují, vyberou ze svého středu posla dobrých zpráv a odešlou ho o patro výš, k šéfovi sekce. Někdy takovým poslem bývá i Lenka. To se pak ráno oblékne do svátečního kostýmku, kolem krku uváže hedvábný šátek posetý logem pařížské módní značky a na toaletě vyladí úsměv. Sekční šéf chová chladný odstup, bere svou práci vážně, ostatně jak velí interní pravidla, teprve až na vánočním večírku se pokusí vynutit si na ní sexuální obětinu; neboť nepsaný kód praví, že vánoční večírek je oslavou nevázanosti a po vzoru saturnálií převrácení rolí: právě na něm může být sekční šéf buďto beztrestně ponížen odmítnutím, nebo obdarován příležitostí k rozmnožení svého sobeckého genu.     

Mimo oslavy a svátky bývá pracovní den jeden jako druhý. I proto se ho Lenka snaží v podvečer dohnat pobytem v některé ze zahrad rajských pokušení. S kamarádkami vyráží do kaváren nebo k pekaři Pavlovi na některý z pražských bulvárů. Kromě upsání času je smyslem také být spatřena, neboť doba okázalé zahálky, jak o ní na konci 19. století podal vyčerpávající obraz sociolog Veblen, ještě neskončila: ještě stále je in ukázat okolí takový přebytek prostředků, že jej nelze než likvidovat pořizováním padesátikorunových koblih a stokorunových croisantů. 

Někdy podvečery voní krví. To se ženy shromažďují k poradám u válečného ohně. Hoří proti mužům. Některé u něj tančí v šátcích a s penízky kolem boků rozhojněných porody, jiné se, v očekávání porodu, koulí po balónech, další modelují z hlíny. Ty, co neholdují kroužkům, se scházejí u kávy s pěnou. Řeknou si, snad i jen pohyby a gesty, jaká jsou muži zvířata a že měli by jít z cesty. A pak se každá jedna vrátí do mezonetového bytu nebo domku v satelitní čtvrti, co ho manžel pořídil, aby měla růžové spaní.

Také Lenka se takových podvečerů účastní. Jen z nich neodchází do lůna rodinného štěstí, ale do stejně měkoučkého bytu na konci města. Tam v tichu růžového pokoje zapálí vonnou svíci za utrpení přítekyň. A pak vezme do ruky ajfonek, vytočí číslo některé z nich a starostlivě se jí zeptá, jak zvládla dojet domů a jestli je – před „ním“ - v bezpečí. Když po několika hodinách zavěsí, řekne si, že je vlastně dobře být sama a že její přítelkyni z domu smutku už taky brzy takhle bude, to až se rozhoupe k rozvodu. Kruh se uzavře: ta, která je svobodná a bez dětí, touží mít je a být vdaná, ta vdaná s dětmi touží být zas svobodná. Jedna svádí druhou, touha, závist a nenávist jsou nekonečné.

No a další den je vše tak nějak podobné.