Zmatené zlo

Za Alešovým úsměvem jsem tušil jakési nekalé úmysly, ale když jsem si na něj zvykl, tak mi začal být nesmírně sympatický. Asi to bylo tím, že jeho myšlenky mohly být temné, ale působilo to naprosto komicky. Podařilo se mu třeba pokadit zeď na svém pokoji. Kamaráda Jardu napadlo, že je to pouze simulant a tímto husarským kouskem si prodloužil pobyt v psychiatrické nemocnici, aby nemusel být na ulici. Také vůbec nemluvil ani když jste ho oslovili, pouze jednou zdravotní sestře vyhrožoval smrtí a pak jsem ho slyšel jednou mluvit s Honzou a to mluvil naprosto normálně. Samozřejmě jedna vlaštovka jaro nedělá, na Alešovi byste normálního nenašli vůbec nic. Díky bohu za takové lidi.