Brsen

Brsen
(jaro 1968)

Klečím na posteli, zahrabaná v dece jako v iglú. 
Jsem k smrti vyděšená.
V tichu časného jitra očekávám konec světa.

„Blaničko! Ty nespíš?“ ptá se udiveně maminka a při tom mě vyprošťuje z peřinového zámotku. 
Zavrtím hlavou: „Já jsem se bála!“
„Ty ses bála? A čeho ses bála, panenko?“
„Já nevím! Všechno se třáslo!“
„Co se třáslo?“ Maminka si starostlivě přisedá vedle mě.
„Postel! A všechno!“
„To se ti jen něco zdálo,“ řekne útěšně.
„Nezdálo!“ protestuju. „Já jsem spala a ta postel mě vzbudila!“
„Tebe probudila postel?“ 
V maminčině hlasu zaslechnu pobavený tón. Je jasné, že mi nevěří.
Důrazně přikývnu: „Ona se moc třásla! Já se bála, že spadnu na zem. Ale zem se třásla taky, mami!“
„Ale di, ty popleto, copak se může postel, jen tak, sama od sebe třást?“

Maminčina nedůvěra mě rozčiluje.
„Já nevím! Na stěnách se houpaly obrazy! Všechny stejně! A cinkaly skleničky!“ snažím se co nejrychleji ze sebe vysypat hrůzný zážitek dnešní noci.
„Jaký skleničky?“ diví se maminka.
„Ty parádní!“
„Tys byla v noci v obýváku?“ zadívá se na mně zkoumavě.
Zarazím se. No jo, vlastně. To asi ne. Slézt s třesoucí se postele na třesoucí se podlahu a jít sama po tmě do obýváku bych se v žádném případě neodvážila.
„Ne,“ přiznám poněkud zaskočeně.
„Tak jak víš, že tam cinkaly skleničky?“
Jsem úplně vyvedená z míry. „Já nevím.“
„Tak vidíš, brepto, něco se ti zdálo! Byl to jen hloupej, ošklivej sen. A ten už je pryč. Teď už se nemusíš ničeho bát.“ Usměje se, pohladí mě po vlasech a pak vstane a jde k oknu.

Maminčina jistota mě mate. Na druhou stranu jsem ale ráda, že se svět nerozbil. 
Přesto maminčino počínání sleduji s napětím.

Maminka vytáhne roletu a otevře okno.
„Dnes bude krásný den. Podívej se na tu oblohu! To bysme mohly jet k babičce do Slatiny, když je tak pěkně. Chtěla bys?“
„Hm.“
Přelezu si do bratrovy prázdné postele a s obavami vykouknu z okna. 
Venku za oknem je svět úplně stejný, jaký byl vždycky. Nic se nezměnilo. 
Ulehčeně si oddychnu, tak to byl přece jenom sen! Maminka má pravdu. Byl to jen hloupej, ošklivej sen. 

„Vlakem?“ podívám se na maminku.
„Jak jinak?“ usměje se. „Když si pospíšíme, tak stihnem ten v devět.“
Na babičku se těším, mám ji moc ráda, babička je hrozně moc moc hodná. Bydlí v domečku s velikánskou půdou a tam bydlí veverky! Má slepice a zahrádku a krásný dlouhý vlasy jako princezna a vůbec!

„Tak se poď nasnídat, ať nám to neujede,“ zavolá maminka z kuchyně.

Ještě jednou vylezu na bratrovu postel a podívám se z okna. Pro jistotu.

To byl ale divnej sen! Brr!

~ ~ ~ ~

PS: Seizmický mikrootřes o síle 2,8 stupně Richterovy stupnice měl epicentrum v oblasti mezi Úpicí a Malými Svatoňovicemi. Vzdušnou čarou asi 22 km od mojí postele :-)