#všední příběh dvou nekompatibilních lidí

Všední příběh dvou nekompatibilních lidí

 

Sedl si do koženého křesla. Nechtělo se mu sundavat brýle, košili, rozepínat pásek, stáhnout texasky, uvolnit náramek stříbrných hodinek. Všechno by si to vysvětlovala úplně jinak, než sám zamýšlel.

 

Polehávala o pár centimetrů nalevo. Nesváděly ho její černé krajkované kalhotky, hladké nohy, co vystrkovala z peřin s naivním dětským povlečením. Její postel ho vyváděla z míry, z jeho uhlazené rozvážnosti. Sex i ona čekaly. On ale vůbec nechtěl šlyšet její přerývané vzdychání ani cítit, jak se její tělo začíná potit pod tíhou toho jeho. Vlhne rychle a neomaleně. Pomyšlení, že na to takovou dobu čeká, ho rozčilovalo. Nechtělo se mu ale říct, že je čas jít. Poslední metro ujelo a naposledy, co tu přespal, udělala druhý den na její poměry příjemnou snídani (vyprávěla mu u toho banální příběhy ze svého života).

 

Už půl roku poznává její skrytá zákoutí – místa, kam ráda chodí, body na těle, které ještě sama neobjevila. Není hloupá - je spíše bystrá, pokud se jí zrovna chce nebo nemá hlad a žízeň. Nedokáže dost dobře říci, co ho na ní baví a proč se vlastně schází. Nemá ji nijak zvlášť rád, milovat by ji nemohl. Výčitky svědomí nemá. Dobře chápe, že ona potřebuje pro lásku žít. Chtěla by dítě. Je velmi čitelná a předvídatelná, i když si myslí, že vybočuje – vizáží, oblékáním, neuspořádanými názory.

...

Nechtěla na něj tlačit, nemohla si pomoci. Čeká na něj dlouho. Neochotně přijal její pozvání a přespí do rána. Svlékla se už v koupelně, svou nahotou ho nechtěla obtěžovat. Usadil se v koženém křesle a z okna pozoroval potemnělou stěnu protějšího kostela. Sex i ona netrpělivě čekaly, nevěděla ale, z kterého konce jej uchopit. Dotknout se ho nemohla – při každém pokusu se jí vysmekl. Nabídla mu ke spánku pohovku, sama se odebrala do postele. Povlečení jí najednou připadalo příliš dětinské, její hladké nohy trapně trčely z peřin. Aby zahnala to trapné čekání před vysněným zásunem, nabídla mu čtení. Z nočního stolku vytáhla knihu „Muži, kteří nemají ženy.“ Suše a necitlivě se zasmál. Titul mu připadal příznačný. Jí připadala jeho reakce pitomá.  

 

Číst tedy nebude.

Sex ani spánek nepřicházely.

Lehl si na postel vedle ní.

Fyzicky blízko.

Duševně na míle vzdálení.

 

Už půl roku se schází, pravidelně mu píše dopisy, na ty nejdůležitejší reaguje. Svěřuje mu svá každodenní trápení i úspěchy. Ví toho o ní mnoho a ona si stále myslí, že by z toho něco mohlo být – mohla by přeci už začít plánovat rodinu, být s někým vážně. Vypadá jako vhodný uchazeč – nosí elegantní oblečení, pravidelně se sprchuje, má rád umění, jeho život se zdá být uspořádaný. Vychován byl matkou, která vždy pečovala o jeho zdraví a vzdělání. Vzdělaný je nadmíru – tři vysoké školy, rozdělaný doktorát, občas bývá fér a má rád olivy.

Celé je to akorát takové nějaké toporné – je na něm vidět, že přemýšlí i o věcech, které dopředu vymyslet nelze –  neriskuje. Rád ověřuje před tím, než se do nečeho pustí. Nelíbá ji. Polibky jdou stranou - v moderní společnosti jsou přeci archaickým přežitkem – svazují a říkají o tom druhém příliš mnoho (nepravidelné čištění dutiny ústní, oblíbené jídlo, afty a opary).

 

Usnuli bez zásunu.

 

...

 

Po oné noci se sešli v cípu Střeleckého ostrova. Kolena podpírala jeho zarostlou bradu. Pozoroval Pražský hrad mizející v mlze. Měl modrý svetr, v rukou anglickou knihu. Přibližovala se k němu zezadu. Sedla si vedle něj, sundala si černé páskové sandále, chodidly šimrala umělý písek.

 

„Víš. Já bych nám to přál.“

 

Nesnášela jeho ustavičný podmiňovací způsob. Stačilo, aby dnes řekl cokoli a věděla, že se znovu zamotá do jeho rétorik, do jeho kdyby, do jeho město, do jeho stěhování, do jeho já - pořád to samé dokola.

 

„Nějak se do toho nemůžu dostat. Je to zásek. Radši do toho nejdu, protože dopředu vím, že se to posere.“

 

Nastává výčet důvodů, pro které to celé nejde – kdyby, město, stěhování, já. Jestli se někdy něco posralo, tak se to posralo právě teď.

 

„Motá se kolem mně teď spoustu zajímavých žen.“

 

Bingo. Jdi do prdele. Jede jí v hlavě, nandavá si zpět sandále, elegantně pokládá ruku na jeho rameno a s naprostým klidem odpovídá:

 

„Měj se dobře.“

 

Oba věděli, že dnešním setkáním je půl roční příběh u konce.

Nikdy více se už nesetkali.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---