Pentličky v klíně

Pentličky v klíně

Jede tramvají, ponořená do své věci. Zatrhává si v odborném článku. Fixkou určitým větám uvazuje barevné pentle, takže jsou ve své obludné vědeckosti o něco krásnější. A drží si je na stehnech z poloviny nahých, jak se derou z letních šatů. Takové odborné pentličky v klíně.  

Atomové pumy

Pod tílkem má dvě atomové pumy. A drží je v podprsence z gumy. Jedna je pana Putina, druhá pana Obamy. Jen žádné obavy, tohohle nákladu by se nikdo jen tak nezbavoval. Ale chlápek křičí po ulici: Jen je shoďte, jen nás nešetřete! Jen mě s těmi cecky berte po palici! A co na to státníci? Jako vždy mlčí.  

Koncipientka v zeleném

Koncipientka v zeleném. Čeká na veřejené zasedání a čas si krátí ťukáním do ajfonku. Snad píše milostné zprávičky, snad si na eshopu objednává sponku. Je krásná, opálená nejspíš z Řecka, kde strávila týden s šéfem kanceláře. Váleli se v písku, jedli ryby s citrónem, fakultativně obdivovali rozvaliny antických chrámů a na pokoji pak v posteli on obdivoval její mlaďounkou rozvalinku. A jednoho večera jí tam dolů dal sponku, ještě byla trochu od písku. Tuze se jim to líbilo, tak si ráno zapsala do notýsku, že jich má koupit celou sadu. Barevné! 

Justiční romantika 

Chodbou už řinčí řetězy, už vedou obžalované. Hochy v zločinu kované. Zapisovatelkám hoří oči, tohle by slibovalo romantiku. Třeba by ji při tom držel u krku dýku. Zkrátka začlo jim žůžo. Ale kdo ví, o čem fantazírují soudkyně ze senátu. Možná o tom, že by dnes v kantýně bodly knedlíky na špenátu. A možná o tom, že by nejraděj všechny ty chcípáky v teplácích bodly a šly domů. 

Figurky z divadla Nó

Vypadají jako figurky z japonského divadla Nó. Ona má napudrovanou tvář, takže je mrtvolně bílá, a k příteli píská vysokým hláskem. On má černé kalhoty nad kotníky a cupitá kolem ní, jako by byla divem světa. Jdou Spálenou, za rohem mají čajovnu, kde jim připraví Senchu do chuti. A pak zas vylétnou ti prazvláštní motýlci. Někam k Národnímu, žádat o umělecký azyl.  

Štastný panda 

Měla upnutou sukýnku a tílko pod prsa, to vše v černé a bílé. A jednou rukou ťukala do telefonku a v podpaží svírala plyšového pandu. Ale nebylo jí nejmíň, skoro k třicítce. Šla někam ke kancelářím, tak jsem bral stopu a stoupal schody za ní, za tou svěží laní. Opálená zádíčka se jí leskla potem, stékal trasou E55 a dělal do slana ten báječný svět. A medvídek se usmíval, vilně a tiše. Ach, být tak to zvířátko z plyše...