Olympiáda ze stran

Nasypaní pokrytci

Nedlouho před zahájením olympiády byl usnesením výboru zakázán start ruským atletům. Jejich země měla dlouhou dobu organizovat doping sportovců. Skandál, žně pro média. Slovo dostávají ostatní sportovci. Jejich názory nejsou jednotné, pokud jde o kolektivní trest, ale o dopingu bezezbytku hovoří s despektem. Pokud takto hovoří před kamerou, vidíme ty tváře s přerostlými čelistmi, neklamné znamení zneužívání růstového hormonu, vidíme ramena nafouklá k prasknutí, zalitá vodou; reklamní tažení výrobců anabolických steroidů. Zvláštní kategorií jsou ženy, z nichž následky anabolik doslova řvou. Snad je za tím pověstná omezenost sportovců, protože jak si jinak vysvětlit tu naivitu, s níž tak evidentní uživatelé dopingu tvrdí, jak strašná věc dopování je. Ostatně, vzpomeňme na případ z nejsměšnějších, cyklistu Armstronga; jak se dušoval a dušoval a pak stačilo vzít mu slovo a nechat mluvit testy: bez zakázaných látek neujel ani kilometr. Anebo příklad opačný, výjimka, odvážlivec: vzpěrač Zaremba. Přiznal, jak už od mládežníka do sebe ládoval všechny superanabolony, methandienony, omnadreny a tak dále. Faktem je, že žádný atlet, silový tím spíše, bez dopingu fungovat nemůže a nefunguje. Udělali by lépe, kdyby mlčeli. Ale to by jim to asi musel poradit někdo mimo sportovní sféru.

Různá pojetí sportu

Peter Sloterdijk v eseji Hrát si s tím, co si hraje s námi na příkladu antického světa připomíná principiální rozdíl mezi pojetím sportu řeckou a římskou společností. Zatímco Řekové, jimž konečně olympiáda patří, sportovní klání pojímali jako estetickou záležitost, Římané sport „bestializovali“ (zde si vypůjčujeme termín z jiné Sloterdijkovy úvahy Pravidla pro lidskou ZOO). Autor si všímá už prvotního rozdílu v pojetí sportoviště: zatímco řecký stadion je neuzavřený a jeho součástí byl i kultický prostor, římská aréna byla bezlítostně uzavřena proti jakékoli možnosti úniku, počítalo se v ní i se smrtí.

Doby řeckého zápolení nahých těl v přímém slunci, naolejovaných k většímu efektu hry svalů, jsou pryč. Vrchu nabylo slovo „funkčnost“, a tak i svaly, vyhnané všeobecně zapíraným dopingem do maximálních rozměrů, nesou jen služebnou funkci, sportovci mají zajistit vítězství. Při takovém pohledu na věc sportu se pak jeví onen tolik diskutovaný problém dopingu srozumitelně, neboť pozornost světa (vnitřního světa sportu i vnějšího světa diváků) se přesunula k výsledkům; a ty je třeba mít pod kontrolou.

Jakkoli je olympiáda podřízena počtářství, myslím, že ji ještě lze sledovat pohledem Řeka: pozorovat figury sportovců podobně jako Polykleitovy sochy atletů, vnímat jejich estetickou stránku, slavnost fysis.  

Zahajovací ceremoniál

Sídliště dnes usíná o poznání pomaleji, olympiáda se rozhoří na opačné straně světa. A tak u televizí pospávají postavy v pyžamech, tu a tam do ticha noci zasyčí pivo. Pořád nic, v Riu si dávají načas. A pak to začne. Ti, co vydrželi, jsou odměnění barevnou show, stovky vlajek a bílých úsměvů se tisknou do kamery. Tam je veselo, probleskne ještě hlavou obtíženou chmelem než padne a ústa posliní pyžamo.