Cesta do Portugalska

Sakra, sakra, sakra! To není možný! Podívala jsem se znovu na návod. Je to možný. Jsem těhotná! Obrázek nelhal. Chtělo se mi brečet.     „Alice! Dělej! Tam sereš nebo co?“ Markéta. Nejlepší přítelkyně.       

„To můžeš dělat doma, tady je jen jeden hajzl a fronta lidí.“

         „Ježiši už jdu prosím tě!“ Zbytek toaleťáku jsem hodila do záchodu a spláchla. V tu chvíli mi došlo, že nemám do čeho pak zabalit ten test a v poslední chvíli jsem zachránila kus papíru, co se přilepil na prkýnko a ještě nebyl úplně mokrý. Zabalila jsem tedy test do něj a strčila ho do kapsy kabátu. Hlavně nezapomenout, že tam je, ať ho nikde neztratím. Nasadila jsem úsměv, abych zamaskovala přicházející pláč a vylezla jsem z kabinky.

„No hurá, a neusmívej se tak pitomě,“ pokárala mě Markéta. Za ní stála fronta naštvaných holek. Zašeptala jsem pardon a šla si umýt ruce. Chtělo se mi utéct domů, ale čekala mě další přednáška a Markéta by mě podezřívala, že jdu domu. Já, která si nedojdu o hodině ani na záchod, abych o něco nepřišla. Co nadělám. Budu tu muset vydržet do konce dne. Což jsou ještě tři hodiny. Hrůza! Musím být statečná! A nebrečet!

 

„A víš kdo je otec?“

„No budeš se divit, bráško, ale můj přítel.“

„Ten je teď v Portugalsku. To jsi od tý doby nebyla s nikým jiným?“

„Cože? Je pryč týden! Co si to o mě myslíš, Ondřeji?!“

„Znáš to, podle sebe soudím tebe. Já už bych náhradu měl.“

„Jsi nechutnej.“

„Řekneš mu to?“

„A jak? Přes skype je to blbý. Potřebovala bych mu to říct do očí.“

„Tak jeď. Do Portugalska.“

„A kde na to asi vezmu prachy?“

„Tak se poptej, jestli tam třeba někdo nejede autem. By tě vzal.“

„To by byla velká náhoda, že by zrovna teď jel někdo autem do Portugalska. A ještě by to musel být někdo, kdo po mě nebude chtít moc velký příspěvek na benzín. Víš, že jsem teď na mizině.“

„No jedna „náhoda“ se už stala. A máš obří štěstí, protože kámoš tam jede na konci týdne. A je v pohodě, ten po tobě nebude nic chtít. Se můžu zeptat.“

„Cože? Kecáš! To by bylo super. Nebo počkej. Musím si to rozmyslet. Jo a tu tvojí blbou narážku na „náhody“ jsem neslyšela!“

„Tak rozmýšlej ségra. Máš čas do pátku. Tik tak.“

„Tik tak?“

„Jo, chceš tik tak?“

„Jasně.“

 

„Ahoj lásko, jak se máš?“

„Super, nějak se ti klepe obraz.“ Dívala jsem se na Daniela. Na jeho obličej přes celou obrazovku mého notebooku. Bude takhle vypadat náš syn? Nebo to bude děvče?

„Už je to lepší?“

„Eh, co jsi říkal, jsem se zamyslela.“

„Ptám se, jestli je to už lepší.“

„Jo, vidím tě krásně. Moc ti to sluší. U oceánu ti to evidentně svědčí.“

„Jsem v Portalegre, oceán je na druhé straně než já.“

„No stejně vypadáš dobře. Budu už muset jít, pa.“

„Jsi v pohodě?“ V jeho tváři jsem viděla podezření. Rychle to vypnout, než na mě něco pozná.

„Jojo jsem, jen mě máma volá na večeři. Miluju tě. Pa.“

 

Hledala jsem na internetu něco o potratech. Pak jsem si otevřela Pravidla moštárny od Johna Irvinga. Na potrat nejdu! Fuj. A navíc to dítě chci. Už je mi 23. A s Danielem jsme čtyři roky. Školu prostě přeruším. Půjde to. Musí to jít. Musím to zvládnout. Bojím se to říct mámě. Jak se na mě bude dívat. Ondra slíbil, že nic neřekne. Řeknu jí to, až se vrátím. Otec dítěte by to měl vědět první a za tím si stojím. Tedy druhý. Po bratrovi. Ale on je moje dvojče. On to prostě musel vědět první.

 

„Au! Že bys mi třeba pomohla,“ okřikla jsem Markétu, když mi spadl kufr na hlavu.

„A jak asi? Možná kdybys neměla tak velký zadek, tak bych tě mohla vysadit, ale takhle. Navíc už máš ten kufr dole. Vidíš, jak jsi šikovná.“ Mnula jsem si bouli na hlavě a představovala jsem si, jak bych ji do toho kufru celou narvala a hodila do řeky. No ona by se tam na rozdíl ode mě aspoň vešla. Ten zadek mám fakt hrozný. Ale teď ze mě stejně bude mamča, tak to nemusím řešit. Diety hezky až se to malé narodí.

„A proč tam vlastně za ním pojedeš? Vždyť se za pár měsíců vrátí. A odjel před chvilkou. To bez něj nevydržíš ani pár týdnů?“ Bylo by pro mě opravdu jednodušší, jí říct pravdu, ale to jsem nechtěla. Ihned by mě posílala na potrat a říkala, jak si zkazím život. Ona modelka myslí jen na kariéru. Mateřství jí nic neříká.

„No prostě mi chybí. Miluju ho. A teď stejně je daleko do zkouškového, takže se nic nestane, když odjedu. Udělám si menší prázdniny!“

„Hm, tak si to tam užij. Ale nemysli si, že ti pak dám výpisky.“

„To bych od tebe ani nečekala, ty sobče.“ Chvíli jsme se na sebe mračily a pak jsme se obě rozesmály.

„Pojď už z toho sklepa pryč prosím tě, nahání mi to husinu.“

„Vždyť už jdeme, kufr mám.“

 

Tak jsem měla sbaleno. Na čtyři dny. Pak se s Pavlem a Tomášem vrátím zpátky do Prahy. Jsem trochu nervózní, že strávím skoro dva dny v autě s cizími kluky, ale nic jiného mi nezbývá. Martin říkal, že příspěvek na benzín nechce, že jede pracovně. Ondra mi půjčil nějaký peníze, takže budu mít snad na jídlo a přenocuju u Daniela. Jsem z toho děsně nervózní. Kufr mi trochu praská ve švech. Možná bych měla ubrat trochu kosmetiky.

Vzpomněla jsem si na mámin kosmetický kufřík, který dostala minulý rok od tety. Ten by se perfektně hodil. Budu si aspoň moct vzít víc šminek a nějaký pěkný hadříky, abych se Danielovi líbilo. Jeden teplý svetr zabral skoro celý kufr. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Otočila jsem se bokem a představovala jsem si, že tam bude bříško. Stoupla jsem si k zrcadlu zase čelem a vzala jsem do ruky svoje malé lentilky a trochu je nadzvedla. Představa až tyhle holky budou větší, zastiňuje i to, že budu mít k tomu celé tělo obalené tukem. Jo, za ty prsa to stojí.

Přemýšlela jsem o svém dítěti. Kluk se bude jmenovat Filip, a holčička bude Natálie. A nikdo mi do toho nebude kecat. Jsem rozhodnutá. Filip podle mého dědečka. Zemřel minulý rok a strašně moc mi chybí. Byl to jediný můj mužský vzor. Pracoval jako chemik a vyráběl léky. Uměl strašně super věci. A všecko opravil a všechno si vyrobil sám. Pamatuji si, jak měl vrtačku přidělanou na stojanu. Vždycky na ní ukázal prstem a řekl „vrtačko vrtej.“ A ona začala vrtat. Až když jsem vyrostla, tak mi to začalo být podezřelé a děda mi svěřil, že měl dole knoflík, který mačkal nohou. Ale on by klidně i něco takového dokázal za pár let. Tomu věřím. Vrtačka, co se spouští hlasem a ukázáním prstu! Třeba to vyrobí jeho pravnuk. A z Natálie bude spisovatelka. Bude se jmenovat po mojí nejlepší kamarádce z dětství, která se pak odstěhovala do ciziny a už jsem o ní nikdy neslyšela. Občas si říkám, jestli bychom ještě byly kamarádky a jaká asi teď je.  

 

„Tak tohle je Pavel a tohle Alice, seznamte se.“

„Čau.“

„Ahoj.“ Stiskl mi ruku. Hned jsem si všimla, že má na předloktí tetování. A pěkný tetování. Žádná hnusná lebka, ale směs takových hezkých klikyháků. Pavel otevřel kufr od auta. Všichni tři jsme se podívali dovnitř. Byl totálně narvaný. Fakt nevím, kam si dám svoje věci.

„Fakt nevím, kam si dáš svoje věci,“ řekl Pavel. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Ten kluk mi čte myšlenky! Začali vytahovat věci ven a nějak to přeskupovat.

„Hotovo!“ Vstala jsem z obrubníku a šla se podívat na ten výtvor. Kufr vypadal, že praskne, ale kupodivu tam byly všechny moje věci a i věci Pavla.

„Akorát nevím, jak se nám tam vejde Tomáš, ale jinak dobrý.“ Tomáš byl jeho brácha. Budeme ho vyzvedávat po cestě v Plzni.     Rozloučila jsem se s Ondřejem. Vypadal, že bude brečet, takže jsem mu vynadala. On je snad horší než holky, když jde o loučení. Mám podezření, jestli není gay. Žádnou holku mi nikdy nepředstavil. Započnu pátrání hned, jak se vrátím. V tom těhotenství toho stejně nebudu mít moc, co dělat, tak se dám na detektivní pátrání. Budu mamča-detektiv! Že bych nakonec syna pojmenovala Colombo? A dcerku Colombice.

 

Dívala jsem se z okénka. Začínalo se stmívat. Zbožňuju jízdu v noci. Všecko tak krásně svítí a je to nádherné. Docela jsem Pavla obdivovala, že mu nevadí jet takhle přes noc. Řídit bych se bála. Ale je to tak krásný pocit. Kolem všichni spí a sem tam narazíme na další auto jinak nikde ani živáčka. V hlavě mi vířilo tisíc myšlenek.

         „Nespi!“ Otevřela jsem oči a podívala se na Pavla. Usmíval se na mě.

         „Já nespím.“

         „No já nevím, ty zavřené oči mě trochu mátly,“ zasmál se. Krásně se smál. Líbil se mi. Škoda, že už mám dítě s někým jiným. S Danielem.

         „A jak dlouho už jsi s přítelem? To musí být hodně dlouho, když takhle za ním jedeš až do Portugalska.“

         „Už jsme spolu 4 roky.“

         „A žijete spolu?“

         „No, tak na půl. Občas spím u něj občas doma. Táta je teď v protialkoholní léčebně, tak jsem si půlku věcí z našeho společného bytu zase nanosila zpátky do svého dětského pokoje a občas dělávám mámě společnost.“

         „To jí nestačí společnost Ondry?“

         „Ale tak Ondra, ten pořád lítá někde po flámech a přespává bůhví kde. A my jsme vždycky měly s mámou dobrý vztah. Nechci jí prostě nechávat moc samotnou. Mám o ní strach.

Když byl táta doma, tak pořád pil a občas mámu uhodil a někdy i mě. Na bráchu si nikdy nedovolil. Jenže teď když je táta v té léčebně, tak mám pocit, že máma brečí ještě víc než předtím. Čekala jsem spíš, že bude ráda, že je ten hajzl pryč, ale ona pořád sedí u jeho oblečení a čichá si k němu, i když je vypraný a cítit může tak akorát aviváž, kterou jsou cítit všecky hadry.“

         „Takže ty tátu asi nemáš moc ráda.“

         „Mám, ale je to těžký. Na jednu stranu umí být fakt úžasnej, ale když se napije, tak je jak jiný člověk. Prostě dvě osobnosti. Jekyll a Hyde.“

         „Můj táta taky pil,“ začal Pavel. „Ale nikdy to nebylo tak hrozný. Jenom večer vždycky chlastal v hospodě piva a pak přišel domu a jednou nepoznal, kde je záchod a nachcal omylem do skříně.“ Vyprskla jsem smíchy a Pavel se ke mně přidal. Nemohla jsem se přestat smát. Bylo mi hned líp.

Začínal mě přemáhat spánek. Myslela jsem na tátu, jak mu tam asi je. Ještě jsem se za ním nebyla vůbec podívat. Až se vrátím, tak za ním zajdu. Slibuju.

 

 

Tomáš na nás čekal s deštníkem a baťohem. S takovým tím dlouhým deštníkem jak je na konci děsně špičatý. Taková nebezpečná věc!      Bráchové se pozdravili a já se seznámila s Tomášem. Tetování neměl, ale měl strašně studené ruce. Určitě tu stojí už pěkně dlouho. A s tím baťohem mě potěšil. Bála jsem se totiž, že první půjde ven můj kosmetický kufřík, pokud nebudeme schopní nacpat všecky věci do auta.

Přesedla jsem si dozadu za Pavla a ten si sedl vedle Tomáše, který teď pro změnu řídil. Nevadilo mi to vzadu. Možná jsem se cítila i lépe. Přeci jen sedadlo smrti mě zrovna moc nelákalo a trošku jsem se bála, když jsem tam seděla. Ale co člověk neudělá pro otce svého dítěte.

 

„Pumpa!“ vykřikl Tomáš. Strašně jsem se lekla. Zachytil můj naštvaný pohled ve zpětném zrcátku a usmál se.

         „Promiň.“

         „V pohodě, jen jsem trošičku usnula.“

         „Tak já vezmu benzín, tak se sejdeme uvnitř a dáme si něco k jídlu?“ navrhl.

         „Supr, musim nutně na záchod.“ Vyskočila jsem z auta a velice nenápadně jsem sprintovala, abych tam byla dřív než ty báby, co se právě sunuly z autobusu, který tam zastavil pár vteřin po nás. Stihla jsem to jen tak tak.

Vedle pumpy byla malá kavárna, kde už jsem viděla Pavla, jak na mě čeká.

         „Kafe?“

         „Dík, to budeš hodnej. Jdu zatím zabrat místo. Jo a vem mi tu obloženou housku se sýrem. Dík moc.“ Sedla jsem si ke stolu, co nejdál od dveří, aby na mě netáhlo. Byla jsem děsně ospalá, ale bylo mi to blbý, protože ti dva vypadali, jak čerstvá ptáčátka. Za chvíli jsem uviděla i Tomáše, jak si šel stoupnout k Pavlovi do fronty. Za nimi stálo pár důchodců z autobusu a vypadali, že se jim předbíhání moc nelíbí. Měla jsem pocit, že to jsou Němci.

Pavel mi přinesl housky i kafe.

         „Kolik ti dám?“ zeptala jsem se Pavla a začala jsem vytahovat peněženku.

         „To je na mě, v pohodě.“

         „Vždyť ani nepřispívám na benzín, měla bych zaplatit aspoň tohle.“

         „Fakt je to v pohodě, schovej tu peněženku!“ Tak jsem jí schovala. Čím víc peněz mi zbude, tím líp.

Tomáš nám vyprávěl o svojí nové přítelkyni, ale já poslouchala jen na půl ucha. Bradu jsem měla opřenou o okraj kafe a teplá pára mi zahřívala obličej. Jen jsem doufala, že to kafe nevyliju.

         „Tak nástup do auta.“ Zavelel Tomáš. Padla jsem zpátky na zadní sedačku. Kafe mě teda moc neprobralo.

 

Tomáš přede mnou spal. Poslouchala jsem rádio, ale už tam hrála jen jednotvárná hudba. Docela to člověka uspávalo.

         „Nechceš tam hodit nějakou jinou muziku?“ Natáhla jsem se k Pavlovi a šeptala jsem, abych nevzbudila Tomáše.

         „Jo, to je dobrej nápad, na zadní sedačce mám nějaký CD.“ Otevřela jsem desky a začala prohrabávat tucty cédéček. Avril, Muse, Pink, Green Day, soundtrack ze Shreka, Shakira. Od každého něco. Jako poslední byla Lana Del Rey. Tu jsem vybrala.

         „Na tady,“ podala jsem CD Pavlovi. Dej tam Video Games.

         „Ta je dobrá. Nemůžeš to tam zkusit dát sama? Potřebuju se soustředit.“

         „Jasný, ok.“ Odpoutala jsem se a nahnula se dopředu k přehrávači. Z Danielova auta jsem si pamatovala, že tam je někde tlačítko, kterým se to celé odklopí a za tím je díra na CD. Pár jsem jich zmačkla, až jsem dosáhla kýženého cíle a krytka se pootevřela. Víc ale otevřít nešla.

         „Prosím, tě. Co dělám blbě? Nejde mi to otevřít.“

         „To je divný,“ zavřel krytku a tlačítko zmáčkl znovu. Tentokrát se krytka neotevřela vůbec. Snažil se lomcovat přehrávačem a dostat ten horní díl pryč.“

         „Kašli na to, budu zpívat já,“ rozesmála jsem se a padla jsem na zadní sedačku.

V tu chvíli se ozvala příšerná rána. Nevěděla jsem vůbec co se děje. Točili jsme se dokola. Všude lítalo sklo. Zavřela jsem oči a modlila jsem se, ať to všecko skončí. Myslím, že jsem i na chvíli ztratila vědomí.

         Když jsem se probrala, auto stálo na všech čtyřech. Sletěli jsme do obřího příkopu. Viděla jsem na Pavla. Z hlavy mu tekla krev. Zadívala jsem se mu na hrudník a snažila se zachytit nějaký pohyb. Žádný pohyb jsem ale neviděla. Udělalo se mi špatně. Tomáš nebyl vůbec vidět. Chtěla jsem si rozepnout pás a natáhnout se dopředu a zkontrolovat ty dva. Potřebovala jsem vědět, jestli jsou naživu nebo ne.

Začala jsem si rozepínat pás, ale překážel mi tam ten Tomášův deštník. Když jsem ho chtěla dát pryč, projela mnou šílená bolest. Ten deštník jsem měla v břiše! Až teď jsem si uvědomila, že jsem celá od krve. Celá ta špička deštníku byla v mém břiše a zbytek mi trčel ven. Chtělo se mi zvracet. Vzpomněla jsem si na svoje dítě a chtělo se mi brečet. Nemohla jsem uvěřit, že moje dítě je mrtvé. Jak s tím budu žít? Myslela jsem jen na svoje dítě. Věděla jsem, že je mrtvé, ale vůbec mi nedošlo, že bych mohla být mrtvá i já. Že bych to nemusela přežít. 

---