Všechna rozlitá mléka

   Chtěl bych i psát. Ponořit se do hloubky černého moře svých myšlenek. Nechat se jím obklopit, nevnímat nic než proudy silných emocí uzavřených kdesi uprostřed hrudníku. Za zamčenými žebry, jako spoluvězeň srdce. Chci zažít ten osvěžující trysk veškerého potlačeného napětí. Tu chvíli, kdy vše krvácí na papír dokud nezůstane jen čistá prázdnota uvnitř vyčerpaných tepen a já konečně můžu začít zase od začátku. Jenže to nejde. Nedokážu psát srdceryvné věty, slastně týrat sebe i oči všech, kdo by po mně četli. Přestože bych rád ztrestal každého, kdo by se snažil pochopit. Nemůžu, když za mým čelem, více a více zvrásněným starostmi i smíchem, je krajina čím dál klidnější. Černí ptáci zuřivě mávající křídly ve snaze dostat se ven z chaosu roztříštěných vln teď klidně sedí, žlutýma očima velikosti korálků vyrovnaně pozorují vodu. Vědí, že po dramatickém přílivu vždy následuje pozvolný odliv. Vlny nelítostně poslané proti útesu zase se spojí v moři, až stečou po ostrých hranách kamene. Možná je to věk, kdo mi brání, vetchý stařec zadržující ruku rozháranému dítěti. Ukazuje, že už není nad čím trpět. Všechna rozlitá mléka zplodila bělavou trávu. Není víc nad čím brečet.