Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mým kritikům

13. 08. 2016

2504

Autor

Movsar

Co je mi čas od času vyčítáno: neživotnost textů, resp. postav; „uslintanost“; „plytkost“. To jsou tři více nebo méně srozumitelné výtky. Rozhodl jsem se tedy mým kritikům odpovědět.

Pokusím se za každým z těch argumentů, aniž bych je a priori odmítl, odhalit prostředí, z něhož mohou vyrůstat.

„Mrtvé postavy“ aneb metafyzika smyslu

V mých miniaturách se jen výjimečně vede přímá řeč. Postavy mezi sebou jen výjimečně komunikují živou řečí. Bylo mi doporučeno, abych je nechal mluvit, a tím je zároveň „nechal obživnout“.

Přisuzování zvláštního významu hlasu je známá věc. Derrida ji vysvětluje ve svých úvahách o fonocentrismu: hlas jako původní oblast smyslu a písmo jen jako stopa po tomto smyslu. Proti tomu je třeba, spolu s J.D., vystoupit a říct, že žijeme právě jen v těch stopách, smysl je v textu přímo, není někde za ním v živé (myšleno přímé) řeči postav. Možná proto mi nechybí dialogy, nemyslím si, že by jejich prostřednictvím byly postavy víc živé, nebo - víc autentické a tím blíže smyslu.

„Uslintanost“ aneb strach z lásky

Klíč ke kritikově argumentu leží v slově samém. Jinak řečeno, kritik se usvědčuje volbou výrazu. Tak tedy: uslintanost. Má tím být pohaněn text jako příliš tělesný, v případě mých miniatur (zejména těch sezónních) je pravděpodobně za jejich nepřijetím i implicitně přisuzovaný úmysl zvěcňovat ženství. Mluvčí se tedy chce distancovat od přílišné tělesnosti, přičemž tak činí za užití výrazu zcela tělesného. Kritik jako by právě dočetl Bataillovu Madam Edwardu a v mysli mu uvízla pasáž, v níž vypravěč popisuje vjemy ze setkání s prostitkou v „oné milostné ulici st. Denis“ jako „pach zadnice a nasliněného břicha“. Kritik jako by si liboval v tělesnosti a zároveň si ji chtěl hnusit. Psychoanalytici poměrně často pracují s odporem v jeho obranné funkci. Je tento argument strachem z toho, co přitahuje až tak silně, že se kritik takové síly děsí?

„Plytkost“ aneb pravda jako hlubina

Mám rád civilistní poetiku. Konkrétní svět mi připadá sám o sobě zajímavý natolik, že k jeho popisu nepotřebuji přemíru metafor a jazykových ornamentů. Zatímco ornamentálnost z literatury vymizela téměř beze zbytku a těžko dnes hledat dekadentní básníky typu Jiřího Karáska ze Lvovic, přehnaná metaforičnost, jdoucí až na samotnou mez srozumitelnosti, je stále v kurzu.

Není zde prostor pro kritiku tzv. hlubinných básníků, stopování motivů a odhalování prázdnoty oněch hlubin jejich básní. Svému kritikovi připisuji archaické pojetí pravdy, totiž pravdy jako něčeho ukrytého hluboko ve „věcech samých“. Takovému konceptu už přibližně sto let nikdo rozumný nevěří. K obratu došlo s tzv. filosofií jazyka (doslova „linguistic turn“), která nám ukázala, že pravda je ukryta jen v naší řeči a bytuje tedy nikoli v hlubinách, nýbrž na povrchu, je jen mezi námi jako mluvčími. Úkol básníka, jakkoli jde o patetický výraz, vnímám spolu s Richardem Rortym jako pokus vynalézt nový jazyk, překonat staré konvence a ustavit nový pohled na věci. A k tomu netřeba pouštět se do hlubin, ba naopak je třeba - všímavě - jít po povrchu světa.

27 názorů

Movsar

17. 08. 2016

Československá literární komunita

Mým kritikům

Autor

27 názorů

Sdílení