Dobré skutky

Dobré skutky
(jaro 1985) 

To je dobře, že mě pustil. V klidu vyperu, zítra to vyžehlím a ve středu budu moct jet rovnou z práce.  Musím se podívat, jestli jsou volný šňůry v kočárkárně, mohla bych to vzít i s povlečením.

Ze schránky vytahuju malou obálku a cestou ze schodů ji rozlepím. 
Otevřu dveře do kočárkárny, prádelní šňůry jsou prázdné. Bezva.

Sklopím oči a přečtu si dvě slova telegramu. 
Matka zemřela 
 

Cože? 

Máma ... CO?!!

Dnes ráno ...?

~ ~ ~ ~

Dělala jsem málo? Mohla jsem udělat víc? 
Vždycky se dá udělat víc!
Co jsem měla dělat? 
Měla jsem být s ní!!!

Už jí nikdy neřeknu, že ji mám ráda. Proč jsem jí to neřekla?!
Už se jí nikdy neomluvím za slova vyřčená v afektu. Jak strašně se za ně stydím!
Bože, proč? Proč máma? Tohle se přece děje těm druhým, ne mně, ne mojí mámě!

Máma! Milovnice života. Gurmet života! 
Klidně bych umřela místo ní, mně život zas tak úžasnej nepřipadá. Kdyby to šlo! 
Mami, proč? Mami!

~ ~ ~ ~

Začalo to nenápadnou zatvrdlinkou v podpaždí. Ambulantní odebrání bulky, za šest týdnů operace.
Mámě se v nemocnici líbilo. Konečně si mohla odpočinout.
Vedle na posteli sympatická, sdílná žena se stejnou diagnózou.
Povídaly si o životě, o sobě.

Mamka se konečně mohla dosyta vypovídat.
Její manželství byl omyl. Poprvé ji to napadlo osm měsíců po svatbě, když ve vysokém stupni těhotenství dostala svou první facku. Svého muže miluje, ale vypadá to, že nedokážou žít ani spolu ani bez sebe.

Neuměli spolu vycházet. Neuměli spolu hledat kompromisy.
Uměli se spolu radovat ze života, ale neuměli spolu řešit běžné provozní problémy.
Neuměli, nebo nechtěli?
Všechno bylo fajn, dokud nedošlo na peníze. Jenomže na peníze došlo každý měsíc!
Táta spravedlivě dělil svoji výplatu, obohacenou o přídavky na děti, na dvě poloviny. Jedna polovina pro rodinu; a ta druhá? „Šetříme přece na auto!!“ 
Máma, s jedním a půl platem, měla co dělat aby nasytila a ošatila tři děti, které rostly jako z vody. Máma, která vyrůstala v hodně skromných poměrech a uměla vyžít z ničeho, najednou nevyšla s penězi.
 
Táta nedokázal pochopit, že tři děti toho tolik prožerou.
Máma nechápala, jak je možné, že muž, který jde rovnou z práce na melouch a vrací se až večer, hladový a smrtelně unavený, nosí domů tak málo peněz.

Nekonstruktivní, nic neřešící hádky na pokračování se staly běžnou součástí našeho života.
V očích táty byla máma hloupá slepice, která neumí udržet korunu.
V očích mámy byl táta ubožák, který neumí uživit rodinu. Anebo možná nechce, což je ještě horší!
Oba přesvědčeni o své pravdě, oba odhodlaní hájit svoji pravdu až ... kam vlastně?

Táta si vynucoval respekt násilím, máma tvrdohlavostí.
Protesty  svých dětí odmítali slyšet oba. V tom se vzácně shodli.
„Co se do toho pletete?  Vás se to netýká! To je jen mezi náma!“
To se zatraceně hluboce mýlíš! Milovaný, nenáviděný, opovrhovaný otče.
„Vy tomu nerozumíte!“
Jo, tak to máš svatou pravdu. Milovaná, nenáviděná, opovrhovaná matko!
Tomu se totiž ani rozumět nedá!

Pocit bezmoci, nedůvěry a odcizení houstl každým dnem.
V tom šíleném světě, který táta s mámou společně vytvořili, jsme měli jen jedinou jistotu.
Věděli jsme, že dřív nebo později to bouchne, ale bouchne to URČITĚ.

Proto umřela? Že jsem ji tak nenáviděla? Šlo to jinak? 
Nechtěla jsem nenávidět! Copak je normální, aby děti svoje rodiče nenáviděly?
Chtěla jsem utéct. Pryč. Co nejdál. Hlavním kritériem pro výběr školy byla vzdálenost. Musela být tak daleko, abych měla nárok na umístění v internátu. 
Hlavně pryč z toho pekla! Pryč a nikdy se už nevrátit! Ať se tam třeba pozabíjej. Blbci!

Ve svém okolí jsem neviděla nikoho, komu bych měla odvahu se svěřit se svými občasnými halucinacemi a s podivnými, nebezpečnými stavy rozdvojenosti. Bála jsem se blázince, v naší rodině velmi frekventované slovo.
Moje psychické potíže se ale nakonec zázračně vyřešily samy. 
Stačily dva školní roky bez křiku a pětadvacet hodin kreslení a dílen týdně. K tomu domácí úkoly představující další hodiny kreslení mimo školu. Nejluxusnější art terapie, jakou by si člověk mohl přát!
Domů jsem jezdila jednou za měsíc. 
„Šetřím na jízdném.“ Jediný argument, kterému rodiče rozuměli.

~ ~ ~ ~

Paní obohatila mámu o znalosti makrobiotiky a podrobně jí vysvětlila, že dostala rakovinu, protože je v manželství dlouhodobě nešťastná. A pokud máma tenhle problém nevyřeší, nemá šanci se uzdravit.

Mamka se z nemocnice vrátila plná odhodlání vybojovat si život za každou cenu. 
Nejdřív ale svolala válečnou radu. 
„Co byste řekli tomu, kdybych se s tátou rozvedla?“
Co bysme tomu řekli? Je nám to u prdele. 
Rozvíst se měla před deseti lety, když jsme je o to snažně prosili. Před tím, než nás naučili nenávidět. 
Rozvíst se měla před pěti lety, když jsme je ještě pořád prosili, před tím, než jsme jimi začli pohrdat. 
Teď už je to buřt. 
Teď pomalu začínáme vylítávat z hnízda a je nám jedno jak si to tady spolu vyřešej. 
No, ale jasně, jestli se opravdu chceš rozvíst, tak jsme na tvý straně. Jestli budeš potřebovat podporu nebo pomoc, jsme tady. 
Nakonec, víme, že by v tom zůstala sama. Všichni tři jsme měli v plánu uletět co nejdál.

V sobotu upekla buchtu a zaskočila s ní za sousedkou ze třetího, jedinou rozvedenou ženou, kterou znala. Vysokoškolsky vzdělaná třicítka se na nic neptala. Nekonečné noční hádky našich rodičů se za ty roky staly legendárním zdrojem zábavy celého sídliště. Za týden přinesla profesionálně zpracovanou žádost o rozvod, chyběl jen maminčin podpis.

Vše proběhlo nad očekávání hladce. Žádný společný majetek, který by stál za řeč, dvě děti dospělé, dcera právně způsobilá dojednat si s otcem alimenty sama, muž je majitelem obyvatelného domu.
Celé to netrvalo ani dvacet minut.

Když jsem přijela ze školy, našla jsem mámu v slzách. 
„Co se stalo? Nerozvedli vás?“
„Ne, něco horšího!“
„To tak brečíš, protože jsi rozvedená?“
„Ne, něco horšího!!“
„Není ti dobře?“ vyděsím se. „Mám zavolat doktora?“
„Ne!“ pláče a není k utišení.
Netrpělivě čekám, až se uklidní natolik, aby mohla říct aspoň pár vět.

„Táta u soudu neřek ani slovo.“
„A to vadí?“
„Nedělal problémy, rozumíš?“
„No, to je snad dobře, ne?“
„Bylo to hned vyřízený. Ani to nebylo tak strašný, jak jsem se bála.“
Usoudila jsem, že nejvíc se toho dozvím, když budu zticha.
„Vyšla jsem ven, z tý soudní budovy, víš. A mě ti najednou bylo tak lehce. Všechno to ze mě spadlo. Já nána hloupá, klidně jsem to mohla udělat už dřív! Mě ti bylo, jakoby ze mě spadla tuna železa. Já se skoro vznášela!"

"Zrovna svítilo sluníčko a já jsem se usmívala do toho sluníčka a bylo mi tak hezky…“
„A pak ...,“ zajíkla se a zase se rozplakala.
„Co se stalo pak, mami?“
„Pak jsem ho potkala!“
„Koho? Tátu?“
„Ne, souseda.“
„Souseda?" Nechápu.
„Bydlí o tři baráky vedle, teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje.“
„No a co je s ním?“
Vysmrkala se, a těžce vzdychla.

„Přišel ke mně a povidá: paní Vojtířová, já když vás vidím, já se na to nemůžu koukat. Nezlobte se, ale já vám to musím říct. Ve městě jste asi jediná, kdo to neví. Ten váš muž vás už pět let podvádí!“
Zalapám po dechu. 
„No ... tak ... teď aspoň s jistotou víš, žes udělala dobře, když ses s ním rozvedla, ne?“ snažím se v tom najít něco pozitivního. „Už ses ho zbavila, je to za tebou.“
„Není!“
„Už jsi rozvedená, už ti může bejt jedno, co kde provádí!“
„Ale on mě celou tu dobu podváděl, chápeš to! Já se tak snažila všechno udržet pohromadě, dělala jsem všechno možný i nemožný. A on?! S ňákou kurvou!“
Zarazím se, tohle nevypadá dobře.
„Mami, na to se teď vykašli. Udělej za tím tlustou čáru.“
„On ale se mnou spal! Přišel od ní a spal se mnou!“
Zajíkne se.
„Pošpinil mě zevnitř! Nejde to umejt ani vyříznout!“
„Mami...“ 
Zavyla jako raněné zvíře a svezla se se židle na zem.
„Celej tejden jsem prozvracela! Nemůžu o tom ani mluvit...,“ vylekaně sleduju, jak se naprázdno dáví.

Ochromeně stojím nad ní a nevím co si počít. Jak se dá odestát, co už se stalo?
Přikleknu k ní a obejmu ji kolem ramen.
„Mami,“ zašeptám prosebně, „to už bylo, teď koukej dopředu. Do sluníčka!“
„Tys o tom věděla?“ podívá se na mě podezřívavě.
Pane bože! Na absurdní obvinění jsem si zvykla tak, že už mi ani absurdní nepřipadají.
„Mami! Jak bych to asi tak mohla vědět!  Naposledy jsme si s tátou šuškali tajemství, když mi byly tři roky.“
Znova žalostně vzdychne.
„Jak by to všechno bylo krásný. Kdybych ho nepotkala.“
„Tomu sousedoj půjdu rozbít držku hned, jak si vzpomeneš na jeho méno!“
„Blanko! Jak to mluvíš!“
No, třeba to s ní nebude tak zlý, když i v tomhle rozpoložení má snahu mě vychovávat.

Omyl. Velký omyl! Matka tlustou čáru prostě udělat nedokázala.
Klidně by mohla žít ještě dalších čtyřicet let.
To by ale musela umět řešit problémy jinak.
Ani by nemusela jinak, stačilo by včas.

Tak to vidíš. K čemu ti to bylo? Udržet rodinu. Držet pohromadě peklo, který nebylo k žití. Ani pro tebe, ani pro nás a možná ani pro něj.
„Co by tomu řekli lidi?! Rozvedená se třema dětma!“
Ach jo, mami. Co by tomu řekli cizí lidi, bylo pro tebe vždycky důležitější, než co tomu říkaj vlastní děti! Stálo ti to za to?

~ ~ ~ ~

Měsíce naděje a klidu střídaly recidivy, týdny v nemocnici, ozařování, ablace, návraty domů a nová naděje. Ze školy jsem začala jezdit domů každý týden. Oba bratři sloužili vlasti, máma byla celé týdny doma sama. Pobyty v nemocnici pro ni snad byly příjemnější, mohla si aspoň s někým popovídat.

„Pacientka na léčbu reaguje dobře. Ale víte, tahle nemoc je vždycky běh na dlouhou trať. Musíme být trpěliví. Maminka potřebuje klid,“ zněla stále stejná útěšná mantra, kdykoliv jsem se odvážila zaklepat na dveře ošetřujícího lékaře.
„Co říkal?“
No jo, co vlastně říkal? Nic.
„Že musíme být trpěliví a že máš bejt v klidu.“
„Ta holka je popleta,“ vmísí se do hovoru teta, „to nejdůležitější neřekne. Říkal, že léčba je úspěšná. Za chvíli už budeš jura, uvidíš,“ povzbudivě se usmívá. „A pak si spolu půjdem zatancovat.“
Mamince se rozzáří oči. Tanec odjakživa milovala.
„Půjdeš s námi, viď?“ obrací se teta na mě. „Už jsi velká slečna. Když mě bylo jako tobě, tak jsem už byla zasnoubená."
„Jó, co my jsme se  spolu navyváděly...“
Nechám je vzpomínat na zlatý časy a je mi dobře.

~ ~ ~ ~

O prázdninách, mezi třeťákem a čtvrťákem, jsme si konečně vydechly.
Opakované kontroly dopadly dobře. Máma se cítila skvěle. 
Už se byla podívat ve fabrice. Nabídli ji místo kontrolorky. Bude sedět a koukat se na odvalující se štoček látky a hledat chyby ve vazbě. O moc lehčí práce než v tkalcovně!
A kupodivu, i lépe placená.
Už se nemůže dočkat. Těší se mezi lidi.

„A při práci budu moct mít na ruce ten prsten, cos mi udělala.“
Raduje se, že bude za dámu.
Raduju se s ní. Je to za námi!
V září nastoupila do práce. Spokojená, šťastná, zdravá.

Zářila obnovenou energií. Dělala veliké plány.
„V létě vymalujem. A koupíme novou ledničku. A nechám vyměnit vanu, v týhle se už loupe úplně všechno!“
Vánoce by bývaly byly nejskvělejší za posledních deset let, kdyby s námi mohli být kluci. 
„Aspoň na dva dny,“ modlila se mamka.
Ale opušťák nedostal ani jeden.
Už koncem května bylo po všech plánech veta.

~ ~ ~ ~

Po maturitě jsem si našla místo pomocné pracovní síly. Bylo to blízko a mohli mě kdykoliv postrádat. Děrovací štítky vždycky mohly pár hodin počkat. Chtěla jsem být po ruce, kdyby bylo potřeba.
A poslední dobou už párkrát bylo.

„My jsme tu sanitku volali už před čtyřma hodinama, když jste tu byla poprvé, slečno Vojtířová. To sem nemusíte chodit každou hodinu.“
„No já bych sem ani nechodila, kdyby ta sanitka přijela.“
„Já jsem tam teď volala a ujistili, mě, že tu sanitku poslali, už u vás určitě bude. Opravdu nevím, co pro to ještě můžu víc udělat.“
Taky nevím. 
Bezmoc. Ta absolutní bezmoc!
Domů ze střediska to beru poklusem, nechci ji nechávat dlouho samotnou. A je možný, že ta sanitka tam opravdu už bude.

Jakmile otevřu dveře, slyším maminčin hlas: „Pročs nám to udělal? Škrtils nás na penězích, jako bysme byly zvířata. Tvoje děti chodily jako trhani a proč? Protože jsi cpal peníze do tý běhny!“
„Ale ta běhna má čtyři děti!“
„A tvoje děti jsou nic? To jsou ti cizí děti milejší než vlastní?“
„Prosim tě ... nedramatizuj to! Otec je vždycky nejistej. Tos nevěděla?“
Dveře do ložnice jsou otevřené. 
„Vypadni,“ zasípu.
Otec stojí vedle postele, nízko sehnutý nad uplakanou mámou. Podívá se na mě úkosem, nerad, že je vyrušuju. 
Asi jí ještě neřek všechno, co potřeboval.
„Vypadni!“ zařvu, až zadrnčí panely. 
Tak vida. Teď se ukázalo, že jsem vynikajícím žákem svých rodičů. Řvát umím na jedničku.

Otec, zaskočen vzpourou, dotčeně odchází. Ve dveřích se zarazí, možná chce něco říct. Silou nahromaděného vzteku, bezmoci a zoufalství do něj strčím a přibouchnu mu dveře před nosem. Kretén!

Vracím se k mámě. Je úplně průsvitná. Po tvářích jí tečou neuvěřitelně obrovské slzy. 
„Za chvíli tu bude sanitka,“ lžu a hlas se mi třese. „Za chvilku tu budou.“
Co mám dělat? Co můžu dělat? Můžu být s ní a bezmocně přihlížet jejímu utrpení. Co mám dělat?!
„Nebreč mami, von to třeba tak nemyslel,“ snažím se ji utěšit. 
Odvrátí  ode mě mokrou tvář. Obě víme, že víc ji už ranit nemohl. Sama stěží polykám slzy.

Chtěla bych ji pohladit, obejmout, ale neodvážím se jí ani dotknout. I pod lehounkým dotekem se její pokožka nervně zacuká, jako bych jí šlehla bičem. Bolí ji i peřina, kterou je přikrytá. Míra její fyzické bolesti přesahuje hranice mého chápání.
„Nemám uvařit čaj?“ zašeptám. 
Téměř nezřetelně přikývne. 
Zaslechnu sirénu. 
„Už jsou tady,“ vyběhnu na ulici a stopuju projíždějící sanitku.

„Jedete k nám, že jo?“
„Ne, slečno, my už jsme plný.“
„Ale já jsem volala sanitku už před čtyřma hodinama!“
„A ke komu?“
„Paní Vojtířová.“
„Aha, tak tady mám záznam, že ta už je vyřešená.“
„Jak vyřešená? Leží doma a má strašný bolesti. Nikdo tady nebyl!!“
„No, to se nedá nic dělat, jak říkám, my jsme plný. Ale zavolám na ústřednu, aby teda někoho poslali.“
„Ale podívat se na ni můžete, ne?“ Jsem odhodlaná zabránit odjezdu lékaře za každou cenu.
Zatváří se otráveně. Na páteční podvečer měl asi jiné plány. Nakonec neochotně vystoupí a líně mě následuje.

Stačí mu letmý pohled, na nic se neptá. 
„Tašku máte?“ Jasně že jo. 
Píchne mamince morfium a kluše do sanitky pro nosítka. Ostatní pacienti vystupují, dělají nosítkám místo. Dva se už zpátky do vozu nevejdou.
„No, já můžu jet svým autem,“ nabídne se soused přes ulici, „tak špatně mně zas není.“ 
Pomalu se štrachá ven. 
„A vás můžu vzít s sebou.“
Pár minut po sanitce opouští sídliště i škodovka pana Bittnera s jedním pacientem navíc.

Sama. Zase sama. 
A co se děje se dozvím až v neděli.

V neděli nevypadala ani trochu dobře.
„Ne, teď mě nic nebolí. Zatím.“
„Už jdi, jsem unavená, chce se mi spát.“

Ve středu byla v plné síle. 
Sprdla mě, že jsem ji v neděli špatně oloupala jablka. Bezva! 
To vypadá nadějně. 

V neděli jsem se u maminčiny postele potkala s tetou a sestřenicí.
Máma byla viditelně unavená. Držela mě křečovitě za ruku.
„Blani, slib mi, že se usmíříš s tátou.“
Škubnu sebou. Ani náhodou!
„Já jsem mu už odpustila. Všechno.“
No, to gratuluju.
„Vám táta přece nikdy nic zlýho neudělal!“ naléhá.
Nevěřím svým uším! 
„Táta je jedinej člověk, kterýho máte, na to nezapomeň!“ 
A co mám jako sakra dělat s fotrem, kterej si není jistej, jestli je vlastní?!
S fotrem, kterýho za celou tu dobu ani jednou nenapadlo se přijít zeptat jestli náhodou něco nepotřebujem?!
„Máme ještě tebe, mami.“
„Já už tady možná dlouho nebudu.“
„Co je to za řeči, přeci se uzdravíš! Doktor to říkal!“
Teta se ke mně pohoršeně otočí a výrazem tváře mi němě nařizuje: Nedělej to ještě horší!
Má pravdu, někdo tady musí mít rozum. Slib vynucený nátlakem je neplatný.
„Blani, slib mi to!“
„No jo, slibuju.“
Z nemocnice odjíždím v roztrpčení. Kdy už mě, konečně, přestanou vydírat?!

V pondělí jsem v práci celé dopoledne probrečela.
„Jestli se necítíte dobře, tak můžete jít domů,“ navrhne mi vedoucí, „dnes už stejně žádný štítky nepřijdou.“
S vděkem přijímám, nerada bulím na veřejnosti, ale dnes nějak nemůžu přestat. Aspoň v klidu vyperu. Připravím na středu čisté prádlo.
O půl hodiny později sedím tady na gauči ... 

... hm ... 

... jak jsem se sem dostala?

... poslední, co si pamatuju je, že jsem stála v kočárkárně ...

Telegram se válí na koberci, za okny je tma.
Z letargického bezčasí mě vytrhne zvonek.
„Teto?!“

„Holčičko! O nic se nestrachuj, už jsem všechno zařídila. Ráno jsem poslala telegramy na vojenskou správu, s farářem jsem už domluvila obřad a zítra objedem to ostatní. Teď se vyspi.“

Vyspi? Vyspi?! To je vtip?

~ ~ ~ ~

Jsem nějak neskutečně vystrčená z děje. Nechám se posunovat, dělám, co mi řeknou, nemyslím. 
Na maminčině posteli už leží někdo jiný. 
„Ona na vás myslela až do posledního dechu,“ slyším hlas pacientky, která jediná byla přítomna v okamžiku maminčiny smrti. „Pořád jen dokola opakovala moje děti, co moje děti, moje děti. Netrpěla dlouho, nebojte.“
Tyhle milosrdný lži! Sama vím nejlíp jak dlouho a jak moc trpěla, kurva život. Musím vypadnout na chodbu, potřebuju se posadit.

Něco podepisuju, přebírám tašku, peněženku, klíče, hodinky, ... prsten.
Vybírám rakev, kytku, věnec, parte ... parte už měla teta připravený, prý by to tak mamka chtěla. Neprotestuju.

Jsem nepřirozeně unavená. Sedím u tety na gauči a tiše pláču. Pomalu mi začíná docházet, co se vlastně děje.
Teta mi donesla čaj a posadila se do křesla.
„Řekni, Blaničko, že ty jsi až do konce věřila, že se uzdraví?“
Vytřeštím na ni oči. No jasně že jsem věřila, že se uzdraví! Všichni jste mě v tom utvrzovali! Co jsem si měla myslet jinýho?
„Já jsem si to myslela, nechtěla jsem ti nic říkat. Víš, ono už nešlo nic dělat. Byla to jen otázka času.“

Nechápu. 

Jak dlouho to věděli? Kolik času měli na to, aby se připravili na tenhle den? A Blanička? Ta může klidně dostat palicí mezi oči! Proč ne? Vždyť je to jen dítě! A kluci?! Kluci na vojně? To jsou taky děti? Věděli to? Nebo taky dostali perdu?
Všichni kolem se mohli připravit, čekali, jen děti nedostaly šanci se se svou mámou rozloučit!

Možná jsem se zrovna nechovala tak dospěle, jak situace vyžadovala a možná byla moje víra v uzdravení opravdu dětinská. 
Ale do prdele i pětiletý dítě má snad právo říct naposledy svoji mámě miluju tě!
Nebo ne?!