Bauzug

BAUZUG je obytnej vlak železničního stavitelství a drážní montér je pravej vidlák

                Chlapi od bauzugu mi připadali jako kovbojové . Nezlomný samorosti, který pokládali koleje, vlastně páry a výhybky. Nezbytně k tomu potřebujete vidle (na podhazování štěrku) a pořádnej půlmetrovej francouzák na utahování matek na pražcích. Hojně se chlastalo (po práci) a obrázek byl vždycky dost  podobnej.

Poloprázdnou knajpu obsadilo dvacet šlachovitejch galejníků – pikolík nanosil v rychlym sledu tři čtyři pivní rundy - sem tam ruma – na to někdo vyvolal konflikt a místní hejsci dostali přes držku. Trochu to zavánělo žízní po krvi nebo spíš potřebou dokázat si, jsem na světě taky a nejsem jen tak leckdo. Samej císař z propitý grešle. Jednou jsem to zavinil i já sám. Blbouni mi nakukali, ať klíďo klofnu řádskou kozatou babu vedle u stolu. Tlachala s dvěma libovejma floutama. Říkali jí Medvědice.
Usmál jsem se na ni a větou : „Ahoj medvědice, seš pěkná holka“, se nadzvedlo osazenstvo jejího stolu. Než její parťáci stačili hnout brvou – vztyčili se nadržený rváči a svoji kořist na místě a bez milosti zmastili. Chuť na medvědici mě přešla, když Fáňa ochotně přeháněl, kdo všechno a jak moc ji píchal.

                V listopadu náš budovatelskej vláček zamířil na nádraží ve Veselí nad Lužnicí. Bydleli jsme tři v půlce vagónu a na celý soupravě  byla skutečně zajímavá squadra azzura. Chlapům bylo od dvaceti do šedesáti a krom šéfa vlaku, jeho zástupce, kuchaře a mě – seděli všichni aspoň jednou v chládku. Přeborník i 12 a půl roku. Zkrátka rozkošná partička do drsnejch plískanic.

                Lilo jako z konve, úplný vodní provazy, a my odpoledne skládali páry z podvozku jeřábem. Dva nedobrovolný specialisti (včetně mě) lítali bez zajištění nahoru dolu po 4 nebo 5 metrů vysokym dortu kluzkejch pražců, o kolejnicích nemluvě. Uvazovali jsme lana, artisticky uhejbali vzduchem při zvedání nákladu, přilepeni ke spodním patrům štosu pár. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Součástí našeho bauzugkomanda byla i dvojka romů. Starej cikán a jeho synek, možná vnuk? Už nevím. Starej chlastal závodně flaškový pivo (nastřádal víc než 700 lahví a čekal, až zdražej obaly ve výkupu – snad se dočkal) a vypadal na sedmdesát, ale mátl zmuchlanou kůží. Tipuju ho na pade.
Mladej byl přece jen syn, teda jestli nebyli bráchové J Makal jsem s nima 3 dny a v pohodě. Můj pracovní nástroj byl půlmetrovej francouzák na utahování matek na pražcích. Vyráběl jsem prču, ved jalový kecy a cigoši se smáli a pokřikovali na mě :
„Utahováku!“
Byli rádi, že s nima někdo hraje rovinku.
„Chlapi, vždycky se mi líbilo jméno Gino. Co vy na to?“

A oni – „Proč ne, Gino.“
Od té chvíle se mi plnil sen být naoko taliánskej frája. Vyskytl se Gino. O pár let později mi někdo prozradil, že Gino je oblíbená značka spodního prádla. Nevím, proč mi to říkal, kokot.
                Ve veselský nádražce posedávali pacienti u rezavý vody a po očku se dal sledovat maloměstskej cvrkot naočkovanej drážníma zákazníkama. Minulej pátek se mi cestou do Varů zjevil fajnovej exemplář dvacetiletýho štíplístka. Vlasy jako pochcaná sláma, prsíčka do ruky, úsměv od ucha k uchu a hlavně – krev a mlíko. Zdravej venkovskej originál. Její novej princ na ni pokorně čekal,
když se vracela z turnusu.
Dvě randíčka přinesly do společný kasy spoustu váchnivejch hubanů i něžnejch doteků, spíš omaků. Škoda, že jsem měl - v tý době – v hlavě šukometr. A v tom si to do pochrupující špeluňky přihasí rozparáděná krutě hezoučká cikorka. Pátrala po to svým chasníkovi a vypadá to, že ho nalezla. Chudáka.
Klimbal  na židli – pod obraz vymóděnej. Všichni ztichli a ebenová kráska zúžila zorničky. Nakvap obešla stůl, čapla poctivej půllitr do drápků a řízla ubožáka do temene, vší silou rozlícený šelmy. Všude krve jako z vola a krígl se rozstříkl po lokále. Záhy se nádražní knajpa vylidnila. Sbalil jsem svou průvodčí a po krátký špacírce ji zatáhl do našeho vagónu.
                Šukání potichu - jako lví pšouk – je sice náročný na pozornost, ale zase vnímáš každej rušivej pohyb, každej milenčin vzdych. Kolegáček se ovšem stejnak probral ze sna a se slovy :
„Koukej mi to mladý maso na chvíli pučit, když už ji přitáhneš domů.“
Naznačil jsem svý gazelce, jestli má chuť přesunout se ke dvoumetrovýmu, stodvacetikilovýmu hovadu s mělkou lebeční schránkou, hodící se na snad  na průvan mezi ušními boltci. V králíčkovi zůstala jen malá dušička a bylo třeba ji ubránit fůrou keců. Nakonec jsme zvedli kotvy a vypadli.
                Bauzug byla důležitá škola života, ale  když jsem se o přestávkách na sváču nebo oběd vytasil s velkým sešitem plným poznámek a dat k přijímačkám na historii na pražský fildě, začli mi říkat študent. A bylo po Ginovi. Italskej hřebec měl po žížalkách.
(11.8.2016)