On court off court pokračování

Tak vážení nezoufejte, tohle je finále! Teda, no, kdo ví...

15/

Já jsem ale nedočkavá, vzala jsem si auto a jsem v klubu dřív, než je třeba. Stojím opřená o hranu terasy, a přehlížím areál, kde skoro nikdo není. Je docela horko, a v tomhle teple chodí na kurt jenom takoví blázni, jako jsem já. Možná by bylo lepší si lehnout do lehátka a opalovat se, je jich tu kolem dost. Porozhlédnu se a svůj nápad hned zrealizuji. Položím si nohy na protější židli, kšilt čepice si stáhnu do čela a zavřu oči. Jak jinak, než že okamžitě usnu.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudil mě chlad dopadajícího stínu. Asi jsem usnula příliš tvrdě, zmateně mžourám proti slunci na vysokou mužskou postavu oblečenou v krátkých džínách a rozevláté košili. Stejně jako já má do čela naraženou tenisovou kšiltovku.

„ Ahoj, Romano! Není ti něco? Jsi v pořádku?“

Najednou ta postava už nestojí, ale sklání se ke mně a odvážně mi sahá na brýle. Úlekem si je rychle chráním, abych aspoň na chvíli mohla zůstat za nimi schovaná.

„Ahoj, co ...tady... děláš?“ koktám a krve by se ve mně nedořezal. Jak je možné, že je Robert tady? Měl být přece ještě pryč, nebo neumím počítat? Rozespalost a šokující překvapení ve mně způsobí nebývalý zmatek. Vyskočím z křesla a překotně si začnu sbírat svoje věci.

„ Víš, čekám na Zuzku, chtěly jsme jít hrát, ale asi se na to vykašlala, když je tak teplo.“

Robert je překvapený mým koktavým projevem, zmateným poskakováním kolem lehátka a opatrně uhýbá ze strany na stranu. Je mi trapně a nejradši bych se neviděla.

„ Hele, nech toho,“ rázně na mě houkne a vezme mi bag z ruky. Položí ho na zem a chytí mě pevně za ramena. Zůstanu stát jako socha. Robert mě rychle pustí, pak mi opatrně sundá brýle a položí je na stolek.

„Nemám rád, když nevidím do očí člověku, se kterým mluvím.“

Chvíli se o ně snažím bojovat. Možná mám oči plné pylu anebo prachu, který zvedl vítr, nebo jsou to slzy radosti, co nechci, aby viděl. Nebo mám strach, že mi nahlédne do duše a uvidí všechny mé prohřešky a znovu mě opustí.

 Bojím se, tak strašně zoufale moc se bojím toho, co řekne nebo co udělá. Vždycky jsem platila za člověka, který si ví rady v každé situaci a vždy se chová sebejistě a suverénně. Ale v Robertově přítomnosti nic z toho neplatí. Jako bych před ním byla nahá, tak moc se stydím, že nedokážu formulovat souvislou větu. Tiše stojím a přeju si, aby v mém mlčení bylo všechno, co neumím popsat a o čem jen básníci dokážou zpívat ve svých verších. Jsou ve mně uvězněna slova, která bych měla říct, ale neumím je nalézt.

 „ Jsem rád, že tě vidím, chci říct, jsem rád, že jsi v pořádku. Měl jsem o tebe strach.“

Jeho vlídný hlas rozbíjí mučivé ticho a nabízí mi pomocnou ruku. Bezděčně uhýbám očima a pohledem bloudím z místa na místo.

„Ztratila jsi řeč?“ zeptá se. Prstem se lehce dotkne mé brady a otočí si mou tvář k sobě, abych se mu musela dívat do očí. Opatrně se na něj usměju.

„No aspoň, že rozumíš, co říkám, když neumíš mluvit,“  dodá rozpustile a v očích mu běhají třepetavé jiskry škodolibé radosti.

 „ Já…, “ cosi ve mně dusí moji výřečnost.

„Taky jsem moc ráda, že tě vidím,“ vyletí ze mě po chvíli.

 Robert se na mě dívá vážným pohledem, možná chce, abych viděla jeho oči, věčně ukryté ve štěrbinách úsměvu. Ale já už poznám, že není tak vážný jak vypadá; v tom pohledu je i troška radosti, nebo si to aspoň myslím. Znovu se usměju a začnu s ním hrát hru, kterou začal. Možná se mýlím, možná to není hra, ale já chci, aby to byla hra na lásku. Vím, že mi ji nevyzná přímými slovy a taky vím, že mě neobejme, dokud se věci mezi námi nevyjasní. Ale stejně tak nabývám dojmu, že jeho přítomnost tady není náhodná, že vlastně nic, co s ním souvisí, není náhodné, že je to zkrátka osud.

Opatrně volím slova, kterými bych ho pohladila, aby to poznal a hlavně cítil. Jeho nepatrná zdrženlivost je vzrušující tím nejkrásnějším způsobem. Zdá se mi, že si přeje, abych s ním laškovala, a ve zvuku jeho slov se mé obavy rozplývají a mění se v nebeský pocit úlevy a štěstí.

Pak si ale uvědomím, proč jsem tady. Nervózně kouknu na hodinky, protože pokud jsme měly hrát, Zuzka má nejvyšší čas, aby dorazila.

Rozhlédnu se kolem a pak se skloním ke svému bagu a začnu hledat telefon.

Robert mě zaujatě pozoruje, a když pochopí, co hledám, zarazí mě.

„Nevolej jí,“ řekne mírně, „ já jsem s ní mluvil, ona nepřijde.“

Nechápavě na něj zírám; hrozně pomalu mi dochází skutečný význam té kratičké, nepatrné věty.

„Ty jsi s ní mluvil? Proč?“

Robert mlčí. Nechce mi odpovědět? A pak mi to dojde. Oči se mi při tom podlijí slzami a brada se zachvěje potlačovaným dojetím. Naše setkání tedy není jen náhoda?! On věděl, že tady budu, nebo že sem přijdu, věděl to, protože to vědět chtěl, přál si potkat se se mnou naprosto vědomě, ne jen náhodou, tak jako jindy.

On mě hledal…a našel… spící na lehátku…

Nejsou na světě slova, která by mohla opsat to, co cítím. Jak osika svým listím prozrazuji svůj třas, i když ona nemá emoce, tak jako já, které by ji rozechvěly. Když si uvědomuji, že muž, kterého jsem ještě nedávno neznala, převrátil můj život na ruby, že netoužím po své práci ani po úspěchu a poctách, že mi obyčejné chvíle připadají nevšední a ty výjimečné jsou fádní, nemohu uvěřit, že on teď přišel za mnou. Ne z povinnosti nebo proto, že jsme měli sjednanou schůzku, ale proto, že přijít chtěl.

Celou dobu mlčí, možná čeká, jak na jeho slova budu reagovat, když už mu nekladu ty hloupé otázky. Dívá se na mě a v tom pohledu je něha, která přetéká mezi námi, aniž by se mně dotýkal. A mně to stačí. Mé dojetí roste a stoupá jak oblak dýmu nad sopkou, i ve mně uvnitř je takový žár, a já přijímám jeho tichou výmluvnost jako zázrak, dar, který jsme dostali při zrození, abychom dokázali vnímat i ty nejnepatrnější gesta a výrazy, stejně dokonale jako vyřčená slova, a rozuměli jim a přiřazovali jim ty správné významy. Něco obrovského, nějaká neviditelná aura obklopující nás kolem, mne unáší v houpavých kruzích do výšky, odkud zhlížím na své pozemské bytí jako na cosi malého a nevýznamného a já vlaju a plápolám jak zástava na stožáru, tisíckrát bičovaná větrem, a přesto stále s neutuchající silou rozdávám svou krásu na odiv. V této výjimečné chvíli si přeji jen jediné. Není to fyzický kontakt ani vyslovení hlubokých myšlenek, které se zapisují do dějin a lidé si je opakují jako moudra starých mudrců. Nic z toho nechci. Fascinuje mne, jako už mnohokrát dříve, jednoduchost a krása, která se v ní ukrývá.

Čekám, jestli Robert něco řekne, a když to udělá, v plném rozsahu se potvrdí mé obavy, že umí číst moje myšlenky. Dosud se nepohnul z místa, vítr mu cloumá košilí, kterou si v letním horku zapomněl zapnout, a pak nenápadně špitne:

„ Nemáš chuť na zmrzlinu? V Itálii jsem ji jedl pořád, tady sice tak dobrou nemají, ale osvěžit by nás mohla, nemyslíš?“

Mistrná smeč! On opravdu dokáže nakukovat do mé kuchyně, kde vařím svá přání. Jen doufám, že vidí úplně všechno, i to, že bych ho za tahle slova chtěla obejmout.

„ Mám ráda vanilkovou, ale tady žádnou zmrzlinu nemají,“ naznačuji, že jsem pochopila a přijímám změnu programu na dnešní odpoledne. Tvářím se, že se před chvílí vůbec nic nestalo a že emoce, které ve mně rozbouřil svým nenápadným vyznáním, lze přejít obyčejným hovorem o zmrzlině.

Robert se usměje a pokrčí rameny: „ Tak půjdeme někam jinam.“ Při těch slovech posbírá moje věci a natáhne ke mně ruku. Chvíli jen oněměle sleduji jeho chování, suverenitu s jakou vzal můj bag na rameno i podanou ruku. Jako bychom tohle udělali už tolikrát, že se není proč divit, je to normální. Vede mne přes vestibul klubovny; jeho ruka je horká a silná, má drobná dlaň v ní zmizí jako nic. Venku pak někde v řadě aut cvaknou zámky, Robert otevře kufr a hodí tam můj bag. Pak obejde vůz z druhé strany a jako správný gentleman mi přidrží dveře, abych mohla nastoupit.

16/

S rozechvěním čekám, až se usadí do křesla řidiče. Nikdy bych si nepomyslela, že by tenhle okamžik mohl být tak vzrušující. Je to jakási demonstrace síly nebo moci, která mužům nedovolí, aby v jejich přítomnosti žena řídila, možná snad proto, aby ženu ochránili, protože schopnost ovládat silné stroje je výsadou mužů, možná proto, že jako řidič nese zodpovědnost, nebo je to jakási forma nadvlády, které se žena dobrovolně podvoluje. Zvláštní, naprosto běžná věc, přesto s tak hlubokým podtextem. Alespoň pro mě, v této chvíli to tak cítím, a je to moc příjemné.

Robert se zatím pohodlně uvelebí, sundá si čepici a hodí ji na zadní sedadlo. Rukou si prohrábne vlasy a očima mě pohladí po tváři. Netuší, jak jsem šťastná, jak je mi jeho jednání příjemné a že mi vůbec nezáleží na tom, kam teď pojedeme. Stačí mi, že je tady, rozhodný a přímý, že nečeká na moji volbu a neptá se, co budeme dělat nebo kam pojedeme. Jsem mu za to vděčná a můj cit k němu to posouvá do vyšších sfér. Je ještě obrovská spousta chvil, které jsme spolu neprožili a strašná spousta věcí, které jsme spolu nedělali. A jsou i takové věci, které jeden bez druhého dělat nemůžeme. Když na to pomyslím, usměju se šibalsky pod vousy.

„Můžu se zeptat, kam jedeme?“ zkouším ho, ačkoliv je to v rozporu s tím, co si myslím. Takové my ženy vlastně jsme. Pořád napadáme to krásné, co prožíváme nebo co máme nedůvěřivými otázkami a podezřívavými pohledy, a vůbec si neuvědomujeme, že je mnohem jednodušší a příjemnější věci jen přijímat.

Robert se na mě zašklebí, ale neodpoví a s potutelným úsměvem otočí klíčkem v zapalování. Když motor naskočí, dlouze se na mě zadívá a pak jeho nádherné oči zmizí za černými skly brýlí.

„ Nech se překvapit,“ řekne tajemně, zařadí rychlost a auto začne pomaličku vyjíždět z parkoviště.

Po očku ho sleduji. Soustředí se na jízdu a já se zabývám představami, co bychom spolu mohli dnes prožít. Ale jen pouhá jeho přítomnost je tak vzrušující, že od těch úvah raději upustím. A taky proto, že vím, že jsou mezi námi nevyřčené věci, o kterých zatím záměrně mlčíme. Napadne mě, jestli teď třeba není vhodná doba o nich začít, ale nejsem si tím docela jistá. Většinou každý problém hned rozebírám a řeším, ale teď nechci mluvit o ničem vážném, nechci pitvat naše předchozí nedorozumění, chci jen prožít bez přetvářky a zbytečných slov obyčejné chvíle. Je to zázrak, že se tu Robert objevil a ještě větší, že nepřímo přiznal, že mě hledal. Takže neodjel do Itálie proto, aby se mi mohl vyhýbat ani proto, že by souhlasil s názory ostatních, že ho zničím a odkopnu? Je tak krásné, vědět, že je tady, vidět ho, slyšet jeho hlas… jsem ztracená, když ho miluji?

Mé myšlenky se rychle rozplynou, když vůz zahne do boční uličky a zastaví před nechvalně proslulým Modrým kocourem. Když jsem tu byla naposledy, zdálo se mi toto místo jako stvořené pro schůzku s Robertem, ale dnes to cítím úplně jinak. Poplašeně se na něj podívám a ve tváři mám dotaz, jestli to myslí vážně. Robert se na mě vlídně usměje a pohled do jeho očí mě na chvilku uklidní.

Přesto vstupuji do podniku se smíšenými pocity, a když si mohu vybrat místo, volím to nejvíc zastrčené. Chci být šťastná nebo aspoň spokojená, místo toho mi stres zase drancuje útroby. Své pocity zřejmě přenáším i na Roberta, najednou je strnulý, ta tam je rozhodnost, se kterou mě vlekl přes vestibul. Sedíme beze slova. Já vedu svůj vlastní boj a on zřejmě taky. Zachrání mě servírka, která přinese naši objednávku, a já ochutnám svou letos první zmrzlinu. Sladce mě studí na jazyku, ale když si všimnu, že Robert je pořád vážný, rozlije se mi chlad do celého těla. Očima pořád kamsi uhýbá a sleduje něco za mými zády. Chci se ohlédnout, abych zjistila důvod jeho nepokrytého zájmu, ale zarazí mě: „Ne, teď se neohlížej!“ Robert skloní hlavu ke kávě a dutě pokračuje: „ U baru je někdo s kamerou a foťákem a dívá se k našemu stolu.“ Pak na mě upře dlouhý tázavý pohled: „Ty jsi v tomto městě asi opravdu hodně známá, že?“

Prudce se ohlédnu a tělem mi cloumá stejný vztek, který ve mně vyvolalo jeho odmítnutí po setkání s Danielem. Cvakání spouště mu sice dá zapravdu, ale fotografa znám a jeho přítomností se necítím nijak ohrožena. Je to cvok, který si myslí, že ze mě bude dobrý byznys, tak fotí za každých okolností. V tomto případě určitě není důvod se znepokojovat. Časopis, který ho živí, není tak oblíbený, jak by si on sám jistě přál. I když mi to není příjemné, pokouším se Roberta přesvědčit, že se vlastně nic nestalo a omluvit se mu za to, že se možná díky mně, objeví někde na veřejnosti jeho fotka.

„ Asi pořád budeme někde na někoho narážet, že?“, procedí chladně a ve tváři má zas ten divný prázdný výraz. Zhluboka si povzdechnu.

„Bohužel, tohle je jaksi moje součást, jen si nejsem jista, jestli zrovna o tohle stojíš. Můžu tě ujistit, že já o to nestojím, a jak jen to jde, snažím se určitým místům vyhýbat. Je mi líto, tohle je jedno z nich.“ 

Na chvíli se odmlčím, ale vyvolaná zlost je, zdá se, dobrou emocí proto, abych už konečně řekla něco na svoji obhajobu. Já si přece nemusím nechat líbit tohle ponižování, já přece nejsem patník, na který každý může plivnout, kdy si umane!

„ Bylo mi příjemné, když jsi mě tak trošku unesl z klubu a chtěla jsem, aby ta chvíle byla taková, jaká byla, jenže…“

„ Jenže?“ opáčí Robert úpodrážděně.

„Jenže mám pocit, že to kvůli mně se zase všechno zvrtlo.“  Usrknu kávu.

„Myslíš si, že kdybych tě začala upozorňovat na případné nebezpečí, které na nás může někde číhat, že by to bylo stejné? Že bys mě vůbec naložil do auta?“

Snažím se vážnost situace otupit odlehčeným tónem i svojí poslední poznámkou. Robert se neochotně usměje a přizná, že mám asi pravdu. Pustím se do dalších výčitek.

„Jestli chceš být se mnou sám, tak pojďme někam do lesa, ale ani tam ti nemůžu zajistit úplnou odloučenost. Možná bychom pana Kince mohli zaměstnat nějak užitečněji, třeba v klubu, dělal by fotky pro nás, a dal by mi pokoj.“

„ Ty ho znáš?“ zeptá se Robert překvapeně.

„Samozřejmě, že ho znám! Copak si myslíš, že jsem úplně na hlavu?  Že se opájím svojí slávou a vyhledávám jen možnost, jak se víc a lépe zviditelnit?“

 Nevěřícně zavrtím hlavou a pobouřeně dodám:

„Každý pisálek a fotograf a nakonec i řada mužů, kteří se nějakým způsobem o mě ucházeli, si myslí, že pokud jsem známá, že jim jaksi patřím, že si na mě mohou dělat právo a osočovat mě v soukromí i na veřejnosti. Ale tak to není, Roberte, já nejsem ničí majetek, i když nemám rodinu ani muže, který by se mně zastal.“

Robert se stáhne do sebe:“ Promiň, takhle jsem to nemyslel.“

„Aha,“ vykřiknu nakvašeně, „ ty jen posloucháš, co druzí o mně říkají, a hledáš, čím potvrdím jejich slova, abys jim mohl dát za pravdu.“

Najednou ztratím řeč a zklamání, které mi moje vlastní slova přinesla, mi nabídne myšlenku, jestli tu opravdu chci zůstat. Jestli by nebylo lepší, kdybych se vzdala citu, který mi od začátku jen ničí život.

„Myslela jsem si, že jsi jiný, že zkusíš sám zjistit, co je pravda.“

Dívám se do těch neuvěřitelně svůdných očí, které mně tolik fascinují, dívám se do nich a najednou mě naplní tak silné emoce, že jsem odhodlaná postavit se všem protivenstvím, dřív než mě dostihnou a zlomí mi vaz. Riskuji nebezpečný tah.

„ Možná by bylo lepší, kdybychom se již nevídali. Ani jednou to nedopadlo dobře a já mám pocit, že za to můžu. Že jsem to já, kdo vždycky všechno zkazí. Promiň. V tom případě tady nemám co dělat.“

Při těch slovech jsem přesvědčená, že to skutečně udělám a rázně vstanu od stolu.

Mé nečekané rozhodnutí Roberta zaskočí, vidím, jak je zmatený, přesto bleskurychle vyskočí, až židle za ním s rachotem nadletí a zastoupí mi cestu. Jeho silné ruce mi sevřou prsty a z hrdla se mu vydere zdrcený povzdech: „ Ne, neodcházej!“ V uších mi zazní jeho prosebně něžné škemrání, kterým mě lákal na diskotéce ven ze sálu. Srdce mi poskočí a rozběhne se jako bláznivé.

„ Prosím tě, odpusť mi, to já jsem neuvěřitelný blbec,“ pokračuje zkroušeně. Hlava mu klesne na hruď, a když ji znovu zvedne má v očích tolik lásky a bolesti zároveň, že bych ho chtěla utěšit, aby se už netrápil, jako bych to nebyla já, komu je páchána křivda.

„ Máš pravdu, všichni mě před tebou varovali, a já ti nedal příležitost, abys jejich slova mohla vyvrátit. A místo, abych se tě zastal, tak na tebe útočím, jako bys byla něčím vinna.“

Odvrátí tvář a pohrdavě se sám nad sebou ušklíbne: „A pak je mi pod psa a hledám příležitost, jak se ti omluvit.“

Sleduji ho se zájmem i zlobou, když si uvědomím, co říká, ale v koutku duše chápu jeho rozpolcení. Taky se ve mně něco sváří a někdy si nejsem jista, co zvítězí.

„Tak vidíš,“ řeknu pomalu, „ dohadujeme se kvůli fotografovi, a proč? Vzal jsi mě sem na zmrzlinu, to není žádný závazek, a pokud ti tahle situace vadí, už se nemusí nikdy opakovat.“ Přímý nátlak mívá největší účinek, protivník musí jednat rychle; většinou řekne pravdu, protože není připravený lhát.

„ Ale já bych chtěl… vlastně jsem tě dneska hledal, abych se ti omluvil za svoje příšerné chování. “ Při slově příšerné zvedne vysoko obočí, až se mu svraští čelo a vrhne na mě prosebný dlouhý pohled. Sedám si zpátky na židli. Najednou mě má výmluvnost opouští a nechci, aby ani on nic říkal. Aspoň na chvilku. Déle mlčet stejně nedokážu.

„Nechceš už přestat se mnou bojovat?“ zeptám se nenápadně i s určitou dávkou sebevědomí.

Pootevřeným oknem sem zvenčí dolehne křik jakési dvojice a pak kvílivé skřípění brzd. Poplašeně se ohlédnu, ale přes dav lidí není vidět, co se tam děje. Kincl vybíhá na ulici, je zřejmě přesvědčený, že tam uloví lepší fotky, než tady se mnou, což jen potvrdí má předchozí slova o něm. Je slyšet vzrušenou hádku několika lidí, ale ta se za chvilku rozplyne. Tohle vyrušení však mezi nás dva vnese tolik potřebný klid.

Skloním hlavu a dopiji poslední zbytek kávy. Zmrzlina se během naší rozepře roztopila, těžko by mohla odolat všudypřítomnému vedru. Chtěla bych si ji ještě vychutnat, vybírám ji lžičkou, a jak ji nesu k ústům, pokapu si celé tričko. Robert se pobaveně rozesměje. Kouká na mě, jak se snažím kapesníkem vyčistit skvrny, pusu roztaženou od ucha k uchu a z jeho pohledu srší jiskry, které mu radostně poskakují po tváři.

„Myslím, že jste se polila,“ řekne tím známým sladce medovým hlasem, opře si lokty o stůl a dlaněmi si podepře bradu. Už se nestydím tak zoufale jako poprvé, navíc vím, že tahle situace má pro mne určité výhody, zvlášť když se Robert kouká tak zblízka. Zaujmu stejnou pozici jako on a s předstíraným rozčarováním se mu zahledím hluboko do očí.

 

                                             

---