Srážka

Starý Lojzek kymácivě, jako by váhal, zda má jít dál, šel kolejišěm k svému domku. Šedivé vlasy mu trčely zpod staré, umaštěné hučky.

Starý kabát špatně seděl na kulatých zádech, dlouhé ruce jako lopaty komíhaly podél cajkových , roztřepených kalhot. Na jednom rameni, nezbytný ruksak.  Nosíval si v něm potraviny.

       Lojzo, okamžitě odpal, každou chvíli pojede rychlík!

Rozléhalo se ze stavědla.Signalista Milan div  nevypadl z okénka a málem si ztrhal hlasivky, ale Lojzek nedbal.Kolébal se pomalu dál, neslyšel ani supění blížícího se vlaku. Nevnímal nic, byl opět hluboce ponořen do svých myšlenek. Svět pomalu plynul mimo něj ,jako cizí živel, kam nepatří.

      Milan už nekřičel. Ustrnul v bezmocné hrůze. Měl touhu zavřít oči a jako když se zaklapne kniha, vymazat nevyhnutelnou situaci.

Vlak houkal stále zběsileji. Strojvůdce Lojzka viděl , ale bylo jasné, že se mu nepodaří zastavit. Z protější strany se blížil osobní vlak. Nejdříve začaly lítat na všechny strany láhve piva, rohlíky, sypala se mouka. Lojzek ležel bezvládně mezi první a druhou vlakovou cestou. Klobouk se válel vedle něj, ruksak zmizel. Ruce i nohy , hlava, vše se zdálo být v pořádku, nic nechybělo. Najednou Lojza zašmátral rukama  po zemi a pomalu se začal zvedat. Prsty si utíral prach z pomazaného obličeje. Obrátil se směrem k nádraží  a z  jeho namodralých, zkřivených úst se draly hrubé nadávky":

     Darebáci! Zatracené svině! Grázli!

Nebylo jasné , komu byly adresovány, ale ze svého pomateného snění byl Lojzek radikálně probuzen.Jen zázrakem jej rychlík nestrhl  jako jeho ruksak. Ani stopa  po nějakém zranění. Jen nepatrné oděrky na rukou a obličeji. Pomalu, s námahou, jako by zkoušel , zda může chodit, vydrápal se po mírném svahu na cestičku. Celý se chvěl vnitřním napětím , drkotaly mu i zuby.Téměřúplný blázen , ale uvědomil si , jakému nebezpečí  unikl jen o vlásek.Pomalu se blížil k domku , v němž bydlel s téměř slepou manželkou. Hned , jak otevřel dvéře , s radostným štěkotem se na něj vrhnul jeho pes.Vyskakoval vysoko a olizoval mu nos, ruce.

     Manželka neviděla Lojzkovy podrápané ruce a obličej . Sháněla se po ruksaku a bohapustě láteřila":Kde máš ruksak? Kdes ho zas nechal, ty starej vožralo?Lojzek se na manželku ani neppodíval a tak, jak byl , zalezl do postele. Manželčino nadávání , s občasnými výkřiky, vůbec nevnímal. Filoména, Lojzkova manželka, ještě nějakou dobu vedla vzrušený monolog, pak zmlkla a začala uvažovat, co se to s Lojzkem stalo, že si ve dne lehl do postele.

     Je to čím dál větší blázen.Co si jen počnu , až se úplně zblázní. Už tak jsem si sním užila víc než dost.Proč jsem se s ním trápila. Proč jenom jsem neodešla, ještě když jsem byla mladší.Představovala si, jak asi by vypadal jeho a její život, kdyby se rozešli. Co by asi Lojzek zkusil od cizích lidí. Co by si beze mne počal?  Přistoupila k pposteli, zlehka se dotkla Lojzkova ramene a přikryla jej peřinou, která se svezla téměř na zem..S hlasitým Na pi ,pi, pi,na!,šla nasypat slepicím. Den, stejný jako všechny během mnoha posledních let, se pomalu chýlil ke konci.