Pilotní kurz pro neplavčíky

Pilotní kurz pro neplavčíky

Po revolučním kvasu se Československo probudilo do radostných svobodných zítřků, rodinné stříbro všichni naoko opustili a bylo odstrčeno na území nikoho a každýho. Zahraniční investoři se užuž klepali na zákon umožňující vykupovat českou zemědělskou půdu i na tzv. velkou privatizaci konkurenčních českých firem. Některý zvlášť prohnilí komančský baroni bez ostychu zatřásli naducanejma kasičkama „svejch“ národních podniků a bezejmenní šediví státní ředitelé a náměstci přes noc metamorfovali ve vážené majitele a členy představenstev privátních akciovek. Fialový sáčko, mokasíny, bílý ponožky a culík ve vlasech. Ve frontě na rychlou škváru se do první řady protlačili i solventní veksláci a prominentní pinglové. Měli fůru známostí a to je v Čechách dodnes to echtovní know how. A malí živnostníci předskokani, který objevili kouzlo nepotrestanýho manka v pravou chvíli. Každej přičinlivej pracant se prostě staral o svý příští, jak uměl, mohl a směl nejlíp (často i když nesměl). Ne, že by všechno bylo fake, ale hnusu se vylily kýbly a nakonec jsme pyšný na německou Škodovku v Mladý Boleslavi.

I já zkusil vykoumat, kterak dojít s trochou štěstí k majetku podle pravidel. Investiční banky rostly jako houby po dešti a předháněly se v nabídkách laciných a všem dostupných úvěrů. Vrátil jsem se domů – do Karlsbadu – a začal se spolužákem snít, kterak koupíme restauraci Jitřenka se 3 patry bytů. To se krásně přemítalo J. Můj podnikatelský projekt přívětivé restaurace měl prostou zásadu : levně nakupovat – dráž prodávat – pozdě platit faktury a vše s úsměvem. První jednání v komerčce vyznělo nadmíru slibně. „Náš“ vymodlený kšeft v centru Varů, pár kroků od Becherovky, spadl do privatizace za 3,5 milionu korun. Přátelská návštěva u úvěrovýho specialisty nás přesvědčila o správném směru našich aktivit. Něco ve skrytu duše mi sice říkalo, že ten nažehlenej paňáca je možná větší hochštapler něž my dva – budoucí dlužníci, ale i milionáři čekatelé. Pět nebo šest mega není žádnej problém. Podporujeme růst – pomáháme začínajícím podnikatelům – budujeme střední třídu. Blá, blá. Májový hesla.

S Vášou jsme měli jasně daný role ve firmě : dva majitelé 50 na 50. On, vyučenej military kuchař – vládce kuchyně a já ukecanej nýmand – šéf placu a nákupu. Ale … Kam čert nemůže, tam nasadí ženskou. Váša se doma poradil s manželkou a povídá :
„Ty vole, já nemůžu bejt zavřenej v kuchyni. Taky bych rád mezi lidi – nosit pivo a tak.“
Já na to : „No problém, seženeme dobrýho kuchtíka, ty na něj dohlídneš a budeš lítat po restauraci a vše bude OK.“

„A kdybych kasíroval já?“ Vykřikl jsem radostí.
‚„Paráda Vášo. Ty na place kasíruj, já budu nakupovat a zajišťovat provoz, mzdy … a co nám bude chybět?“
A pak to přišlo. „Mluvil jsem se ženou. Ona se bojí, že bychom mohli zkrachovat a tak se jí do toho úvěru moc nechce.“
Zastříhal jsem ušima. „Alee, a jak si to naše podnikání doma představujete?“
„No, že bys vzal ten úvěr pět milionů TY, protože já mám ženu a dítě. Ale šli bychom napůl …“
Byl jsem plnej elánu, nezměrný chuti, napumpovanej bojovností tygra a nejspíš i s jistou neznalostí ověnčenou naivní blbostí. V tý chvíli to všechno bouchlo. Odešel jsem z nultýho jednání představenstva hypotetický firmy a Vary přišly o bláznivýho krčmáře. Obrátil jsem se k privatizaci zády a šel jinam. Měsíc jsem kalil ze spoření. Naši mi ukládali na knížku na heslo, ale to pro zkušenýho dobrodruha není překážka. Po hodince váhání mezi 5 alternativama jsem zašel do banky, u přepážky vyplnil formulář s heslem a ejhle. Pomíjivej úspěch. Tehdy jsem měl v Práglu Marušku. Kladla mi na srdce, abych začal po škole a vojančení pracovat, když už nechci hromadit miliony byznysem. Říkám si, co už. Nějaká chlapská práce se najde. A do cesty se mi postavil bauzug.