Společná řeč

Jistota rána

Jistota rána: tisíce nových zpráv z domova a ze světa. Snad aby se vědělo, komu právě zvoní hrana. A internet rozezvučí kyselé hlasy diskutérů, stačí holá věta. Už je to jak v úlu. Med nečekej.

Humanitární bombardování

Co je to za existenci, když třicetiletý člověk zvedne telefon, namíří ho do prostoru a hledá pokémon? Tak tedy jugoslávský pár. On má kšiltovku, ona květinkové plavky. Nerozumím jim, ale docela jistě vedou primitivní řeči. On jí možná sděluje, že pokémona neulovil, ona kontruje, že nevadí, že by si stejně raději dala pleskanicu. Říkám si, že slavné „humanitární bombardování“ nejspíš nebylo dost humantitární.

Člen dozorčí rady

Na dé jedničce to stálo a teď pospíchá na dozorčí radu, sděluje komusi v kvasu metra muž pod uzlem kravaty. Pak vyběhne z podzení Muzea do babího léta a už někde točí volantem světa. Hlasuje, prolévá se kávou a nahlas uvažuje o dovolené, váhá mezi Bali a Jávou. Cosi zapisuje do diáře a poroučí si ještě jednu minerálku. No a pak běží zpátky do metra, na sběrné parkoviště a zas točí volantem a komusi sděluje, že pospíchá z dozorčí rady a že na dé jedničce to stojí…

Společná řeč

Výročí okupace z roku 1968. Z rádia jdou písničky Karla Kryla. V Turecku malý islamista roztrhal padesát svatebčanů bombou. A z Ria budou hodinu po půlnoci vysílat závěrečný ceremoniál olympijských her. Malá bilance: někdo je stále na stráži před vlkem, ještě 25 let po jeho totálním vyčerpání a vyvanutí; jiného před pár hodinami rozmetala výbušnina; a další se chystá oslavit stříbrnou medaili v hlučném baru. Nabízí se úvaha, jak moc jsou si lidé vzdálení. Pořád ale stojí za to hledat, jak ty osudy sblížit. Třeba nechtějí, řekneš. Jenže žijeme v jednom světě a bez solidarity to jde jen těžko. Klíč leží nejspíš ve společné řeči: mluvit o věcech a nacházet na těch cestách podstatná místa: místa shody.