Výstup na OLYMP čili okusíme ambrózie, nektaru je dost.

Výstup na OLYMP čili okusíme ambrózie, nektaru je dost.

                Naši čutálisti na Mistrovství Evropy v Rakousku a ve Švýcarsku díru do světa neprokopli. Čech pustil tři buřty Turkům a postup ze skupiny se rozplynul. Zoufalý výsledky plodí zoufalý činy. Sebral jsem ženu a omylem i tchýni odjeli jsme vlakem z Prahy přes Bělehrad do řecký Soluně. Odtud busem pod Olymp. Nebudu líčit opejkání šunek na slunci nebo denní porce piv a kýblů zmrzlin. Jedna událost za zaznamenání stojí. Po týdnu vlažnýho pobytu jsem se rozhodl k radikální změně a svejch vymazlenejch 105 kilo posílám na tři kilometry vysokej sedmivrcholovej Olymp. Sídlo řeckejch bohů. Mně bohatě stačí vyšplhat na Skalu 2.866m (nejvyšší Mytikas má 2917m). Na dvanáctihodinovou pouť jsem se vydal se zkušenym plzeňskym horskym turistou Tomem a jeho půvabnou teenegerkou Alenkou. Ta blažená představa, že nechám ukňouranou tchýni alias švígrmutr na pospas manželce a sám vyrazím na trek ve skoro ideální sestavě. I svatej Antonínek z Padovy by šel radši na kajícnou pouť. 
                Večer před výstupem jsem prošel desítky krámků pro marnivý turisty, s cílem obstarat vhodný vybavení na vysokohorskou tůru. Propriety, bez kterejch se nahoře neobejdeš. Nejdřív mě upoutala námořnická čepice pro kapitány Kormorány. Dobrej kup za 4 eura a poslouží i jako stínítko. Pár, asi 20, plechovek rakouskýho nicmoc piva bylo samozřejmostí. Pořídit si tsipouro (cipuro) – 45% kořalka z vína s anýzem – jako pomocníka pro boj se vším, co nemůžeš zrovna zvládnout, se jevilo nezbytností. Rozum velel vzít jen dvě ¼ litrovky. Víc bych nepobral. Foťák mám, brejle též.
                Po pátý ráno bylo za Litochorem slyšet praskání pivních plechovek, jak jsme se začali zbavovat vypitýho nákladu. V půl šestý, ještě za tmy, jsme ve složení -  kámoš, dcera a já – dosáhli prvního opěrnýho bodu Prionie ve výšce 1.100m. Na startu jsme o 3 minuty první a určitě nejvíc naládovaný, páč bylo nutný k pivku upít i cipura pro posílení ducha a těla. Asi 3 hodinky si to štrádujeme vzhůru do kopce, po celkem pohodlný klikatý stezce, na turistickou chatu – Refuge A ve výšce 2100m. Orientačních tabulí a map není třeba. Červená značka svítí do dáli a směr označuje i řada hoven od mul. K vrcholu lze stoupat i podle čichu. Cink cink, slyšíme zvonečky, neklamný znamení blížící se karavany mulích dělníků. Na treku potkáš spoustu milovníků špacírování v horách, ale i idiotů, který maj nepřekonatelný nutkání bejt všude vidět a slyšet. Je dobrý vzít s sebou aspoň 2 litry tekutin. Heslo, který nepodceňuju a příležitostně otvírám další plešku. Nabízím i Tomovi a Áje. Bohužel si nejen vzali, ale i vylohnili. Taky není moc mazaný lízt nahoru, když jančí bouřky. Slyšel jsem, že si tam blesky občas otevřou střelnici a sem tam trefí i zvědavýho výletníka.
                Už jsme na odpočinkový chatě. Za euro a půl si tu můžeš sednout na lavici a jíst vlastní zásoby nebo skočit na klozet čůrat. Menu nás nechává v klidu. Kluci jsou v poho a skautka to zmákne mezi keříkama. Těch ovšem stoupáním dost mizí. Zavdali jsme cipuro a  poslední pivko. Už teplý.

                Ještě 750m výškovýho rozdílu. Horskej vůdce kráčel svižně, kobylka poskakovala a radovala se a starej opilec začal s trpkým úsměvem hekat. Prozřel jsem ve výšce Lomnickýho štítu. Ležení u pípy a mačkání kláves na compu ti na fyzičce vážně nepřidá. Skala byla náhle deset kilometrů daleko i vysoko. A ty blázni už se těšili, jak z ní seběhnou a vyklusaj na Mytikas. Závěrečných 200 výškových metrů se rovnalo porodu suchýho půllitru. Počítal jsem nahlas kroky po patnácti, nato po deseti a vždy zastavil a jako se rozhlížel a vůbec hledal cosi.  Místo dechu jsem používal průvan krku, vždyť moje plíce ležely v prachu pětset metrů za mnou. Krize postoupila tak daleko, že jsem si proti všem zásadám odměňování lihopičů lízl cipura ještě pod vrcholem. Já byl hotovej. Tom už trůnil na bodu zlomu. Kde je Alenka, proběhlo mi kebulí. Zlatíčko se pro mě vrací! Pro kámoše z mokrý čtvrti, pro přítele v nouzi, pro svýho špekatýho prince. Už je u mě. Mrkla na mě a já cítil, že mi dobila baterky. Hecnul jsem se a poslední metry se po holym svahu plazím po čtyřech, jako pejsánek za svou královnou Maud. S kapitánskou čepicí na hlavě, zarostlej mořskej vlk, položil jsem svůj dopolední život - po šesti hodinách - na Skale, ve výšce 2.866 metrů nad mořem.
                Pohled z vrcholu byl dost výmluvnej, a tak jsem se ani na kraj sešikmený placky nehrnul. Pár fotek a ležím na sluníčku znaven jak spařený prase. Kámoši pelášili za bobříkem Mytikasu. Já věděl jasně, co si právě můžu dovolit. Jen rychlej sešup dolů – od bohů mezi lidi. Pestrá směs turistů z různých zemí se střídala u tabulky s výškovou kótou. Až si mě všimnul bodrej slovenskej koumák. Vrtalo mu hlavou, proč mám na hlavě námořnickou čepici na vrcholu Olympu. No jo, napadlo mě. Asi vypadám jak ulítlý pako, ale opanoval jsem se. Kapitánka naštěstí novotou nevoněla, důkladně jsem ji propotil a pořádně zasvinil. Měl smůlu, už jsem pookřál a měl jsem chuť na taškařice. Povídám, že takový výstupy do velehor jsou pro mořskýho psa šíleně vyčerpávající. Málo kyslíku, málo vody, nikde pevná paluba. A kapitán čepici neodkládá, než při odpočinku na lůžku. Ještě deset minut jsme si hezky plkali o lodních strastech a právě když jsem se otíral o Kolumbovu Santa Mariu, která ztroskotala na Haiti, vysvobodila mě z osidel lehkovážnosti zvědavcova manželka. Ještě mi upřímně zamávali a já, starej ukecanej plavajzník, se styděl za svou lež. Dosyta odpočatej jsem se zařadil po Ájin bok.
                Posíleni posledním ¼ litrem cipura – vyrazili jsme spolu na běh z Olympu. S ohledem na šotolinu, ne nijak zbrkle. Vyklusávačka, ale dost na to, aby tatík neviděl, jak Alence příležitostně mrknu na výstavní zadeček. Prostě byla furt o chlup rychlejší, ale držel jsem se za ní statečně jako klíště. Z vrcholu je dobrý zmizet do 14 hodin, potom se kazí počasí a máš před sebou ještě pět hodin sestupu. Zas zvonečky a muly. Naše dvojka ji přelítla jak vítr. Najednou mi bylo o patnáct let míň a já věděl, že už magořím. Možná nebylo chytrý docvaknout zbytek kořalky, ale když se zapalujou lejtka na čtyřicítce, je to fuk. Útočí na nás žíža. Poslední dva kilometry letíme o závod až na parkoviště v Prionii. Oblehli jsme pramen a hltáme ledovou vodu jak ratlíci. Teď by bodlo jedno orosený. Počkali jsme na Toma a čepovanym Mitosem slavnostně zakončili dnešní tůru.