Caveman - Open-air one man show

Když slyším, že jeden herec dokáže hodinu a půl udržet v bdělém stavu tři sta diváků, navíc že se budou smát od začátku do konce, až jim potečou slzy, vzbuzuje to ve mně oprávněnou nedůvěru. Dokáže člověk brečet smíchy devadesát minut v kuse? Jakýkoli člověk? Začněme tedy od Adama, v našem případě vlastně od pračlověka.

Představení "Rob Becker's Defending the Caveman" bylo poprvé uvedeno v roce 1991 a v USA je viděly více než dva miliony plačících diváků. Později si Caveman vydobyl úspěch i v mnoha dalších zemích od Jihoafrické republiky, v níž se z vedrem vypařených slzí tvořila v hledištích mlha, až po Island, kde hlučně dopadající kroupy slz rušily umělcův monolog.

„Proč jsou chlapi takoví kreténi?" vyslechne jednou hlavní hrdina rozhovor dvou žen na večírku. Co jim na to má odpovědět? Třeba: „Nemůžu mluvit za ostatní chlapy, ale já osobně jsem kretén z těchto důvodů…“ Ne, to říci nemůže. Odzbrojen zvláštním druhem ženské logiky rezignovaně odchází domů, kde podléhá mystickému zážitku. Noří se hlouběji a hlouběji do minulosti, potkává všechny své předky až do pravěku a náhle dosahuje osvícení. Po návratu zpět do současnosti se snaží společnosti vysvětlit příčiny partnerských nedorozumění. A proč muži nejsou kreténi. To vše s využitím několika málo rekvizit.

Autor, který studoval antropologii, prehistorii, psychologii, sociologii a mytologii, zakládá svoji teorii na nesprávné premise - že muži se vyvíjeli jen mezi muži a ženy jen mezi ženami. Odlišnosti ve způsobu myšlení pochází tedy již z pradávných dob lovců a sběraček. Ženy, jakožto sběračky, kooperovaly. Chodily po lesích společně, na všem se vzájemně podílely a participují dodnes. Muži, coby lovci, byli vždy soupeři. Jejich způsobem komunikace bylo a je vyjednávání.

Když skupina žen sedí u stolu a dojdou oříšky, kdo se pro ně zvedne? Všechny. Jdou do kuchyně, společně otevírají pytlíky, leští mističky, doplňují oříšky a tlachají. Dojde-li ke stejné situaci v pánské společnosti, nezvedne se nikdo. Vyjednávají: „Já je koupil, já jsem je otevřel, já je přinesl na stůl, já jsem se díval na televizi…“ Nejslabší argument prohrává. Jájsemsedívalnatelevizi se musí zvednout a donést nové oříšky. Co se však stane, pokud sedí u stolu ženy i muži společně? Dochází k rozporu. Muži začnou vyjednávat: „Já oříšky koupil…“ Korporativní reakce žen: „Kretén!“

A to je v zásadě princip, na kterém je celá hra postavena. V několika modelových situacích se dozvíme, jak se liší lov orgasmů od jejich sběru, proč ženy při nakupování sílí a muži šílí, kde má muž v domě vlastní pokoj, jak se liší ženské přepínání programů televize od mužského, že denní zásoba slov muže je dva tisíce slov a ženy sedm tisíc, kolik má žena mozkových hemisfér, proč muž neříká kamarádovi, že má v nových džínách sexy zadek a manželce: „Nazdáááár ty stará pí*o, kam dnes vyrazíme?“

V zájmu zachování pravdy nutno říci, že současnému divákovi představení nepřináší nic extra nového. Kus plyne, děj se děje, herec hraje, zpívá, tančí, zručně zachází s rekvizitami - radost pohledět, to ano. Člověk zmlsaný internetovými moudry však nachází v textu pouze dávno slyšené floskule, otřepaná klišé a vyčpělé genderově laděné šprýmy na notoricky známé situace. Devadesát minut v kuse. Proč to ale k sakru publikum pořád tak baví?

Mám vypozorováno, že každou společenskou akci navštíví významné procento lidí, kteří se tam jdou nudit. Tentokrát se nenudili, nebo to skvěle maskovali. Nenudila se ani postarší, řekl bych středověká slečna o rozměrech ropného tankeru, která s výrazem magistrátní úřednice usedla přede mne. V jedné ruce držela hamburger, ve druhé dvoulitrovou lahev vody a voněla, jako by se místo intimspreje postříkala biolitem. Přiznávám, v přírodním divadle v těsné blízkosti rybníka jsem její prozíravost ocenil. Žádný komár se neodvážil přiblížit. Ani neobvyklé množství nápoje nevyšlo nazmar.  Co slečna vypila, to nakonec vybrečela. Smíchy. Všechny ženy brečely smíchy. Celé představení. Devadesát minut v kuse. Chápete to - autorem scénáře je muž, režisérem je muž, hercem a hlavním hrdinou je muž, přesto se chechtají, řičí, chlámou a řehní především ženy.

A muži? Ach ano, muži. No muži se, řekněme, usmívali. Mnozí trpce, neboť pochopili skryté poselství celé té taškařice, totiž že ženám se nezavděčíte ani podlézáním, ani intelektuální či fyzickou převahou, ani předstíráním, že jste žena.

Rob Becker ukazuje jedinou cestu - udělejte ze sebe kreténa.