ESC #13: Oznámkuj svého šéfa

Sotva jsem si pípl příchod, přiskočil ke mně šéf, strčil mi do podpaží šišku uherského salámu, do ruky mojito a připálil vanilkový doutník. Kdybychom byli v komiksu, vydechl bych několik obláčkových otazníků. Takhle jsem se jen zaraženě zakuckal.

„Jak se máme…“ vytáhl z kapsy sešit v kroužkové vazbě. Na každé stránce bylo 9 pasových fotografií zaměstnanců z našeho patra. Studoval jednu po druhé a střídavě mi hleděl do obličeje, dokud se nezastavil na páté straně, „…Michale?“

„Zzz-zaskočeně?“ vymačkal jsem si do sklenice limetu.

„Víš, že za mnou můžeš kdykoli přijít. Svěřit se,“ chytil mě za rámě, dovedl na pracovní místo a nastavil mi výšku židle tak, aby moje kolena i lokty svíraly pravý úhel.

„Dobřeee…“ nechápavě jsem se podíval na Pixela, který měl nohy ponořené v masážním lavoru a za zády zpocenou Thajku, která se marně, ale statečně pokoušela rozhníst jeho deltový sval. Jen se usmál a pokynul hlavou ke kalendáři.

„Tak,“ tlesknul šéf asi o 2 vteřiny dřív, než mně samotnému svitlo. „Ještě než vás pozvu do zasedačky na suši raut, rád bych vám rozdal takové krátké dotazníky.“ Oběhl nás a před každého položil okopírovanou A4ku. „Je to každoroční formalita. Nařízená vedením. Hodnocení vašeho nadřízeného. Nijak nad tím nebádejte. Rychle to prolítněte, ať vám nevystydnou krevetové špízy.“

„Nemá to být elektronicky?“ přihlásila se Sylva zpoza zbrusu nového akvária se závojnatkami, které dostala ráno od šéfa jako pozornost. „A anonymní?“

„Letos to uděláme na papíře,“ trval šéf na svém. „To je furt samej ajped a kundl, a k čemu jsou pak teda stromy?“ ukázal soucitně na náš fíkus. „Musej si připadat úplně zbytečně.“

„Dávají nám kyslík,“ špitl Patrik.

„Ticho,“ šéf po něm hodil krevetový špíz. „A anonymní to je. Se nepodepisujte. Kdo nechcete.“

„A co když to i tak poznáte?“ zeptala se Pavlína.

„No, ty se tak boj. Však s ním šu–“ zapomněl se Pixel, ale hned to v něm trhlo. „Šu–“ Otočil se na Thajku v zádech. „Šu-nžu? Můžeš ještě trochu přitlačit tady pod lopatkou?“

„Copak jsem nějaký grafolog?“ zasmál se šéf, aniž zvedl koutky.

„Kam vůbec zmizely všechny naše post-it lístečky?“ rozhlížel jsem se po pracovních stolech.

„U… klízečka… je…“ šéf si stlačil pravou kapsu saka, „…musela vyhodit. Kvůli bezpečnosti práce. Mohli jste se o ně pořezat. Nebo je vdechnout.“

„Vdechnout,“ zopakoval jsem.

„To víte,“ pokrčil výmluvně rameny, „EU.“

Senior account Alfons se chytil za hrudní kost a svalil se na koberec.

„Vidíte?“ pokýval šéf káravě hlavou. „Vdechnul ho.“

„Jestli to nebude spíš tím,“ odtušil Patrik, „že Alfons měl na tom lístečku napsáno, kdy má brát léky na srdce.“

Alfons cosi chroptěl a cukající nohou kopal do odpadkového koše. Šéf mu hodil pod stůl štangli uheráku.

„Proč mám tady dole v rohu napsáno slabě tužkou AVLYS?“ zeptala se Sylva.

„Tak už ticho, třído. Otočte papíry. Je čtvrt na deset. Máte na to 15 minut,“ šéf zapálil vonné svíčky, pustil Bobbyho McFerrina a zmizel ve výtahu.

Otočil jsem papír.

To, co jsem uviděl, jsem musel naskenovat, abych to zachoval pro příští generace.

Celým openspacem se šířila vlna nevěřícných pohledů.