TRHovecká symfonie z místa činu

TRHovecká symfonie z místa činu

                      První samostatný vánoce jsem oslavil stánkovým prodejem knih na trhu na kulaťáku i na Bělohorský v Praze. Tehdy se probouzela má živnostenská krev z babiččina rodu. Letní taškařice odnesly vlaštovky do Afriky a v kapsách se proháněl vítr. Od října do vánoc jsem střílel bestsellery Dicka Francise, nůše kuchařek, rozhovory herců a celebrit, první Manuely – telenovely … Nejdojemnější chvíli jsem zažil na Malovance s Vlaďou Menšíkem. Ke stolku, kterej se prohejbal pod vahou děl, přistoupila mladá krásná žena. Uchopila knihu, mlčky otevřela a rozplakala se. Zjihl jsem až na kost. Stáli jsme u stánku sami dva. Podívala se na mě  a začala vyprávět svůj niternej  příběh. Martina Menšíková.
                      Čtyři roky po sametu jsme si ještě mohli dovolit prodávat pod otevřeným nebem nový knihy. Hlad po literatuře, velkých obrázkových encyklopediích a reedicích zakázaných knih nám umožnil velmi slušný obraty. Webová dálnice v rozpuku, PC doma každej neměl a mobily v síti NMT nebyly ještě dostupný pro většinovou společnost. Můj profit se pohyboval od 10% z prodeje + speciální benefity nad 10.000 obratu denně. Ve slepých dnech kilo-dvě. Klasika 3. V prosinci pětibába a vejš. Jezdil jsem i na výběry titulů do velkoobchodů a dařilo se. Kapitál volal, přijď si pro mě.
                      Pořidili jsme stánek s cigárama a alkoholem, to byl frčák. Odstupný 40 tisíc jsme mořili 8 měsíců, aby nestál kšeft. K tomu kvelb  s ponožkama a už bylo nutný zaměstnávat študáky per huba. To už byla jiná liga. Nezřídka se stávalo, že se objevil maník a povídá tajemně :
„Něco mám.“
Většinou se jednalo o zboží bez kolků, pašovanou ale i pančovanou vodku nebo kradený zboží ze supermarketů. Kafe nosily holky. Hrály s ostrahou marketu hru na těhotnou mámu, často jim to prošlo, ale nakonec se chytily svou nenažraností do pasti. Tři nebo čtyři 1/2kilovky za půl nákupky. Nevezmeš a vysměje se ti spokojenej konkurent o 4 stánky vedle. Ovšem chlast, to byla jiná káva. Musels hlídat ověřený zdroje a odhánět bílý koně-fetky, co jim bylo šumák, jakou sračku prodaj. Jednou přijel frajer a že má šmakézní vodku. Stoličnou. Moje oblíbená značka na přelomu 80. a 90.let. To si naběhl. Přitáhl 4  krabice a čekal, že mu vycvaknu kilo za každou lahev. Za socíku stála 85, po 92. roce kolem 125 Kč, ale lítaly tady ve velkym skleněný fejky. Rotrhl jsem krabici - vytáhl flašku – otevřel a napil se... Nezmohl se na slovo a zíral na mě jak vopařenej ratlík.
„No co čumíš, vem si tu pančovanou srágoru a zmiz odsud.“
Zachoval se jako pára nad hrncem. Echo samozřejmě dostal celej tržní lid. V tom jsme drželi basu. Nikdo neměl zájem o každodenní kontroly od čojky. Zvlášť, když na jeden ofiko dodák prodáváš kamion zboží. Rumík se vozil ze skladu u Prahy o 10-15Kč levnějc než klasika. Ale kvalitou muselo  všechno sedět.
                      Jindy se zjevil gebící se Usáma a podává mi skoro kilovej kompot za 10Kč. Smál jsem se taky. Prej papája. Otvírák už bruslil na oválu plechovky. Velký dužnatý žlutooranžový  plody. Vynikající. Sežral jsem s kolegyní hned celou pikslu a svýmu novýmu obchodnímu parťákovi zacáloval za všechno , co měl s sebou. Deset  plnejch beden - 160ks po 8 Kč. Do večera jsem střelil 20 plešek. Maruška nemohla děti od hrušek papáji odtrhnout . Mohamedán se už neobjevil.  Za pět dní jsem prodej zastavil a posledních 35 ks jsem putovalo do našeho špajzu.
                      Od začátku listopadu jsme každej tejden  pašovali čokoládu z německý Pirny na dejvickej kulaťák. Docela sranda. Skopčáci nás kontrolovali už na trase od krámu k hranici a celníci se divili, k čemu nám jsou čokoládový vánoční kalendáře, Schogettky nebo Ritter Sportky … v počtu několika set za cca 800 marek.  Prostě pro děti. Mávli rukou a poslali nás do pr… Napadlo mě, že by se pro kontrolu šiklo jednou tu čokoládovou nálož proclít. Výbornej nápad! Nejdřív na nás na celníci koukali jak na telata.
„Proč? Je to nutný? Tak zajeďte támhle k tý budově.“
Tři hodiny jsme tam smrděli.V Praze jsme vyklopili kufr hned do prodeje a v pohodičce si to hasíme do holešovickýho přístavu k proclení.
„Ukažte, kde to máte?“
„V prodejně.“
Dostali jsme svůj díl, vysolil jsem krutý clo a rudej do běla se vracím ke stánkům. Pro představu:
Čoko Schogetten 100g jsme kupovali za 8-9Kč, prodej 20Kč. Procleno 25Kč. A ještě cesta za 600.
                      Pro nákupy v Germánii potřebuješ mařeny. Kurz v bance nic moc 17,50. Zkusil jsem veksl, jako za starejch časů, kdy si člověk musel umět pomoci. Překupníci se objevili na trhu asi ve dvě odpoledne a v šikovně si stoupli do největšího chumlu koupěchtivejch lidiček. Asi, aby získali mou důvěru. Naopak jsem zbystřil. Všechny smysly mi hrály marš. Študák, který byl se mnou - jen koukal.
„Ukaž prachy. Přepočítej je přede mnou. 20 tisíc. Oukej.Teď já - 1.650 marek. Všechno v pořádku?“
„Jo, můžeme měnit.“
A to je ta nebezpečná chvíle, druhej se tě zeptá na nějakou krávovinu a vekslák obrátí peněženku, na který má prachy. Jenže já nebyl včerejší, eskamotér to nevydržel a risknul obrátku a … kříčím :
„Ty vole, tys mě chtěl vokrást …“
Jen smrad po nich zůstal.
                      Naproti našemu stanovišti měla vietkong grupa hadříky a prodávala tam česká vyhulená skorem padesátka. Furt se smála, což potěší. Až to vypadalo, že je naspídovaná. Střídala se s dcerou - celkem pěknou, ale beznadějně pitomou  blondýnkou. Její narážeč sem tam ruku k dílu taky přiložil a během půl roku se střídali všichni tři i v jedný posteli. Sodoma Gomora. To se snad neděje ani v Bavořích!                  

                I aerolinky zavítaly na překupnický hřiště. Milá, vysolá, delší vlas, thymolínovej úsměv – letuška jak vyšitá. Mírně rozklepaná. Určitě kradla poprvý a do šméčka na zaměstnavatele  ji navezl ten přizdisráč krčící se u auta za trhovištěm.
„Vidím, že prodáváte alkohol. Nehodily by se vám panáky v lahvičkách?“
No, co už.. Stranou ve Verdunský jsme přehodili dvě obrovský narvaný tašky z auta do auta a vyplatil jsme 30 tisíc za 1.500 lahviček (70% whisky + koňak, zbytek bechery, vodky, lepší rumy …). Buď měli zásadní problém s matematikou malejch čísel nebo disponovali velkým porozuměním pro kšeftaře z ulice, jako jsem byl já. Nebo pobrali, co mohli a bylo jim to fuk. Doma jsem zjistil, že se urodilo 1.660 flaštiček.
Ale měli jsme i ztráty. Zatímco jsem šmejdil po nákupech, na stáncích byli dva studenti – holka s klukem a ti podlehli trapný komedošský  říkance : mám průser, nemám hotovost, ale nabízím zaručeně zlatej náramek v hodnotě 3.600Kč. Dobráci mu dali z kasy 1.200 Kč. Vyslechl jsem příběh, popadl „klenot“ a doběhl do 300m vzdálenýho zlatnictví. Jasně, že šlo o šmuk. Náramek jsem jim vrátil a dva dny makali oba zadarmo.
Život na trhu se stovkou stánků je pestrej i jednoduchej zároveň. Hlídáš si svý, netrpíš zbytečný konflikty a holt vedeš i  trhovecký kecy o všem a o ničem. Jak v hospodě. Kýbl falše, sem tam lehkej úsměv a spousta vytahování.  Na druhou stranu, i to švidlování a šulení bylo opravdový. Míru vypečenosti si odnese na bedrech každej sám.
                      Klucí asijský měli krásný hlášky. Přišel zákazník a touží po sportovní soupravě  ADIDAS. Čajna přinesl bez uzardění novej teplákovej komplet  se 4 pruhy za 450 Kč.
„No počkejte, já chci ADIDAS, to jsou 3 pruhy!“
Číman byl ovšem ve střehu:
„Paní, sluší. Víc pruhů – víc ADIDAS. Sleva 350.“
„Myslíte? Tak dvakrát.“
A tak jsme si tam žili.