Divoký zákon: (2/5) V osadě

    Osada dřímala v odpoledním vedru. Obilí na polích schlo. Umíralo palčivým horkem. Slunce z posledních sil pálilo. Jakoby ze vzteku nad tím, že nezadržitelně padá k západu chtělo způsobit co nejvíce utrpení.
    Osada svou prázdností připomínala hřbitov.
    Jedinými živými dušemi v ulicích byli tři jezdci na koních. Zrovna minuli salloon, který byl narván k prasknutí.
    Vzbudili pozdvižení. K oknům se nahrnulo několik lidí, kteří s posměchem sledovali přijíždějící. Dva z nich totiž jeli na jednom koni. A jeden ještě k tomu v nemožném oblečku.
    Ze sedel slezli nedaleko baráku, honosně nadepsaného ,Store’.
    ‚‚Jak jste se rozhodl, pane Cartere?’’ Zeptal se Edwards.
    ‚‚Ještě nijak. Jak sme se dohodli. Půjdu sehnat jednoho známýho, který by mně kdyžtak vystřídal. A pak přindu říct, jak sem se rozhod a tu zálohu bych vám vrátil,’’ slíbil.
    ‚‚Dobře, budu vám věřit. Zatím se tady trochu porozhlédnu. Vypadá to tu úžasně,’’ pronesl Edwards zasněně s pohledem na prašnou ulici a dřevěné domy.
    ‚‚Hlavně nechoďte daleko, nenechte se zabít a nedělejte blbosti,’’ napomenul ho Storm, jak malé dítě.
    ‚‚Zatímco budu pryč,’’ obrátil se Carter na Storma. ‚‚Nakupte všechno, co potřebujem,’’ nakázal mu. ‚‚Jídlo, střelivo, deky. Nic nezapomeňte a nenechte se oblafnout.’’ Povýšeně ho poplácal po zádech. Otočil se a odcházel.
    ‚‚Jak si to představujete! Zakřičel Storm. ‚‚Rozkazujete mi jako by ste byl kdovíco!’’
    Carter se ani neohlédl.
    ‚‚Svině! Indiáni jsou svině!’’ Řval za ním Storm.
    Carter sevřel pěst a umínil si, že jí Stormovi přerazí nos, jestli ho ještě někdy potká.
    Neměl totiž v úmyslu vrátit se. A kromě zálohy v kapse k tomu měl ještě jeden dobrý důvod.
    Jenom najít Sama, řekl si.
    Šel hlavní ulicí snad posté. Znal zdejší lesy lépe než svoje boty. Stejně jako všechno kolem. Měl ten kraj rád, přesto byl ještě raději, že žije jinde.
    Zastavil se před sallonem. Tady se to před lety seběhlo. V mysli mu obživly vzpomínky v takových barvách, že mimoděk sevřel pěst.
    Nechtěl tam vstoupit, ale musel. Znal Sama. Jinde nebude.
    Zaplašil myšlenky a prošel dveřmi.
    Do nosu ho udeřil smrad všech těch zpocených těl sedících u stolů. Pach kořalky a tabáku.
    Kdosi třískal do rozladěného piána. Málem přehlušovalo výkřiky a nadávky, které se odevšad linuly. Hned za sallonem stála márnice. Kdo seděl u začouzených oken, na druhé straně lokálu, měl postaráno o romantickou vyhlídku.
    Tomu ale Carter nevěnoval pozornost. Jakmile vstoupil, všiml si mladého muže stojícího u baru. Muže se sombrerem na hlavě. Jižana.
    Cítil vůči němu vztek, kvůli tomu, že zbaběle utekl. A k tomu vyznával jakýsi zákon. Divoký, ale snad čestný a rozhodně nezbytný. Zákon, který v něm uhnětl jeho tvrdý život. Jakási hrubá obdoba desatera.  A zákon, který trestá zbabělce.
    Přistoupil k mladíkovi a poklepal mu na rameno. Když se otočil, vrazil mu pěstí do břicha. Jižan se se zařváním zkroutil. Carter mu strhl sombrero, chytil ho za vlasy a vší silou udeřil jeho obličejem o desku baru.
    Jižan se bez hlesu svalil na zem. Z přeraženého nosu mu crčela krev.
    Carter dopil jeho whisky.
    Všichni na něj zírali. I pianista přestal hrát.
    ‚‚Je tady Sam?’’ Zeptal se ztichlého davu. Nikdo mu neodpověděl.
    Ještě se vzpamatovávali ze šoku, že kdosi přišel do lokálu a zničehonic zmlátil do krve člověka, který teď leží na zemi. A on pije jeho whisky a ptá se po Samovi.
    ‚‚Tak zatraceně, poví mi někdo, kde je?!’’ Zvýšil hlas Carter.
    Žádná odpověď. Čísi noha šoupla pod stolem. Lokál byl narvaný a v tom vedru se sotva dalo dýchat. Všichni smrděli potem.
    ‚‚Co to s váma je? Chcu vědět, kde je Sam a vy tu sedíte jak hluší!’’ Kdosi se pohnul, jen aby se vysmrkal. Jinak nic.
    Jižan zasténal. Do lokálu vrazil šerif.
    ‚‚Kde je ten, co zmlátil nějakýho chlapa?’’
    ‚‚To budu asi já,’’ prohlásil netečně Carter a postavil skleničku na pult.
    Jeho klid šerifa na okamžik zarazil. Pak se ale vzpamatoval a rázně prohlásil: ‚‚Půjdete se mnou. Rvačky se vyřizují na ulici. Vyslechnu vás a jestli mi dokážete, že ste byl v právu, možná vás pustím.’’ Chvíli bylo ticho. ‚‚Tak pohyb. Jdeme.’’
    ‚‚Musím tady ještě něco vyřídit. Nemám čas.’’
    ‚‚Nenuťte mě použít násilí!’’
    ‚‚Vyřídíme to na místě. Povím vám proč jsem ho…’’
    ‚‚Mám předpisy, půjdete se mnou!’’ Výhružně sáhl k opasku.
    ‚‚Jel jsem v dostavníku, který řídil,’’ nedbal výstrahy Carter. ‚‚Doháněli nás banditi a ten srab přeřezal popruhy koním a zdrhl. Nechal nás v tom. Nedělal, co měl. To je jak kdyby voják ze strachu podrazil celou armádu. Já bych ho chápal. Bál se Ale přerazil bych mu vaz.    
    A ten dostavník tam eště stojí a sou tam všecky dopisy oficielní, mezi prátelama, od matek synům. A ty svině lupičský nás v prérii málem nechali chcípnout. Mohli sme zdechnout, kvůli tomu srabovi, co si před chvilou klidně chlastal. Bál se Chápu ho. Ale přerazil jsem mu nos.’’
    Šerif spustil ruku z opasku. Pokývl hlavou na znamení, že chápe. Líbila se mu Carterova tvrdohlavost.
    ‚‚Šerife,’’ zeptal se. ‚‚Kde je Sam?’’
    Šerif beze slova pokynul směrem k oknům na druhé straně lokálu. Carter se tím směrem ani nepodíval. Věděl, co za nimi stojí.
    To úplně překopalo jeho plány.
    ‚‚Zatraceně,’’ hlesl Carter. ‚‚Která svině ho…’’
    ‚‚Jak víte, že…’’
    ‚‚Člověka tak dobře naloženýho v lihu skosí jenom ocel. Kdo?’’
    ‚‚Indiáni. Ti prašiví psi ho sejmuli šípem, když byl v lese.
    ‚‚Sám?’’
    ‚‚Úplně. Ty smradlavý čubky si na to počíhali.’’
    ‚‚Jo měli by je vystřílet. Ty prašivý prasata nemaj co dělat mezi normálníma lidma. Onehdá, to jste slyšel? Vypálili jednu farmu. Počíhali si až chlapi budou pryč a všechny povraždili!’’ A vláda nám bude něco nakazovat vo snášenlivosti!’’
    ‚‚Jo přesně tak. Moje řeč!’’ Přikývl šerif.
    ‚‚Moh bych se s Billem naposledy rozloučit? Víte, byl to můj dobrý přítel.’’
    ‚‚Pohřeb je zítra.’’
    ‚‚To je pozdě. Budu pryč.’’
    ‚‚Nejsem žádnej průvodce márnicema.’’
    ‚‚Vím.’’
    Šerif oceňoval Carterovu rozhodnost a odvahu. A jako zarytý nepřítel indiánů cítil náklonnost ke každému, kdo s ním souhlasil. Proto přikývl.
    ‚‚Ale varuju vás, nebude to pěkný pohled.’’

    Nebyl to pěkný pohled.
    Mrtvola ležela zpola zakryta bílým plátnem. Do pachu rozkládajícího se těla se mísil vlezlý zápach jakési látky.
    Rozšířené zorničky a děsivý škleb prozrazovaly bolestivou agonii. V srdci mu zela rána po šípu. Špatně vymytá. Na prsou měl zaschlou krev.
    Šerif stál opodál. Viděl Carterovu vztekem a bolestí staženou tvář. Tušil, že zadržuje pláč. Nechtěl rušit.
    Carter předstíral dojetí opravdu mistrně. Chtěl se zdržet co nejdéle. Něco mu tu nesedělo.
    Tak předně, oběť měla vlasy. I teď. A indiáni milují skalpování.
    Ty rozšířené zorničky, bolestí zkroucené končetiny a výraz ve tváři napovídali spíš pomalé smrti, než šípu v srdci.
    Carterovou myslí proběhla vzpomínka na dětství.
    Jeho matka se vyznala v bylinkách a léčení. Snažila se ho něčemu z toho naučit. Zapamatoval si jen málo věcí. Mezi nimi účinky jedovatých květin na člověka.
    A ty tu viděl před sebou. Rozšířené zorničky. Svaly stažené křečí. Děs ve tváři člověka, který cítí, jak se smrtelný chlad pomalu blíží k srdci.    
    Je tak jednoduché  otrávit člověka, pak ho probodnout šípem, zanést do lesa a svést to na indiány.
    Je ještě jednodušší tomu uvěřit.
    Šerif je mamlas, pomyslel si Carter. A všichni ti, kteří té pohádce naletěli.     Carter pokývnutím hlavy poděkoval šerifovi a beze slov vyrazil ze dveří.
    Nepřemýšlel nad tím, jaktože někdo používá rostlinný jed - takovou neobvyklou zbraň. Měl plnou hlavu Samovi smrti. Přijel pozdě. Ale nevyčítal se to. Bral jeho smrt s chladností člověka, který ví, že všechny hvězdy zapadají.
    Teď byl bez cíle, bez plánů. Bude muset improvizovat.
    Zavolal na ušpiněného kluka, který si hrál v prachu ulice. Když k němu přiběhl, vytáhl z kapsy dolar a zeptal se ho: ‚‚Víš kde bydlí Greg? Greg Thompson?’’
    Chlapec přikývl.
    ‚‚Běž za ním a řekni mu, ať přijde do opuštěnýho baráku na rohu červenný ulice. Vzkaž mu, že spolem trochu obehrajem jednoho měšťáka. A jestli to někomu vyzvoníš…’’ přejel si prstem po krku a podal mu dolar.

    Storm měl všechno potřebné nakoupeno. I novou dávku tabáku. Připevnil poslední vak k sedlu a rozhlédl se.
    Viděl slunce, liduprázdné ulice a horkem vlnící se vzduch, ale Edwardse neviděl.
    Ten zpropadený měšťák, pomyslel si, člověk aby se o něho staral jak o mimino.
    Odplivl si a vydal se k sallonu, kde doufal, že Edwardse najde.
    Slunce ztrácelo na síle, ale mučivé horko se ve vzduchu bude držet ještě dlouho.

    Greg Thompson zabral za kliku a otevřel dveře. Zaskřípaly. Vzápětí ho svíraly dvě silné ruce a tiskly ke zdi.
    ‚‚Ty grázle!’’ Sípal Carter. ‚‚Jak to bylo se Samem?! Zabils ho ty zmetku! Tys ho zabil!!’’ Najednou se v něm vzedmula obrovská vlna hněvu a nenávisti, kterou celou dobu dusil.
    ‚‚Já, já to nebyl,’’ blekotal Greg. ‚‚Já ho fakt nezabil.’’
    ‚‚Lžeš! Vím, že se vyznáš v jedech a potom mě Bill psal, že se bojí, že se bojí tebe! Že se bojí o život!’’
    ‚‚Nevím, o čem to…’’
    ‚‚Mám ten dopis u sebe! Ty zatracený grázle, tys ho zabil!’’
    ‚‚Já ne, to já nebyl. To indiáni, ty prašiví svině.’’
    ‚‚Drž hubu!’’ Carter mrštil Thompsonem do rohu. Uchopil pušku, kterou měl opřenou o zeď a odjistil.
    ‚‚Ne, ne,’’ sípal Thompson. ‚‚Ten výstřel bude slyšet. Nikdo neuvěří, že to nebyli rudoši. Oběsí tě.’’
    Carter zamířil. Prst držel na spoušti. Čekal. Gregovi se zdálo, že nekonečně dlouho. Pak s úšklebkem řekl. ‚‚ Zvedni se.’’
    Thompson se ztěžka postavil.
    Práskl výstřel. Kdesi z okraje osady. Nevěnovali mu pozornost.
    A pak ticho. Pozorovali jeden druhého.
    Thompson se s vehemencí ustrašeného zajíce soustředil na sebemenší náznak nebezpečí.
    Carter s ledovým klidem pozoroval tu hromádku strachu před ním.
     Z jeho výrazu nešlo vyčíst nic, jen chladnou vypočítavost. Jakoby věděl, jak tohle dopadne.
    ‚‚Já, já ho fakt nevoddělal,’’ hlesl Greg. ‚‚Můžu jít?’’
    Carter místo odpovědi poodstoupil.
    Thompson si oddechl. Jen, co udělal pár kroků, Carter ho udeřil do spánku. Greg se zhroutil a ztratil vědomí.
    Lovec ho začal škrtit.

    Práskl výstřel. Kdesi z okraje osady.
    Storm, který právě mířil k saloonu se otočil a sobavami se rozběhl směrem, odkud zvuk šel.

    Carter vyšel z domu a trochu se mu třásla kolena.
    Zabil člověka  A uvědomoval si to každým kousíčkem svého těla.
    Zabil člověka. Svýma rukama. Viděl ho modrat, lapat po dechu, prosit očima o život. A to i ten nejtvrdší člověk potřebuje rozdýchat.
    Sedl si. Jen tak. Do prachu. Doprostřed ulice.
    Události poslední hodiny mu daly zabrat. Myslel, že teď bude mluvi se Samem a zatím tu sedí a neví, kudy dál.
    Měl dvě možnosti.
    Vrátit se k výpravě. a pokračovat s nimi dál do lesů. A strávit několik dní s tím ufňukaným měšťákem a Stormem, který si nenechá ujít příležitost k urážce    Ale Edwards dobře platí a to se nedá přehlížet.
    Na druhé misce vah byl návrat s hubenou zálohou v kapse. Ale návrat domů.
    K rodině. K ženě. K synovi.
    Carter chvíli přemítal a pak vstal.
    Váhy se překlopily na jednu stranu.
    
    Storm našel Edwardse stát v hloučku rozcházejících se lidí.
    Ještě než ho stačil zahrnout výčitkami, Edwards začal rozrušeným hlasem drmolit. ‚‚Já jsem viděl souboj. Tamten pistolník tady zabil člověka. Už ho odtáhli. Ještě je tam krev.
    Ten člověk ho zabil úplně chladnokrevně. A s takovou jistotou a rychlostí střílet a vytahovat revolver, to jsem ještě neviděl.’’
    ‚‚To jsou kecy. Zabít člověka je zatraceně těžký. Ten kterej ho odbouch teď buď blije někde za barákem, nebo se de ožrat. Některý lidi po tom aji brečí. Třeba půl hodiny, než to ze sebe dostanou. Zabil ste někdy člověka?’’
    ‚‚Vypadám na to?’’ odvětil Edwards.
    ‚‚Tak se netvařte jako by ste si myslel, že kecám. Taky budete brečet. Pokud se toho dožijete.’’
    ‚‚Vy jste někoho zabil?’’
    ‚‚Párkrát sem se trefil.’’
    ‚‚A co jste potom dělal?’’
    Storm chtěl něco odseknout, ale Carter, který právě přicházel, řekl: ‚‚ Svýho kámoše sem nenašel. Takže pokračuju. A pokud nechcem zatmít v týhle díře měli bysme hejbnout kostrou.’’