CESTA ČASEM (6) SMĚR ŠARBOV . . .

"Nastupujte do rychlíku Hornád směr Košice. Pravidelný odjezd odjezd 17.45, z nástupiště číslo  dvě," hlásí amplion v nádražní hale.

Hledáme lehátkové vozy. Tam máme místenku. Pan průvodčí nás zdraví. Zná moji maminku. Také pracuje u dráhy, takže cestu máme zadarmo. Doneseme tašky do kupíčka. Stahuji okénko. Maminka se na nás usmívá z peronu a přeje nám šťastnou cestu. "Nahoře nebo dole? Kde budeš spát?" ptá se tatínek. Jasně, že nahoře. Uvelebím se hlavou k oknu. Budu pozorovat krajinu. A jestli vydržím, než se setmí, i jiskry kolem vlaku. Ráno vystupujeme v Košicích. Ještě nás čeká cesta autobusem. Budeme několikrát přestupovat než dojedeme na místo. Do malé vesničky pod Duklou, která se jmenuje Šarbov. Tam bydlí tatínkova nejstarší sestra, její manžel a strýc Michal.

Před lety bydleli ještě v dřevěnici, ale teď mají dům. Kuchyň a dva pokoje. Jeden je jen pro návštěvy.
Teta mi něco říká, ale nerozumím jí. Usmívá se. Její řeč přechází do slovenštiny. To už chápu, co mi povídá. Strýc Michal jen pokyvuje hlavou. Nevím, jestli on rozumí. Je hluchoněmý.

Ujo Janko mě objímá. Stisk má jako medvěd a ruce jako lopaty. Však také stahuje s koněm z lesa dříví. Prý můžu jet příště s ním.

"Tak už se pojďte najíst," volá teta. Otevírá dvířka pece. V čistě vymeteném vnitřku jsou v míse pod utěrkou halušky. Ty já moc ráda. (Když je vařím dnes, vždycky si vzpomenu, že jsem tenkrát snědla skoro stejně jako tatínek. A byly strašně dobré.)

Před domen zastavuje "motorik." Tak se tady říká automobilu. Vystupují z něj bratranci. Dušan, Jano, Emil-nejmladší. Dušan se obrací na mého tatínka: "Ujo, zítra odpoledne je v Medvedzim tancovačka. Vezmene Ivu s sebou."  " Na to je ještě mladá," říká tatínek a dělá, že nevidí moje smutné oči. "Budou tam i mladší, dám na ni pozor," říká Dušan a napřahuje k otci ruku. Chlapské slovo stvrzené rukoudáním tady pořád platí. Tatínek ruku přijímá. Hurá! Už dokonce vím, co si vezmu na sebe. Růžovej rolák a strakaté lacláče. Učešu si culíky. Určitě si zatancuji čardáš s Jankem Derců od vedle. Moc se mi líbí.

"Večer jdeme na raky," říká Emil. "Jdu s vámi. Že můžu, tati?"  Nic nenamítá. Ví, že s klukama budu v pořádku. Líp, než kdybych objevovala sama. Ale to ještě neví, že......

Jdeme na raky. Kluci mají své místo. Potůček teče pod svahem, na kterém je místní hřibtov. Janko vypráví, že v noci se tady toulá malý mužíček v zeleném kabátku a červených kalhotách. Nikdo se prý neodváží jít v noci na hřbitov. Každého roztrhá. "Já tam klidně půjdu," vytahuju si tričko. "A žene," smějí se hoši. Jasně, že půjdu. Ještě by si mysleli, že jsem malá ustrašená holka.

Nachytáme raky do kýble a já se vydávám do kopce. Už je dost tma. "Něco odtud přines. Třeba svíčku. Ať víme, žes tam opravdu byla. Jestli to dokážeš, máš u nás čokoládu!"  (Dodnes mám v památníčku jejich podpisy a obal od té čokolády.)

Ráno mě budí volání uja. "Vstávej! Něco pro tebe máme."

Na lavici u studny, kde se večer a ráno myjeme, sedí ujovia. Janko a Michal. Z kapes vytahují lískové oříšky. Sypou mi je do klína. Oči jim září. Smějí se jako malí kluci. Každému poděkuji zvlášť. Dostanou pusu na zarostlé tváře. Vždyť museli jít až k Poĺaně. Tady kolem nerostou. Jen tam. Je to vzácný dárek.

Týden utekl. Vracíme se zpátky do civilizace. Tady jako by se čas zastavil. Pořád mám před očima tetu v kroji a čižmičkách. Uja Janka s placaté čepici, švihácky posazené do týla. I s Michalem jsme si porozuměli. Beze slov.

Jo a ten čardáš? Ten jsem si taky zatančila. I s Jankem Derců - -

"Duj, duj, duj, duj tešuduj, tešumidav, tešumidav parnomuj. Ó parnomuj čumidav, gerekostar kikidav, šarlagy, šarlagy te chudav."

P.S. Ta slova písně jsou napsaná tak, jak mi zůstala v hlavě a hlavně v srdci. Stejně jako ty krásné chvíle dětství.