Právo žít

Plamen svíce skomírá,

Už dohořela,

Ve chvíli,

Kdy utekla duše z těla.

 Vznáší se k výšinám z azurových mraků,

Dále než tam, kam dosáhnou křídla ptáků.

Muž tiskne mrtvé ženě víčka,

Odkud dostane dítě mlíčka?

Líbá její namodralý ret

Harant jeden, dostane jed!

,Miluj své nepřátele, jako své bližní

A doufejme, že to tak aspoň trochu vyzní

Ale on mi vzal moji milovanou

A pro mne bude navždy pohanou,

Že má mé jméno nositi

A o chleba mně prositi.´

Ve jménu lásky odpusťte otci jeho choré myšlení,

Ale jak muž zvládne sám žehlení?

Starosti to jen přináší,

Mozek do pekel zanáší,

Když chlapec vzal ženě možnost žít,

Jaké on má právo ho mít?

Zvony zvoní.

Má to však jeden háček,

Není to poledne,

Nýbrž umíráček!

Kadidlo kostelem zavoní,

Varhany tóny vyloudí.

Nastane minuta ticha,

Už je pozdě honit bycha.

Tváře slzami zalijí se,

Modlitby těžko vyplní se,

Život zpět už nevrátíš,

Prach jsi a v prach se obrátíš.

Nenávist otcova k vlastnímu dítěti

Způsobí v rodině úplné prokletí.

Ten kluk je horší než prokletí,

Horší než pohroma za celé století!

Osudu vzpurnému dítě neuniklo,

Křtu hodno nebylo,

A při každém pohledu otci do srdce žal vpravilo,

Až ho to málem zabilo.

Dítě síly nabírá,

Otci je zřejmě ubírá,

A aniž by tušilo, čím se provinilo

Samo sebe ze všeho obvinilo.

Jméno Zlomil dostalo,

Proroctví po zemi poslalo,

A každý se toho vyvrhele bál,

Že nakonec zůstal úplně sám.

Za cizí hloupost zaplatil,

I otec na to doplatil,

Zemřel velice brzy

A v poslední chvilce dítěti vytryskly slzy,

Když uslyšel z úst otce ,mám tě rád,

Promiň, asi nebyl čas, ti to dát znát.´

Nebudu vám dále lhát,

Lidi zjistili, že se chlapce nemají proč bát,

Protože věděli, že má v sobě cit

A proto má to právo žít.