Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJistota z mrazáku
Autor
Alexka
Vlastně jsem ten článek vůbec nechtěla číst. Ale pár minut není zas taková oběť na to, abych si ujasnila, zda myslím jako chudý člověk. Třeba se pobavím, pousměju nad moudrem, které mi zas nějaký chytrák poradí a pak po dočtení posledního písmenka, anebo možná ještě dřív, s kroucením hlavy a nad zase dalšími žvásty, otočím stránku.
Řeči o tom, že mám žít jako milionář, i když mám v obou kapsách akorát ten kapesník, jsem slyšela a četla už tolikrát…
Jenže tentokrát jsem se spletla. Bylo to sice o pozitivním myšlení, ale tak nějak jinak. Ani zdaleka se zde nemluvilo o tom, že bych se měla chovat, jako kdyby mi měl patřit svět. Bylo to o lidech, kteří nic nemají a nikdy mít nebudou. Myslí si totiž, že pokud nevyužijí příležitost teď hned a bezezbytku, nikdy už je nic podobného nepotká, už na ně zkrátka nezbyde, protože takových věcí je podle nich nedostatek. Jsou totiž nastaveni na myšlenkový vzorec nedostatku a podle něj jedou dnes a denně celý život.
Tu jsem se zamyslela poprvé. Že bych proto dřív žila, jak jsem žila? V pronajatých bytech s téměř holými stěnami, dovolená jednou za uherský rok, ale zato jsme i s dětmi měli spoustu nejnovější elektroniky a značkového oblečení a dalších zbytečností.
Pak jsem si připomněla jednu situaci, na kterou jsem za ta léta dočista zapomněla.
Když jsme se s manželem – teď už bývalým – vzali, bydleli jsme zhruba první rok u jeho rodičů. Měl ještě dva sourozence, takže nás byl plný barák. Tchyně pro nás „děti“ – všechny čtyři – koupila nanuky. Každému pěkně po jednom. Švagr je tenkrát objevil, jelikož já i manžel jsme byli u toho, vzali jsme si taky. Podle zvyků mé rodiny jsem předpokládala, že švagrová, která se momentálně někde Toulala, si ho vezme později. Ale kdepak. Švagr nelenil a ten její, k mému překvapení, snědl taky. Když jsem měla námitky, dostalo se mi odpovědi, že tu není, a že má tudíž smůlu. Já stála s otevřenou pusou a čekala, co na to tchýně. Ta mu k mému úžasu přitakala a pronesla něco o tom, že život není spravedlivý a kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Pro mě to bylo nepochopitelné. Když moje matka koupila nějaký ten mls, koupila ho tři krát. Tři krát to stejné, abychom se nehádaly. Každá jsme tak měly své jisté. Nemusela jsme se stresovat, že na mě nezbude, protože by mi to mohla sestra sebrat, a že musím hned teď sežrat všechno. A kdyby náhodou k tomu došlo, běda mně. Příště bych neměla nic.
Podstatný rozdíl mezi námi byl tedy v tom, že já už od mala měla jistotu, on ne. Už v dětství se musel přizpůsobit tvrdé soutěživosti zaštítěné heslem: Když můžeš, urvi hned, co se dá, protože pak už nebude. Už od malička vyrůstal v atmosféře nedostatku.
Tyto nejistoty se jim i později odrážely téměř ve všem. Nejen ve vztahu vůči matce a otci, ale také vůči kolegům v práci – ten udělá úkol líp a vyfoukne mi odměnu, vůči ženě – vzal jsem si ji vlastně jen proto, že na mě zbyla a já blbec ji zbouchnul, vůči dětem – čeho tak asi ten můj alergický chcípáček může dosáhnout. Vůbec je nenapadne, že by příště mohl kolega úkol zpackat a on naopak zazářit, že s ženou je, protože ho něčím přitahovala a on ji taky, že děti jsou mentálně mnohem dál, než jejich vrstevníci.
Pořád si jen stěžují, pořád jsou nespokojení, pořád mají něčeho málo, i kdyby jezdili každý rok k moři. Navíc prý tento pocit nedostatku dokáže snížit IQ (ne málo) a tím schopnost myšlení oproti stavu, kdy tento pocit nedostatku nemají. Vede je tedy ke špatným rozhodnutím, dělají chyby a jejich život jde od desíti k pěti.
Tak nevím… Že by nanuk čekající ve tmě mrazáku měl takovou moc?
12 názorů
Takže to znáš i z vlastní zkušenosti.... no, nevím, tak jak jsou genově podmíněné choroby, které neovlivníš (hemofilie), tak jsou i takové, jejichž vznik lze do jisté míry ovlivnit (např. cukrovka). stejně tak existují i černoši s depresemi, jenže ti nežijí v Africe, ale v USA :-)
naučit děti myslet i na druhé, ale podle mě lze. pokud je někdo "vrozený" sobec, povede se to asi jen do určité míry, ale to neznamená, že se o to matka ani nepokusí, že mu nebude vtloukat do hlavy, že existují i jiní na které by měl myslet
je to složité, není všechno jen černé nebo bílé
Vieš, mali sme doma cudzie deti, žena bola tzv. profi-matka. Nakoniec jej vnútili dvoch cigánov. Chlapec a dievča, vek 4 a 5r. Mali niečo vrodené - neustálu radosť zo života, u nich depresie neprichádzali v úvahu. A tiež neustálu recidívu a akýsi parazitizmus: Ty biely si povinný mi dávať všetko potrebné. Ich rodičia toho splodili nepočítane, polovica detí bola po ústavoch. Tam je výchova načisto jalová.
To je aj odpoveď, prečo Afričania milujú život a tešia sa z maličkostí. Lebo majú nízke ambície. Takí Krováci sa nezmenili 30 000 rokov. Stále im vyhovuje doba kamenná. My, bieli, pochádzame iba z úzkej niky, čo vyšla z Afriky niekedy pred 50 000 rokmi. Vyvraždila neandertálcov a zrejme vďaka prostrediu sme sa zmenili na nesmierne ambicióznych dobyvateľov. Vytvorili sme techniku a civilizáciu. Všetky ostatné niky (v Afrike a v Austrálii) ostali žiť v dobe kamennej. My sme večne nespokojní - to je tiež vrodené, vďaka tomu sme vytvorili tento svet. Je pravdou, že sme momentálne v hlbokej depresii. Nevieme, kam ďalej sa vyvíjať. Naši vládcovia nám vsugerovávajú, že je to konzum a virtuálna realita. Ale to je práve návrat do doby kamennej. Myslím, že budúcnosť patrí Aziatom a my, čisto bieli, sa môžeme dať vypchať.
Jo, geny jsou svinstvo.
Teď jsem viděla na youtube video o tom, jak rodina adoptovala kluka. strali se o něj úplně stejně jako o dceru, jenže kluk v pubertě začal lumpačit a došlo to tak daleko, že zabil a byl odsouzený k trestu smrti. když už byl na své kriminální cestě, dozvěděl se, že i jeho otec čeká v base za vraždu na smrt.
...ten múj alergický chcípáček... No je to sila! Ale vzaté čisto po stránke evolúcie je to skrátka tak.
Myslím, že väčšiu úlohu zohráva genetika, ale je pravdou, že ako u koho. Ak od detstva decku vtĺkajú niečo do hlavy, ťažko z toho vyrastá.
Malo by to byť podrobnejšie napísané.
Mám dojem, že chápu, co chceš sdělit, ale napsané mi to přijde dost schematicky. A snad se to trochu blíží k fejetonu.
Safiáne, ano, geny v tom mají velký nepřehlédnutelný podíl. Díky za zastavení :-)
Podle úvodu jsem očekával mnohomluvné prázdno a našel pěkný a inspirativní text. Něco na tom je, i když výchovu bych v tomto směru nepřeceňoval. Geny udělají vždycky své.
Díky všem!
Yozam, ano, ono to nebylo myšleno až tak na ty tchýně, on si každý myslí, že ty svoje děti vychovává správně a líp, než ti ostatní
Radovane, ty jsi mi ale pěkný vtipálek ;-)
Kočkodane, taky mě to napadlo :-), a díky tvůj zájem mě těší
Carlotte, tvůj komentář mi udělal velkou radost
Charlotte Buff
10. 09. 2016Čtivé, vede k zamyšlení, dýchá z toho lehkost a nadhled, a přitom je cítit váha. Dlouho jsem nečetla nic tak dobrého, kdyby bylo pokračování, hltám dál.
Radovan Skromný - Tvořivý
10. 09. 2016Píšeš tak, že by ses tím mohl živit! /*
O neférových tchýních se toho už napsalo...ale je pravdou, že každá matka má velkou šanci se jí stát. Každá rodina má svá "pravidla". Je dobře je poznat ještě před svatbou, jenže z krátkých návštěv je to vlastně zcela nemožné. Pak nezbývá, než jet podle "svých" pravidel. Buď je partner přijme, a nebo odmítne. Manželství je hlavně o lásce a umění kompromisu. Vychovávat dospělého člověka je těžké. Milovat i s jeho chybami snadné, když si uvědomíme, že nikdo z nás není bez nich :)