Ranyt: Proměna; Část XLIV.

Temná psychologická fantasy mapující cestu zbloudlé duše posednuté dávno zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Již druhý den po svém příchodu do podzemí Ranyt pochopil, že tu platí naprosto jiné zákony, než na jaké je zvyklý. Například jakákoli ochrana mimo osadu byla naprosto nemyslitelná, obyvatelé ze svého rodného města vyšli maximálně několikrát za život, jelikož chodby byly plné prastarých nestvůr a jiných podzemních tvorů. Mnohé další informace získával od svého průvodce, s nímž se spřátelil. Nechal si od něj vyprávět o obřích jeskynních komplexech, kterými je celé podzemí Anhelu protkáno skrz naskrz.

Elfa by ani nenapadlo, že je něco takového možné, nyní to však v děsivé kráse viděl na vlastní oči. Například skřeti byli mnohem dále než kdokoli jiný, pokud jde o řešení těžkých prací. Vytěženou rudu odvážely vozíky poháněné parou, které jezdily na něčem, co připomínalo kolejnice. Naopak zaostávali v kulturním životě, neviděl zde nikde žádnou knihu, malbu nebo nějaké představení, divadlo, nic. V tomto stylu života nic takového nechybělo, tady se denně jen bojuje o přežití.

Ranyt se mohl snažit sebevíc, stále nemohl najít nějaký východ nebo skulinku, kudy by se dalo v případě potřeby utéct. Byl si však jist, že někde něco takového být musí, všude přece bývá únikový východ. Zarazil se ale při pomyšlení, že by ho ale stejně nejspíš vyvedl do některé z chodeb, a ne na povrch. Ačkoli i to je lepší, než být uzavřen v pasti, ze které se nelze dostat. To mu přišlo jako další nedostatek, vždyť byli na tomto místě naprosto závislí, měli tu všechno, co potřebovali k životu, jak by mohli přežít někde jinde? Uvědomil si, že nemohli, jinak by přece asi už dávno opustili podsvětí. Ale oni vlastně o světě nahoře nikdy neslyšeli.

Při procházce s Danirou došli až ke středové pyramidě. Chvilku ji zkoumali, ale nepřišli na to, k čemu slouží. A kdyby se někoho zeptali, mohlo se to zdát podezřelé. Nebyl si jistý, jestli si na ně kolemjdoucí už zvykli. Stále se však bál kohokoli na něco ptát. A to i přes panovníkovo ujištění, že tu jsou v bezpečí.

Bůh mu sdělil pouze tolik, že brzy nadejde správný čas, takže zdejší pobyt bral skutečně spíš jako odpočinek. Co nejméně se s druidkou bavil o poslání, jež ho sem přivedlo, přitom ovšem potají dával pozor, jestli nespatří něco zajímavého, co by mu mohlo pomoci či ulehčit jeho úkol. Bylo tu plno věcí, jež nikdy neviděl a ani netušil, k čemu slouží. Dalším zajímavým faktem bylo to, že zdejší obyvatelé nepoužívali zlato jako měnu. Jistě, na mnoha a mnoha místech zde zlato bylo, některé předměty byly celé ze zlata, ale neplatilo se jím. Jako místní měna se používala jakási semínka rostliny, která tu jako jediná byla schopná růst a sloužila jako základ místní kuchyně; přikládal jí stejný význam jako obilí.

Tohle je další důkaz o rozdílné mentalitě tvorů zde žijících, pomyslel si. Neodsoudil je však, jak by udělala většina jeho rasy. Musel jim přiznat i bystrý rozum a schopnosti. Své místo zde v Jeskyních si očividně vydobyli právem, navíc podle toho, co zaslechl, nacházel se v sídle, jež bylo jedno z největších pod zemským povrchem. Půdorys podivuhodné konstrukce byl vymyšlen tak, aby se dal v případě potřeby co nejefektivněji bránit ze všech přístupových cest. A kdyby bylo nejhůř, mohlo se obyvatelstvo stahovat z vnějších částí do vnitřních, jež byly obehnány dalšími hradbami či roklí nebo byly chráněny jinak. Vznikalo tak krásné dělení na části, podle kterých se zde dalo orientovat. Po chvíli si uvědomil, že v případě potřeby je možné celý prostor jeskyně najednou nebo po částech nechat spadnout. Nebyl si jistý, zda to byl záměr nebo jen náhoda, skřeti si ale tohoto nebezpečí zřejmě byli vědomi, když zde žili.

Ranytovu pozornost upoutala i stejná životní úroveň všech zde žijících, jediný skutečný rozdíl bylo stáří budov, avšak všechny byly více méně zachovalé. Samozřejmě že vládce a úředníci žili na vyšší noze než ostatní, ale naproti tomu obyčejní obyvatelé měli všichni oblečení i předměty potřebné k životu. Z toho se dalo soudit, že mezi nimi velké rozdíly nejsou. Nenašel tu ani žádné žebráky, což jej potěšilo, jelikož ve všech městech, do kterých měl možnost vstoupit, jich bylo bezpočet.

Stále více se mu však stýskalo po otevřeném prostranství a čerstvém vzduchu. Celou dobu, co se v chodbách potloukali, neměli ani jednu zprávu o Sairenovi ani o koni. Požádal proto Daniru, aby využila svých schopností a spojila se s nimi. Nemohl jí ovšem poradit, jak to má udělat, vždyť sám pochyboval o proveditelnosti svého požadavku.

Danira si v dočasném příbytku sedla a zkřížila nohy. Přecházela do stavu meditace. Pozorně ji sledoval, jestli nenastane nějaký pohyb víčka, prstu, hledal i ten nejnepatrnější, nic se však nestalo. Sám sobě vynadal za své chování, měl ji nechat o samotě, když byla v takto choulostivé situaci. Urychleně se vzdálil a trpělivě vyčkával ve své ložnici. Až konečně slyšel zaklepání na dveře. Vyzval dívku, aby vstoupila. Když vešla, vyprávěla mu o svém pátrání, jež jí trvalo nekonečně dlouhou dobu, jelikož putovala prostorem na všechny strany současně, nakonec se jí ale zvířata podařilo najít. Zůstala prý stále spolu, a z nějakého důvodu se nepožrala. Danira jim vylíčila jejich současnou situaci a požádala je o trpělivost.

Ačkoli elf nechápal, jak někdo může prosit zvíře o trpělivost nebo o pochopení potíží, neměl chuť se s ní dohadovat. Proto jen přikyvoval. Ještě nějakou chvíli si povídali, dokud je nevyrušil skřet. Netrpělivě si odkašlal, aby na sebe upozornil. Mluvil neskutečně rychle, Ranyt pochytil jen slova král, ihned a dělejte.

Nechali se jím vést spletí ulic, zase je doprovodil až k pevnosti.

„Kde je můj přítel?“ ptal se Ranyt. Důlní stvoření nechápalo. „Kde je kdo?“ zeptal se s udiveným výrazem.

„Můj přítel,“ vysvětloval trpělivě elf, jelikož si nepamatoval jméno prvního průvodce.

„Já nevím, kdo je tvůj přítel,“ odsekl skrček a zrychlil.

„Vždycky nás vedl, až do té doby, než sem poslali tebe,“ naznačil Ranyt nespokojenost a pohrdání novým průvodcem, kterého měl v té chvíli chuť ponížit.

K jeho překvapení se k němu nahnědlý chlapík otočil, ukázal na něj prstem a s vražedným výrazem pronesl řadu výhružek. „Nech si svá slizká slova, vetřelče odjinud! Nikdo tě tu nechce, za pár okamžiků tu ani nemusíš být, pokud se ti tu nelíbí! Jen tě upozorňuji, že nemáš kudy utéct. My jsme tady doma a vyznáme se tu. Známe také tebe a známe i několik stovek způsobů, jak se tě zbavit. Od rychlých až po velmi, velmi pomalé…“ Oči mu při slovech téměř zářily rozčilením. Rychle se však uklidnil, sklopil prst s ostrým drápem, zavřel zubatou pusu a vedl je dál, aby se jich co nejdříve zbavil.

Až teď Ranytovi došlo, že i tihle tvorové jsou schopní citu, a přišlo mu líto, jak se zachoval. Nehodlal s tím však nic dělat, jen by skřeta ještě více urazil nebo rozčílil. Zatím došli až k panovníkovi. Museli dost dlouhou dobu čekat, než se uráčil přijít. Konečně dorazil i s novými zprávami o dalším osudu zajatců. Ranyt se přistihl, že je velmi nervózní. Ačkoli si vždy připadal, že o svém osudu rozhoduje sám, nyní se cítil jinak. Postupně na něj doléhala veškerá tíha situace.

Technicky vzato byl dvojím vězněm. Fyzicky jej drželi zde a jeho duši a mysl si stále více přivlastňoval Šestý. Mohl se však stále ještě ze všeho dostat, jen musel vymyslet plán. Teď musel věnovat pozornost panovníkovi, jenž přecházel po místnosti. Jeho úsměvné pokusy o seriózní vzhled s ohnutými brýlemi nutily elfa k smíchu, který jen stěží potlačoval. Král se rozpovídal o jejich situaci, neviděl důvod je zde dále držet, budou-li si přát, další cyklus, což bylo místní časové období, mohou odejít,.

Zajímal ho ale skutečný důvod, proč sem přišli. Snažil se je přesvědčit, že si nemusí na nic hrát, že jsou mu v podstatě lhostejní. Stále dokola mu opakovali, co mu řekli už předtím – že tudy jen prochází, což byla pravda. Kdyby tušili, co je potká, nikdy by sem nevstoupili a jeli normálně po zemi. Skřet se na ně již skutečně unaveně a otráveně podíval, brýle mu sjely kousek níž po nose. „Tak a dost,“ pronášel tlumočník jeho slova, „už mě opravdu nudíte.“

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---