Digitální rodina a třetí rodič III

Navazuji na předchozí články o jednom z projevů „digitální revoluce“, totiž o fotodokumentaci dětí a rodiny v prostředí sociílní sítě Facebook. V reakci na poznámky čtenářů, které většinou směřovaly k hledání motivu, přednesl jsem první z možností: volání digitálních rodičů o přítomnost třetího činitele jako projev zoufalství nad nesrozumitelností světa, v němž se něco tak obtížného, jako je výchova dítěte, nutně musí projevit. Pokusme se ale ještě o další nahlédnutí příčin. 

Je už zavedeným sociologickým žánrem provádět diagnózy doby (Zeitdiagnosen). V našem prostředí je známá kniha Miloslava Petruska, v níž podal více než stovku takových diagnóz. Jednou z převažujících tendencí v dnešní společnosti je narcismus, k němuž moderní technologie dávají dobrou kombinaci prostředků: fotoaparát a sociální síť. Stačí na sebe namířit čočku chytrého telefonu, udělat šklebíka (živého smajlíka), stisknout spoušť a okamžitě fotografii odeslat do přihrádky svého profilu na sociální síti. Obrovské množství lidí takto téměř denně zaplavuje veřejný prostor svými obrázky; patrně v domnění, že svět dosud nic takového nespatřil.

Fotografování dětí tak může hrát roli zástupného objektu. Od sociologa Thorsteina Veblena (Teorie zahálčivé třídy, 1899) známe pojem „zástupné zahálky“, totiž takového chování vyšších vrstev, kdy přebytek prostředků neumožňuje tyto konzumovat „vlastními silami“, a tak jsou investovány do dalších – spřízněných - osob – luxus tak lze demonstrovat skrze manželku v domácnosti, vyvázanou z povinnosti pracovat, nebo kupříkladu nákladnou livrej služebnictva. 

Narcistní touha, stejně jako každá touha, nezná hranic, nikdy ji nelze naplnit (to je mechanismus touhy – nemožnost jejího uspokojení). Jak někým začne cloumat tento infantilní sklon, roste chuť. Už se ale vyfotil před Sochou svobody, s Leonou Machálkovou i v novém pyžamu, co teď? Je třeba vyfotit dítě, neboť ono je nositelem jeho genů, jeho malou kopií. Tak už bude navždy mít ne jen jeden selfie obrázek, ale dva!

Dalším možným motivem digitálních rodičů je tak utváření zástupného objektu pro svůj nikdy zcela naplněný narcismus.