Ztraceni v stínech

Mrkvičkovo-grepičkové holky

Podvečerní slunce jde po věžích sv. Václava i po tvářích dívek. Můžeš obdivovat jejich hebkou pleť, ta je z mládí, dobré stravy a amerických krémů. Jak úžasné je žít na západní straně světa! Tak si teď, hebké, vyrážejí k zábavě, do kina nebo na džus z právě natrhaného ovoce. „Grep a mrkvička, tomu neodolá žádná holčička,“ bude je lákat je mladík od pekaře Pavla. A ony podlehnou a pusinky vydají trochu sladkému, trochu kyselému cucíku. A budou mrkvičkové a a budou grepičkové. K radosti mužů. 

Ztraceni v stínech

Nechtějí zas tak moc, jen sdílet svou něhu. Tuto, zítřejší a další noc. Kluk a holka ze Zlíchova. Byli se projít městem vyprahlým až k svému názvu a taky něco nakoupit. Možná jí dopřál šminky a ona si je spokojeně nese domů. Večer, až se posadí v řecké restauraci, jak to dělávají o svých soukromých svátcích, zadívá se jí do očí. A ztratí se v stínech.

Domy klidné a neklidné

Zlíchov, to je ještě území klidných domů. Ty smíchovské už jsou neklidné: za sklem a ocelí lidé neztrácejí pracovní tempo, někteří z toho v poledne až zvraceli. A co se vlastně děje za zlíchovskými zdmi? Věci, kvůli kterým nebylo po celém obvodu zvoleno sklo, ale neprostupný kámen.