Jak se z havíře stal švihák lázeňský

Jak se z havíře stal švihák lázeňský

                Hlad donutil Dalibora housti a mě přivedla krutá žízeň k sobotní šichtě na dole. V zaučení sfáráš v šest ráno a do sprch se dostaneš ve dvě. Sobotní směna měla významný plus v odměně 3 kila na ruku. To ještě nikdo netušil, jak hluboce se umím zamyslet. Totiž, o blbce nezavadíš. V rychlozdviži došlo k málo vídanému úkazu úpornýho žvejkání a převalování nectných myšlenek na toho času mou babu, až jsem při výstupu v 600 metrech zavrávoral, snažíce se urazit hlavou kovovej rantl u klece. Při takový nekoordinovaný činnosti zákonitě riskuješ zranění i přes blembák  (hornickou želvou). A tak se stalo. Roztržený čelo ve dví čili škrábanec s trochou krve. Okamžitě bylo nutný zaujmout bezpečnou polohu v sedě, asi abych nikomu neublížil. Za pár minut sjel ke mně záchranář  a po rekognoskaci situace se usmál a odvezl zraněného havíře k sobě do kanclíku. Vyčistil ránu, zalepil čílko a já mu povídám, že se cejtim trochu blbě.
„Předpis je předpis, dolů už dnes nemůžeš.“
„Ty kráso, a tři kila na pivečko sou v tahu.“
„Na ty máš normálně nárok.“
Orosenej hořkej Radegast už čeká, ale stejnak mi to nejde pod nos.
                Fáral jsem 36x a to moje bláznivý neposedný tykadlo v kouli na krku už signalizovalo :
„Jdi dál.“
Na šachtě se našlo i pár spřízněných duší, vesměs savejch pijáků. Jako tendle Honza od Bojkovic. Zajímavej, i když na první pohled průhlednej patron. Školy měl, rozhled též, ale ta pekelná trudnomyslnost. Pomalu vzdával boj. V jeho případě už nešlo o povzbuzující kalení, ani neřízenou spářku, nýbrž o záměrný řízený uhynutí těla, který toužil propíchnout kovanejma játrama. Chlastal ligu prokletých. Podobně běžel na vrchol propasti Nicolas Cage v oscarovym Leaving Las Vegas a nebo můj pavilonový kamarád Radek v blázinci v Bohnicích. Ti dva se podívali smrti do očí ve svým životním bijáku. Honza se zatím rozdejchával o přestávce mezi prvníma druhým  dějstvím, ač  už třetí den  tlačil na pilu, aby utekl hrobníkovi na lopatu.
                Na hotelu v Horní Suchý mě přivítal skoro prázdnej zasmrádlej pokoj. Kdybych se nadechl a nato řídil, sebrali by mě pro požívání alkoholu za jízdy. Na posteli ležel polomrtvej polonahej chlap, na podlaze prázdný flašky od levný vodky. Kdesi v zátočinách šedý kůry se vynořil otec samaritán a automaticky otevřu jedinou skříň v místnosti. Hledám nějaký hadry. Vyvalila se na mě hromada opuštěnejch placatek a půlek od výčepní kořalky, příhodný na vygumování mozku. Hrst studenýho kohoutího vývaru ve ksichtě splnila svý a Hans von Flasche se s výkřikem probral. Popadl jsem milánka za flígr a dostrkal pod sprchu. Po jednom lahváči byl funkční  aspoň program půlčlověk a tak si to po krátký taktický poradě štrádujeme k vlaku. Černýmu uhlí dáváme vale. Vlak nečeká.
                Po návštěvě  nádražní pokladny mi v kapse cinká 135 kaček. Hans je plonkař, poslední prachy problil. Cíl naší výpravy - Luhačovice, pak se uvidí. Dá se říct, že příští řešíme jen dneškem. Báňskýmu času nadobro praskly švy v kalhotách. Už nevím v jaký knajpě si dáváme odpoledne gulášek a po čtyřech pivech. To bylo keců, plánů i medů. Procházka šest kiláků v pozdním odpoledni pročistila zbytek našich závitů a zanedlouho stojíme před Alexandrií - proslulým prvorepublikovým hotelem, jenž má na hrudi 4 hvězdy.
„Jeden 2-lůžkový pokoj na 3-4 dny.“
„Prosím doklady. Máte pokoj číslo 23.“
Ospalost šplhá na devítku z 10. Do zejtra bude klid. Na stůl vysázím 26,50 a 12 cigaret.
Radši usínáme.
                Studený podzimní ráno nás zastihlo na čumendě městem. V pekařství lze pořídit část celodenního proviantu. Deset rohlíků. K tomu paštička a hurá za prameny. Ostřížím zrakem pátrám, co by se dalo použít k přežití. Na přísilničních jabloních visí scvrklý pláňata. Listnáče už odhodily šaty, ale ty jabka drží na větvích , jak přišitý.
Karolína Plíšková hraje fantasticky finále US OPEN s Angelique Kerber. 1:1 na sety a potvrdila break na 3:1. Pauza je nutná.
Jabka byly kyselý, ale jedlý.
3:2.
Pramen Dr. Šťastnýho nebyl a asi ani není vůbec špatný. Z Varů znám spíš slanější vodu (hlavně Mlýnskej jsme na probrání chlemtali cestou z plesů a tanečních v Puppu).
Sakra 3:4. Fandím se sklenkou bílýho jak zběsilouš.
„Hanzi, jak to vidíš?“
„Pojedu domů, přivezu tak desítku, vyplatim hotel a vyrazím někam jinam. Bude to dobrý.“
V tý chvíli jsem ještě netušil, že „jinam“  znamená do prdele.
Je to zlý, Karolína teče. A … už je konec. Projela nezkušeností třetí sadu 4:6.Potenciál ta holká má úžasnej. Učí se.
                Honzíček druhej den po osmý odjel mně neznámým způsobem domů. Dvacet kilometrů vzdálená budoucnost. Na cimře číslo 23 zůstal ponechán osudu jediný nocležník. Psal se rok 1991 a za čtyři dny jsem měl v Praze poznat maminku svých dcer. Což mi nikdo neprozradil a setrval jsem dál v bludnym kruhu. Utahuju šrouby, abych narovnal rozkopaný nervový cesty, ale je to práce. Celý dopoledne dumám, co dál. Neozval se. Nechal mě tu.
„Vole, vole, vole! Mohls zůstat na šachtě a pak chodit očumovat svou oblíbenou hostinskou.“
Navštívil jsem dr.Šťastnýho a zalejzám na hotel. Žádný chytrý nápady. Tristní představy. Ráno moudřejší večera.
Karolína na ten win měla. Jen ty nervy v koncovce.

Příští ráno jsem se probudil do pořádnýho splínu. Posvačil jsem cígo ultimo a mozek, okupovanej pěti bludišťákama, se utápěl v nicotě. Je nutný cokoli podniknout. Vyrážím na cestu za pomocí. První instancí je chrám Páně. Mám na srdci spoustu zbytečnejch slov.
Stojím před vraty. Zdráhám se zaklepat. Cítím, jak mě polilo horko.
Ťukec nemá smysl, použil jsem klepadlo. Ani napodruhý nic. Nikde nikdo. Žádnej boží služebník nablízku. Zkusím světský útočiště. Každej dobrej traper má v záloze minimálně dva náhradní plány přežití.
Kráčím na nádraží. Český dráhy mě ovšem bez papírovejch lupínků neodvezou. Přemlouvám, hučím do pokladní jak do piliňáku, nic. Přivedla svýho šéfa. Za mý podlejzání by se nemusel stydět ani mazanej vlezdoprdelič Rodogon z Báječný Angeliky. Hučím jako Niagara, zas prd.
Už zbývá jen Policie. Servítky nechávám na chodníku.
„Pánové, bydlím v hotelu Alexandria, nemám už žádný peníze a potřebuju se dostat do Havířova na šachtu.“
„Ale milej pane, my vám s tím nepomůžem. Zkuste Český dráhy nebo příbuzný.“
„Já jen, abyste se nedivili, až vám z hotelu budou volat.“
Venku přituhlo. V jámě lvové míjím mlčky recepční. Dočasný vězení je mi zároveň ještě více dočasným úkrytem. Jsem v hajzlu. Na stůl pokládám tři uspořený mince : 2Kč + 1Kč + padík.
Cigáro jsem zahlíd naposledy ráno. Jak z týdle kaše vybřednu, toť otázka. Mám plnou kedlubnu žrádla a vůně zapálený cigarety. S pupkem plným vzduchu se daleko nedostanu. I ruce mi šilhaly do větru, když jsem otevřel okno a nasál hustý říjnový sychravo.
                Zvedám sluchátko a jako ve snu – s hranou nenuceností – objednávám večeři pro dva. Pstroužka s bramborem a kuřecí prsíčka s broskví, politý sejrem. K tomu dvě Coca Coly a celý SPARTY. Recepční chvíli nesmyslně vzdoroval, jakoby netušil, že rozhovor musí skončit jeho fiaskem, jinak budu olizovat omítku. Kapituloval. Salát vymóděnej. Za půl hodinky přinese pikolík gáblík do mojí kouzelný  komnaty. Dvacet minut se ledabyle válím. Dál jen promyšlený něžný úskoky. Svlíkl jsem se do naha, oblečení přes opěradlo židle  a mizím za dveřmi koupelny. Pouštím sprchu právě včas. Během několika okamžiků slyším zvonek.
„Dobrejvečer, šéfe. Nesu večeři.“
„Dobrý večer. Koupu se. Pojďte dál a položte vše na stůl.“
„Hotovo a jak to uděláme s placením?“ snažil se usměvem od ucha k uchu pořádně otevřít vrata mý portmonky. Samozřejmě zbytečně.
„Teď nemůžu. Připište cenu k účtu na recepci.“
„Ale … (vidina tučnýho tringeltu se nadobro rozplynula) … no dobře.“
Po těle mi ještě tečou vodní čůrky, přesto mám ucho přilepený na vstupních dveřích a potichu křičím:
„Huráá. Vyšlo to.“
Na Adama stojím uprostřed pokoje.
Dej mi Bože bod ve vesmíru a já ti slibuju, že pohnu tím pstruhem!

Ubrousku, prostři se! Tak honosně mě zval k lukulským hodům alexandrijský stůl.
Byl plnej, nádherně plnej. Slíbil jsem si už na gaučíku, že do sebe véču nenafutruju naráz jako prase. Pomalu okouším speciality šéfa kuchyně, ty skvělý ambrózie, z obou talířů. Dvě hodiny si užívám rozkoše nadívání pupíku a umění pomalýho vychutnávání  cigarety. První jednodušší část plánu – splněna.
                Probudil jsem se plnej elánu a odhodlání. Po ranní očistě zbytečně nemeškám, sbalím svý tři švestky a v přijímací kanceláři  dokonale přiznávám barvu. Šlo to celkem klidně, až na pár výkřiků – panebože nebo propánakrále – vyluzované postarší recepční. Vtiskla mi do dlaně složenku na 1350 Kč a přidala 14 dní času na umoření pohledávky.
                Na stopu za městem stojím asi hodinu. Nakonec se mě zželelo obchodnímu zástupci s dobrou náladou a nabral tragéda na palubu svýho pickupu. Svezl mě do Havířova. Díky na dálku. Na hotelu v Havířově jsem nechal počítač Gulipin 400, předchůdce XTček. Zahrál jsem si na haura a pořídil jsem ho na leasing za 65 tisíc. Komplet vybavení, včetně tiskárny. Kámoš Peťas mi pučil dva litry, pod křídlem si nesu jehličkovou tiskárnu za 9300 korun  a zbytek sestavy nechávám jako záruku Petrovi. Vyrážím vlakem zpátky do Práglu.
                Rozloučení před odjezdem vyšlo na tři kila a ještě se mi přimotala do ruky pěkná číča. Nasedla se mnou, ani jsem si nelámal hlavu proč a kam. Někde mezi Hranicema a Olomoucí mi ho na hajzlíku vykouřila, dál bylo zbytečno cokoli pokoušet. To už chtěla tahat mergle z mejch kapes. Po výstupu jsem dal děvce kámošskou pusu a poslal ji něžně do prdele. Vypařila se. Zbejvalo posledních 24 hodin mýho prostopášnictví bez konce. Na cestě necestě se zjeví manželka. Než se tak stane, stihnu přefiknout ještě dvě buchty a od tý druhý utíkám z postele přímo na schůzku s Maruškou.

(12.9.2016)