.city fire.

Bylo něco po půlnoci. Na lavečce za námi ležel člověk překrytý dekou. Z pootevřeného okna auta hrála hudba. Nad městem se táhl jako černá stuha cár kouře.

"Vidíš to?" ukázalas prstem na zdroj kouře.

"Vidím," řekl jsem a pozorněji se zahleděl na místo zbarvené do oranžova.

Sedli jsme do auta a jeli tam. Prázdnými ulicemi se nesly zvuky sirén. Prodírali jsme se vpřed a mračna kouře před námi razila vzhůru jak z ústí sopky. Projeli jsme okolo obchodního centra a za ním spatřili centrum požáru. Oranžové plameny šlehaly vysoko k nebi.

"To je strašný", řeklas  a přitlačila nohu na plyn.

Otočil jsem hlavu dozadu a sledoval oheň než zmizel za budovou. Byla svatojánská noc.

                                                                                                                 

Chvíli před tím jsme seděli na balkoně s Michalem a Petrou. Michal byl opilý a dotkl se tvého lýtka. Cukla jsi nohou. V obýváku jehla projížděla desku Davida Bowieho a dole na cestě přidušeně štěkal pes.

"Znáte to židovské rčení: pravda je válka?" pronesl Michal do noci.

Ty ani Petra jste nic neříkali a tak jsem se do toho pustil. Byla to poslední diskuse předtím, než jsme vás odvezli domů.

Někdy v té chvíli začal na Bělidlech hořet sklad s textilem.

 

* * *

 

Dechovka před kostelem dohrála svoje songy. Někdo dal povel a lidi, které jsem neznal, začali  vcházet dovnitř.

Sedli jsme si napravo do zadních lavic. Přišli snoubenci a usedli před oltář. Kněz všechny obřadně uvítal. Několikrát jsme vstali a znovu si sedli. Když se dozpívaly chvalozpěvy, začal pevným hlasem číst z knihy Kazatel.

Myslel jsem na Michaela, kterého jsem viděl jen jednou, před dvěma lety v Adršpachu. Tehdy tam nesměle zahrál několik árií na klavír a pak se zase stáhl. V tom jsme si byli podobní. A na Annu, kterou jsem párkrát potkal v našem bytě, když přišla navštívit Moniku.

Teď seděli před oltářem a poslouchali řeč oddávajícího: "Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl."

Na klenbě kostela okolo kruhových zářivek tiše bzučely myriády much. Spálené od žhavých světel padaly na hlavy svatebčanů, do vlasů, na šaty. Rovnal jsem je před sebou, v místě pro  modlitební knihy. Některé se po chvíli vzpamatovaly a odletěly, jiné ležely nehybně dál.

Nakonec kněz přečetl slib, který snoubenci zopakovali a vyšli jsme ven. Dechovka opět spustila, fotograf pořídil několik fotografií.

Nad kostelem plným much setrvávalo nehybně několik bílých cárů mraků. Boha jsem nikde neviděl.

 

* * *

 

"Jdeme spát," oznámilas ve dveřích pokoje a vzápětí stanula za mými zády.

Vyhrnula sis pyžamo až ke krku. "Teď už bude jenom větší," řeklas a položila ruce na vyboulené břicho. Otočil jsem se na židli a přitiskl  na ně ucho.

"Slyším ji," řekl jsem. Ale nic jsem neslyšel. Jen zvuk praskajících bublinek někde v útrobách.

"Tinka," řekla jsi uvědoměle.

"Tinka ne," namítl jsem.

Když jsem za tebou přišel do ložnice, bylas ještě vzhůru. Ulehl jsem vedle tebe a myslel na život ve tvém břiše, které se den za dnem nepatrně zvětšovalo.

To neviděné a bezejmenné postupně měnilo náš vztah.

Zvážněla jsi. Tvé pohyby už nebyly tak rychlé. Přestalas mluvit o budoucnosti a zabývala se svým měnícím se tělem. Místy tě přepadala úzkost, aby ten život vytrval.

Představoval jsem si rychle bijící srdce, které za pár měsíců začne určovat rytmus našich životů až do jejich konce. Snažil jsem se spojit naše obličeje a vytvořit z nich jeden, narážel jsem však na limity své představivosti.

Jedno jsem však věděl: až ten den přijde, ztěžknu radostí. Starostlivé štěstí tepající v žilách, myšlenky stáčející se k jedinému.

Stvrzení, že jsem tu byl. Razítko s podpisem: pro nikoho.  

Stiskl jsem tvou dlaň. Klidně jsi vydechovala do temna ložnice. Za oknem skomíralo babí léto a tichost večera rušilo jen ševelení stromů.

 

---