CESTA ČASEM (7) CESTA do BRATISLAVY . . .

   Budíček v 6.00. Snídaně, svačinu do tašky. Obléknout si něco jiného, než jsem nosila doteď. Kecky a vytahané triko po bráchovi se jaksi na střední nehodí. Odchod na nádraží v 6.30.  Začala škola a já dojíždím do krajského města. První ročník klasického gymnázia. Co tam asi čeká holku z maloměsta? Vlakem nás bude jezdit víc. To bude príma. Cestu z nádraží do boudy jsem si prošla už o prázdninách. Přeci nebudu za hloupou.
Cesta vlakem mě stoji 0,20 haléřů. Maminka dělá u dráhy, tak mám režijní. Od nádraží jede trolejbus. Za 0,50 haléřů. Ale budu chodit pěšky a ušetřím. Střádám si totiž na botičky do tanečních.
   Škola je v pohodě. Zvládám. Cesty vlakem jsou ale příjemnější než škola. Máme si s holkami co říct. Hlavní slovo má Eva. Je z nás nejhezčí. Její maminka je švadlena. Proto chodí také nejlépe načančaná. Kluci se kolem ní točí a ona rozdává rozumy.
V lednu nás čekají taneční. Mně přešívá šaty po mamince tatínek. On je sice švec, ale umí sednout i ke stroji. Jedny budou tmavě modré a na nich růžová psaníčka. Druhé budou puntíkované. Na prodlouženou, dlouhé, bílé. Ty mi koupí maminka nové. Tedy když budou dobré známky.
  A střevíčky! Ty si vyberu a zaplatím sama. Pojedu si pro ně do Bratislavy. Už jsem domluvená s tetou Helenkou a strýcem Jankem. To je tatínkův starší bratr. Teta psala, že si určitě vyberu. Chtěla bych bílé, lakované.
_______________________
   Září 1972. Plánovaná cesta do Bratislavy se stala skutečností. Je pátek ráno. Ze školy se ulejvám. Maminka mě omluvila z rodinných důvodů. Jedu. Plán cesty je jasně daný. Zítra ráno koupím botičky, odpoledne bude ještě čas dojet se sestřenkami za Bratislavu na Zlaté písky. Pořád je hezké počasí. V neděli návrat. S botkami snů!
   Krajina za oknem vlaku frčí. Kniha, kterou mám s sebou do vlaku, zůstává zavřená. Vždyť venku je toho tolik ke koukání.
   Bratislava hlavní nádraží. Vystupovat. Ještě pár stanic elektřičkou. „U dvoch levov" - policejní ředitelství střežené dvěma kamennými sochami. Tady vystupuji. Jen přejdu vozovku a jsem na místě. Sestřenky, Lída a Alenka, už vykukují ze dveří. Jsou o jeden a dva roky mladší než já. Rozumíme si. Třeba Lída vykoumala něco o Jankovi Derců. Studuje tady na vysoké škole. Mohl by jít s námi zítra odpoledne na koupko.
   V kuchyni mě vítá strýc Janko, teta Helenka a vůně slovenské zelňačky s klobáskou. Zjišťuji, že mám hlad, a tak se nenechám dvakrát pobízet k jídlu. Teta se omlouvá, že se mnou zítra nemůže. Jde do roboty. Ale půjde ujo. Nevadí. Hlavně, že mě povede do prodejen s obuví a ne do železářství.
   "Ujo, tak už pojď. Otevírají v osm."  Je deset a pořád nic. "Copak se ti žádné nepáčí ?" ptá se strejda. Asi už je unavený. Krámků je tady požehnaně, ale já mám jasnou představu.
"Podívej, ujo koukej!" Ve výloze mi tančí naproti. "Ale ta cena," brzdí mě strýc, "120 korun! Vedle měli za 50." Nic mě neodradí. "Dobrý den. Máte prosím tyhle boty v čísle 37?" ukazuji do výlohy. Prodavačka se usmívá a přináší mi krabici. A uvnitř jsou! Bílé lakované boty na podpatku. Vpředu se zavazují a šňůrky končící stříbrným kužílkem. Zkouším je. Sedí. Ale i kdyby tlačily, beru je! Takové žádná z holek mít nebude. Platím. Strejda brblá. Zdají se mu drahé. "Já jsem si na ně našetřila, ujo. Děkuji, že jsi se mnou šel!"
   K obědu si dáváme zelňačku od večera. Balíme tašky s ručníky. Jedeme se vykoupat. Já jsem trošku smutná. Janko Derců se neozval.
   Večer ještě jednou rozbaluji krabici. Teta i sestřenky si boty zkouší. Holkám jsou velké, tetě malé. Jako v pohádce o Popelce. Ale všem se líbí!
   Cesta vlakem zpět se mi zdá nějak delší. Asi je to tím, že se nemůžu dočkat, co na obsah krabice, kterou mám pořád na klíně, řekne maminka.
   Už abych byla doma. Už aby byly ty taneční!