Metabolický vzorec

Metabolický vzorec
(podzim 2015)

„Začnu trochu ze široka, abyste pochopila, o čem se tady spolu budeme bavit.
Musíte vědět, že váš metabolický vzorec je věrným obrazem toho, jaká jste. Váš metabolismus je jedinečný stejně, jako jste jedinečná vy. Všechno co děláte nebo neděláte, způsob jakým to děláte, jak řešíte problémy, co prožíváte, co potlačujete, jak odpočíváte, to všechno nějakým způsobem metabolismus ovlivňuje. Váš metabolismus je něco jako záznam pravdy, vaše černá skříňka.
Váš metabolický vzorec nám o vás prozradil úplně všechno, nic před námi neutajíte.“

No sláva! To vypadá, že jsem konečně na správném místě. Konečně se dozvím, co dělám blbě. Řešení mého problému je na dosah. Už se nemůžu dočkat.

„Máme pacientky, jejichž metabolismus se nastavil na úsporný režim. Jejich metabolismus jede na padesát procent. Ony snědí jeden rohlík a jejich metabolismus se chová, jakoby snědly dva rohlíky.“

Podívá se na mě tázavě, přikývnu.

„Jenomže tělu energie toho jednoho rohlíku chybí. Když organismus po dlouhou dobu dostává jen polovinu energie, kterou potřebuje, no tak ho to oslabuje, vyčerpává. Nelze to považovat za trvale udržitelný stav. Organismus se tím vyčerpá až do úplného kolapsu. Rozumíte tomu?“

„No, snad jo.“

„Dobře. My jsme zjistili, že váš metabolismus je na tom ještě hůř. Váš metabolismus je na nule. Vy se obrazně řečeno, jak s oblibou vypráví ta herečka Kluková, podíváte na párek a okamžitě přiberete dvě kila. 
My jsme vás proměřili bodystatem a na základě tohoto vyšetření jsme spočítali, kolik energie vaše tělo potřebuje.  A tady, vidíte, nám vyšlo, že dlouhodobě přijímáte o třicet šest procent méně energie, než váš organismus potřebuje. Vy jste podvyživená!“

„Hm! Podvyživená? Podvyživený jsou snad hubený, ne?“

„Nemusí to tak být vždycky. Tohle je velmi častý omyl. Tělo není kalkulačka, která počítá má dáti, dal, jak se mnozí mylně domnívají. Tělo je inteligentní organismus, který se úbytku váhy aktivně brání, například tím, že sníží svoje energetické nároky. A naopak si při nedostatku potravy ve zvýšené míře vyrábí tukové zásoby.“

Zhoupne se na židli dozadu, lokty si opře o madla a sepne konečky prstů k sobě: „Upřímně se divím, že dnes nevážíte sto šedesát kilo.“

Co?!

Z hromádky papírů vyhrabe jeden list, přidrží ho blíž k očím a nadzdvihne si brýle: „Tady koukám, že jste se nám při zátěžovém testu ani nezadýchala. Je vidět, že se udržujete ve formě. To je moc dobře.
No. Za to, že nevážíte sto šedesát kilo, vděčíte jenom sobě. Tomu, že jste se celý život omezovala v jídle a hýbala se, jak jste se hýbala. Ale za cenu absolutního vyčerpání organismu!!“

Odmlčí se a čeká, až mně to dojde. 

Šokovaně zírám do silných skel lékařových brýlí.
Do poradny pro tlouštíky jsem přišla řešit svých patnáct kilo nadváhy, na boj o přežití nejsem připravená.

Absolutní vyčerpání organismu? Dělá si srandu?!
Vydechnu a polknu.
„No... a co s tím teda můžu dělat? Když budu jíst jen o malinko víc, tak bud za měsíc o pět kilo tlustší. 
A upřímně, neumím si představit, že bych se mohla hýbat ještě víc, než teď. Leda bych změnila zaměstnání a stala se, já nevím, ... pošťačkou.“

„Chtěla byste být pošťačkou?“ podívá se na mě zvědavě.
„Ani ne. Jen, že pošťačky mají zdravý pohyb na čerstvém vzduchu i v práci, narozdíl ode mě.“
Usměje se.
„Měnit zaměstnání nebude nutné. Řešení je, ale ve vašem případě to nebude snadné.  Vy se nepřejídáte, pohybu máte také dost. Nepijete, nekouříte ... dá se říct, že všechno děláte správně. Jenom jste ve stresu.“

„Ve stresu? Já teda rozhodně nemám pocit, že bych byla ve stresu.“

„Možná si to jenom nechcete připustit. Naše výsledky jsou jednoznačné. Výsledky všech vyšetření, která jsme vám udělali, vykazují typické znaky vystresovaného organismu. Vy jste permanentně ve stresu. Neumíte relaxovat.“

Co je to za kravinu?
„Já nejsem ve stresu, já jsem v pohodě,“ odporuju. „A myslím si, že relaxovat umím,“ dodám umíněně.

„Ne. Vy si možná myslíte, že jste v pohodě, ale na podvědomé úrovni je vaše tělo v obrovském stresu. Vy si myslíte, že relaxujete, ale vy si na relaxaci jen hrajete. Vy si jako relaxujete, ale tady v hlavě,“ zatočí si nataženým ukazovákem u spánku, „vám to pořád jede. Nikdy se to nezastaví. Nikdy!“

Zarazím se. Sakra, jak tohle může vědět?
„Jak to víte?“

„Já to nevím, já to čtu tady z těch výsledků, které vám vyšly.“

No, když všechno ví, tak snad bude vědět i co s tím. Panebože. Jak se mám zbavit stresu, o kterým nevím, že ho mám? Jsem tady vůbec správně? Po všech těch vyšetřeních mi chtěj vnutit stres?

„Vidíte? Tohle jsou výsledky z bodystatu. Celkově máte v těle skoro třicet devět procent tuku, to je o čtrnáct procent víc, než byste měla mít. To vy víte, kvůli tomu jste sem přišla.
A tady, vidíte? Čtyřicet osm procent veškerého tuku máte uložený na břiše! Čtyřicet osm procent! Skoro polovinu svých tukových zásob nosíte na břiše. To je typický znak vystresovaného organismu.“

Oči se mi zalijí slzami. 
Jakej stres, sakra?! Zařídila jsem si tak pohodovej život, že míň stresující to ani být nemůže! Můj život by většina lidí nazvala nesnesitelně nudným. Stres jsem zcela vědomě ze svého života vyškrtla jednou provždy. Tak co tady furt mele vo stresu, do prdele?!

„Úplně všechna vyšetření, která jsme vám udělali, dávají stejnou odpověď. Trvalý stres.“

Moje práce mě baví, nikdy jsem ji nepovažovala za stres. Práce máme víc, než zvládáme, můžeme si vybírat, co se nám chce dělat. Můžeme si dokonce i rozhodovat o tom, kdy se nám to chce dělat ... s Petrem jsme v pohodě. Nic neřešíme, dluhy nemáme, zdraví slouží, umíme si udělat radost ... já tomu nerozumím!!!

„Já to nechápu. Jestli v životě určitě něco nemám, tak je to stres.“

„No, vaše výsledky hovoří jinak. Podívejte, tady jsme vám měřili glykemickou a inzulinovou odpověď metabolismu po podání glukózy. Tím zjišťujeme, jak buňky přijímají živiny a jak celkově dochází k distribuci živin do buněk.
My jsme vám dali vypít glukózu a pak jsme vám po hodině brali krev a zjišťovali, jak se zvýšila hladina krevního cukru. 
Kdyby byl váš metabolismus v pořádku, pak bychom po první hodině zjistili prudký nárust, po druhé hodině téměř stejně prudký pokles a po třetí hodině bychom naměřili ještě mírně zvýšenou hladinu.“

„A co jsme zjistili u vás? Po první hodině, žádné měřitelné zvýšení hladiny krevního cukru v krvi, po druhé hodině opět nula. A vidíte? I po třech hodinách nula.“

„Ani po třech hodinách se do vaší krve nedostal žádný cukr! Hm… musím říct, že tohle jsem ve své klinické praxi ještě neviděl!“

Vytáhnu kapesník a otřu si slzy, které mi vyhrkly z očí.

„Zároveň jsme vám měřili obsah kysličníku uhličitého ve vašem dechu. Tím měříme aktivitu metabolických procesů. Při metabolických procesech vznikají odpadní látky a mezi nimi i kysličník uhličitý, který vydechujete. Podle množství tohoto plynu ve vašem dechu můžeme změřit jak je váš metabolismus aktivní. 
To jsme měřili v tom stanu, jak jste tam ležela, víte?
V jakých jednotkách se to měří, kolik čeho na co, tím vás teď nebudu zatěžovat, to teď není důležité. Důležitá jsou tady ta čísla.“

„Pokud by všechno bylo, jak má být, pak bychom během první hodiny po požití té glukózy měli naměřit něco kolem 0,45 jednotek  - po druhé hodině by to mělo klesnout asi tak na polovinu a po třetí hodině bychom měli být na nule. 
Ale my jsme u vás naměřili po první hodině 0,96 - to je víc než dvojnásobné množství. To znamená, že metabolismus pracuje úplně zběsile, skoro se mi che říct až hystericky. Tím ale vůbec nemám na mysli, že vy byste snad byla nějaká hysterka, to ne. Jen že ten metabolismus prostě pracuje neadekvátně aktivně.
Ale to je teprve začátek. Tady, vidíte, po druhé hodině se to ještě zvýšilo a po třetí hodině ta hodnota ještě stoupla.“ 

„Takže. Na jedné straně tady máme hysterický metabolický proces, a znova opakuju, že vy nejste žádná hysterka, a na druhé straně žádný cukr v krvi. Co nám to říká?“ 

Podívá se na mě jako profesor na zkoušce, ale já nevím, co nám to říká. Mně to nedává smysl.

„To znamená,“ odpoví si sám, „že se vaše tělo vyhladověle vrhlo na tu glukózu a v zběsilém tempu si ji uložilo, aniž by samo sobě nechalo aspoň kousek. Víte? Chápete?“

„Ne,“ zavrtím hlavou.

„Vy jste naposledy jedla včera v osm hodin večer. Dnes, v devět ráno, jste vypila čtvrt litru té odporné glukózy a teď máme,“ mrkne na hodinky a poněkud překvapeně nadzvedne obočí, „to už je jedna?“
„Takže, za posledních sedmnáct hodin vaše tělo nepřijalo žádnou energii, žádné živiny, rozumíte, neposlalo do vlastních buněk vůbec nic. ALE! uložilo si trochu tuku do břicha. Chápete?“

Dívám se na doktora sedícího přede mnou a nechápu nic.
Myšlenky, slova a pocity si v hlavě míchají guláš a jen chvilkami vyplave na povrch něco, co jakž takž drží pohromadě.
Co to je za kravinu? ... tělo si neposílá živiny do buněk? ... z čeho teda jako žiju? ... hysterický metabolický proces a zároveň na nule? ... nechápu ... setrvalý stres? ... kde? ... nerozuměla jsem mu ani polovinu z toho, co říkal ... ... asi to špatně chápu ... ... nutně si potřebuju dát přestávku!

„Já bych…“ rázným gestem mě umlčuje a vytasí se s dalšími výsledky.

„My jsme vám, pomocí spektrální analýzy R-R intervalů sympatiku a parasympatiku, provedli sken vašeho autonomního vegetativního systému. Ten v těle ovlivňuje prakticky téměř vše, od energetického výdeje a termogeneze až po celý hormonální systém. A získali jsme tento graf. Vidíte?“  

Na stůl položí list s natištěným grafickým dílem moderního umění.
„Z tohohle grafu vám odvyprávím celý váš život.“
Podívá se na mě vítězoslavně a z jeho pohledu je jasné, že tohle závěrečné číslo si nechce nechat vzít.

Právě jsem propásla poslední možnost něco říct. Mlčím. Proč? Protože kdykoliv mě něco rozhodí, nedokážu ze sebe vyrazit ani kníknutí natož slovo.
Nemám sílu zjišťovat, co je to ten er er sympak nebo jak to říkal. Ani nemám chuť poslouchat, jak mi někdo, koho vidím poprvé v životě, vypráví můj život. Ale mlčím. Opřu se do opěradla, němá, přimražená k židli, nemám vůli k protestu.

No co, horší to snad už být nemůže. 
Nechám doktora mluvit a snažím se soustředit na to, co říká.
Slzy už neřeším.

„Vidíte?“ jezdí prstem po grafice. „Ta tmavá místa, to je stres. Emoční stres. A tady ta výrazná červená linka, to jste vy.“
„Prvních pět let života jste byla v obrovském stresu, ale zároveň jste tady nejvíc sama sebou, jak jste kdy byla. Asi jste byla hodně temperamentní, nezvladatelné, hyperaktivní dítě.
Ale kolem pátého roku se něco stalo. Nazval bych to životní fackou. A vy jste se rozhodla, že budete někým jiným.
Vy jste se jako introvert nenarodila, vy jste se jím stala. Zřejmě šlo o nějakou strategii přežití.“

„A tady, vidíte, najednou žádný stres. Všude světlá místa. Jenomže za cenu toho, že jste se přestala projevovat. Vy jste přestala mluvit. Nikde tady není žádný projev vaší osobnosti. Žádná červená!“
 
„Až tady kolem dvanáctého roku řešíte pubertu, nic zásadního a tady kolem dvacátého roku, devatenáct, dvaadvacet, tak nějak, se opět něco stalo. Vaše druhá životní facka. A z té jste se až do dneška nedostala. Vidíte? Od té doby jsou i ta světlá místa tmavší než předtím. Od téhle události jakoby na všem ležel stín. 
Na druhou stranu se tu ale začínáte projevovat vy. Tady se opět snažíte být sama sebou. Tohle chceme vidět, světlemodrou a růžovou.
A tady, kolem čtyřicítky, opět velký stres, no a letos jste celý rok v obrovském stresu!“

„Tady to vidíte. Třicet let emočního stresu.“

„Vy si můžete myslet, že jste v pohodě. Vy, na vědomé úrovni, ani nemusíte vědět, že se něco stalo. Ale v podvědomí to je, a váš organismus to stále vnímá jako akutní stres.“

Otřeseně civím na vlnivé vrstevnice barevného grafu, kterému nelze upřít jistou estetickou hodnotu. 
Co je tohle, za šarlatánství?!
Tohle všechno mám už přece DÁVNO rozdejchaný!!!

Bezradně se rozhlédnu po ordinaci, a na vteřinu zadoufám, že odněkud vyskočí kašpárek a protivně vysokou fistulí zaječí: „Apríl!“
Ale apríl se nekoná. Tohle je realita. Jestli je tady něco apríl, tak jedině můj život.
Popotáhnu a pak se důkladně se vysmrkám.

Podívá se na mě zkoumavě, jakoby odhadoval, kolik toho ještě snesu.
Vidí, že mám dost. Další jobovky si nechá na příště, ale tohle zřejmě dokončit musí.

„Vy se toho stresu musíte zbavit. Vám nepomůže úprava jídelníčku, vám nepomůže změna tělesných aktivit, vám nepomůžou žádné léky ani potravinové doplňky. Vám nepomůžu ani já! Vám nepomůže nikdo a nic, dokud se nevypovídáte!“

Podívám se na něj zoufale a tupě, a tak, možná trochu důrazněji než původně chtěl, dodá: „Vy musíte začít mluvit nahlas, o čem celý život mlčíte!“

Řeč jsem ztratila už před pěti minutami. Teď jen bezmocně zalapám po dechu.
Mluvit? Jak já můžu mluvit. O čem ... celý život mlčím? Koho by to zajímalo.

„Najděte si vrbu. Najděte si vrbu, do které nalejete všechno, co se vám honí hlavou, když nemluvíte. Vy musíte mluvit! Vy se z toho stresu musíte vypovídat. A protože jste, jaká jste, nedoporučuju vám ani psychologa ani psychiatra ani nikoho z rodiny nebo přátel. Najděte si vrbu mimo tenhle okruh lidí.“

„A jednejte rychle, protože stojíte těsně před zhroucením z vyčerpání!“

„Chtěl bych, abyste přišla za tři týdny na kontrolu, podíváme se ještě na výsledky z laboratoře a byl bych rád, kdybyste měla za sebou alespoň jedno sezení!“

Vůbec nevím, jak jsem se vymotala z ordinace.
V polovině chodby se nezvladatelně rozbrečím. Pusu si okamžitě ucpu kapesníkem, abych alespoň prostory polikliniky opustila společensky přijatelným způsobem.

Zahnu za roh a slepě vrazím do náruče svojí obvodní lékařky.
„Co se vám stalo?“ vytřeští oči.
Zavrtím hlavou a zakvílím: „Níííc.“

Na ulici se už neomezuju. V hluku projíždějících aut brečím nahlas zcela bez zábran. Pomalu procházím městem, mířím k vzdálenému parku. Hřbetem ruky si sem tam přejedu přes oči, abych viděla na cestu.  Chvilku hledám nějakou zastrčenější lavičku a pak, zastíněna větvemi keřů, asi půl hodiny hýkám v usedavém pláči až do hysterického smíchu.

~ ~ ~ ~

Jsou skoro tři hodiny odpoledne. Sedím v oblíbené hospůdce a cpu se smažákem. 
Taky, proč bych si neměla dát smažáka, když na něj mám chuť.
Z pohledu čerstvě získané perspektivy ztrácí patnáct kilo tuku navíc svoji dosavadní důležitost.

Malými doušky pomalu upíjím červené víno a myslím na životní filosofii Alana Carlsona: „Tady vidíš, že nemá cenu začínat den hádáním, co bude. Chci říct, jak dlouho bych musel hádat, abych uhádl tohle?“
Alana vzal sympatický Jurij Borisovič na tajuplný výlet, na jehož konci se z ledu zamrzlé zátoky vynořila ponorka.

Ani já jsem dnes ráno nehádala a to bylo dobře. Protože i kdybych hádala deset let, tohle bych neuhádla. Po důkladném, pětihodinovém, odborném vyšetření, mě zkušený lékař, odborník přes poruchy metabolismu, profesor, docent, Csc. posílá za léčitelem!